Sverige - Finland trailersailer trip 2011 - 4.závěrečná část

Den devátý 

Eternity vyplula jako obvykle do 9-té hodiny, my jsme tolik nespěchali, neměli jsme v plánu chytat ryby jako posádka Eternity. Ale hlavně objevili se první dvě (a taky až do konce plavby poslední) technické závady. Před plavbou vždy připojím GPS Garmin Colorado (ruční) k napájení (sada baterií by vydržela sice celý den, cca 6 – 8 hodin plavby, ale spotřeba baterií by byla velká, nebo potřeba mnoho času kolem jejich dobíjení. Vozím jen jeden větší solární panel. Připojil jsem kabel a nic. Zásuvka už je trochu „vymačkaná“… prohlédnu vše, přihnu kontakty, jsem přesvědčený že už to lépe nejde. Prohlédnu všechny pojistky v panelu, vše OK.

V rozvodném panelu je originál zásuvka 12V a ta funguje, z té ale napájíme autochladničku a toho bychom se museli vzdát. To bylo tedy trochu divné, šel jsem „po trase“ napájení až k druhé zásuvce a pak jsem to objevil. Když jsem kdysi zapojoval dodatečně montovaný kompas s podsvětlení, připojil jsem ho na větev co vede ke světlu v kabince WC. A tento kompas má samostatnou předřazenou pojistku. Ta byla spálená. Důvod neznám, pravděpodobně vlivem špatného kontaktu v zásuvce 12V. Nahrazením pojistky byla první závada odstraněna. Druhá teprve čekala na zjištění. Připojím tedy GPS k napájení a zapnu ji… a hle co se nestalo. Kompletní restart GPSky do továrního nastavení….. hmm, prima. Asi to mělo souvislost s problémem při napájení, možná taky ne…Nemět mapy nahrané na kartě, asi bychom o ně přišli taky. Ale i tentokrát jsem kromě čtečky Kindl pro komunikaci sebou bral raději notebook jako zálohu, tak by se tak moc nestalo. Pořád platí zálohovat, zálohovat. Ideálně vše zdvojovat. Alespoň mapy, když už ne celou navigaci i s GPS. Takže jsme takto přišli o kompletní elektronický  log upluté trasy, včetně uloženého maxima (něco přes 8 uzlů) co se nám dařilo během plavby na Ålandy. Ješte že ve fóru na webu jachting.info je díky Pepovi a Jirkovi alespoň +- trasa zaznamenaná a taky celkem přesně vedeme lodní deník. Ani ne tak ve smyslu lodního deníku z hlediska plavby, jako spíše záznamu co kde jak. Tedy kde na jaké pozici jsme kotvili + poznámky jaké je kotviště (jak drží kotva, jak je kryté, co je tam zajímavého..). A taky poctivě vedené upluté vzdálenosti, na plachty i na motor. Asi bychom se nemohli ztratit ani při nefunkční GPS a kolapsu notebooku. Pomohl by v nouzi i telefon s navigací. A nebyli jsme až tak daleko od pevniny, někoho bychom se zeptali „kudypak vede cestička do Stockholmu“… Není tedy problém trasu "namalovat" znovu.

No nic, jelo se dál. Nastavil jsem GPS na původní hodnoty, vybral mapu na kartě a mohli jsme pokračovat. Později pak měl přijít ještě jeden problém s GPS o kterém jsem zatím nevěděl…

Vypluli jsme až kolem půljedenácté (10:40 přesně). A po vyplutí ze zátoky Osterhamn na ostrově Lido jsme nabrali kurz téměř čistý J a po pár mílích pak JZ. Podél západního pobřeží ostrova Yxlan až k ostrovu Stora-Asken do zátoky Askfladen. Foukalo docela málo, do 2Bft. Celé to bylo necelých 13 mil. Kotvení klasika – kotva hozená ze zádě, příď dvěma lany do V ke skále. Našli jsme si pěkné místo hned vedle Eternity.

(po kliknutí se mapka zvětší)

Kotviště Askfladen

Po posilnění jsme měli v plánu vyrazit na prohlídku ostrova, mnoho borůvčí slibovalo nějakou dobrotu….Ale. Zrovna se vraceli kluci z vedlejší lodě a byla to zábava je sledovat. Jako v nějaké grostesce. Pořdát se oháněli, otřepávali, obírali, asi jako když člověk spadne do mraveniště a nemůže se mravců zbavit. Nebyli to však mravenci, ale klíšťata. Prý tady na severu je málo pravděpodobné, že by roznášela boreliózu, ale i tak dost nepříjemné. Nemohli se jich vůbec zbavit a nezbylo jim než na konec skočit do vody…a šaty pak kus po kuse probrat. Po této zkušenosti nás zálusk na procházku po ostrově zcela přešel. Nikde jinde jsme toto neviděli. Nějaká klíšťata budou asi všude, ale nic jsme nikdy nedonesli na loď, ani neviděli. Zbytek podvečera probíhal v duchu relaxace, četby. Vedle se sice kluci nějakou hodinku pokoušeli něco ulovit na udici, ale vše bez úspěchu, i když se v držení prutu střídali…

Před setměním ještě připluli do zátoky Němci na pronajaté lodi od  švédské společnosti. Byť to byl poslední model Bavárie, kolmý klounovec byl spíše na škodu. Dlouho se jim nedařilo zakotvit tak aby bylo možné přes čelen na přídi pohodlně vylézt na přeh. Tady prostě skoro každá skála, jak pod vodou tak nad vodou má sklon řádově 20  - 45° a s kolmou přídí se prostě na potřebnou vzdálenost ke břehu nedostanete...

Večer jsme udělali tradičně poradu na další den. Měli jsem se sejít opět k večeru na ostrůvcích naproti ostrovu Sjaltbottna. Bohužel se tak nestalo.

Zátoka (viken) Askfladen

Bavárie přes 1m od břehu, jinak pěkná večerní idylka...

Den desátý 

Vyplouvali jsme tentokrát chvíli po Eternity. Stále na JZ podél západního pobřeží ostrova Yxlan až k jeho nejjižnějšímu mysu. Pak na jih k ostrůvkům naproti Sjãlbottna.Zde bylo první plánované kotviště, v případě dobrého počasí  bylo možno pokračovat kousek dále. Na daném místě, i přes pečlivou kontrolu souřadnic, jsme nikoho nenašli. Ani po rozhlédnutí kolem jsme nikoho neviděli. Předpokládali jsme, že Eternity pokračuje ještě kousek na jih. Standa se nechtěl s lodí pouštět už moc daleko od Stokholmu, byla již středa a na pátek poledne už měl jeden člen z posádky Eternity letenku/jízdenku. Naše posádka měla k dobru min. 4 dny a proto jsme se již dříve domluvili, že se do Stockholmu vrátíme trochu později, asi o dva dny. A Zbývající 2 dny věnujeme prohlídce Stockholmu, památkám a muzeím.

Poslali jsme na Eternity SMS že pokračujeme dále. Potom jsme stočili příď východním směrem, obepluli jsme ostrov Õ.Lagnõ a za jeho východním mysem jsme pokračovali dále na jih až k ostrovu Ingmarssõ.

Použil jsem již zmíněného průvodce od Pavla, abych vyhledal vhodné doporučené kotviště. Tentokrát už jsem nemohl spoléhat na Standu jako průvodce po zdejších šérách a jeho „jachtařskou bibli od Amena“. Vybral jsem pěkné kotviště, chráněné ze všech stran (takové mám nejraději) téměř jako uzavřená laguna. Bylo vzdálené vzdušnou čarou asi 7 mil,  nacházelo se  na ostrově Stora Jolpan hned vedle Ingmarssõ.Podívejte se na mapku:

Kotvište u Stora Jolpan

Blížíme se úzkým průlivem na kotviště Djupfladen

Kaňon je to úchvatný

Když jsme připluli, bylo kotviště již docela přeplněné. Není se čemu divit, dobře chráněné místo, příjemná voda, pro děcka skokanská lávka (ta dělala kravál až do večera dokud někdo skákal do vody). Udělali jsme obligátní kolečko a zvažovali zakotvit dál až úplně v nejjižnější části, až v jižním ústí. Ale tady už to nebylo tak dobře chráněné, ani pěkné  Dál už vzhledem k pokročilejší hodině a zatažené obloze nemělo cenu plout. Vrátili jsme se do „laguny“ s tím, že nějaké místo vybereme, případně zůstaneme na kotvě někde uprostřed jako již pár lodí učinilo. Na JV straně byla docela velká mírně svažitá skála a u ní jen pár lodí…ale na první pohled i málo možností k uvázání lana. Na uvázání v případě potřeby používám druhé záložní kotevní lano dlouhé 50m, nebyl tedy problém se uvázat i na hodně vzdálený strom. Po připlutí blíž jsme však byli mile překvapeni, do skály někdo dávno před námi natloukl vázací ocelová oka. Takže stačilo jen lehce zkorigovat kurz přibližně mezi ně a bylo vystaráno.

Místo i jeho okolí je to nádherné. Zázemí klasické, jako již dříve na ostrovech. K večeru přišla krátká bouřka se silnější dešťovou přeháňkou. Pak se vyjasnilo a vysvitlo ještě na chvíli Slunko. Vzduch byl pročištěný dešťem a spolu se západem Slunce vytvořily takové barevné podání, že by to nenamaloval sebelepší malíř. Tato fotka je bez jediného zásahu (mimo zmenšení).

Větší náhled zde http://www.jachting.info/modules.php?name=coppermine&file=displayimagepopup&pid=8039&fullsize=1

a 

http://www.jachting.info/modules.php?name=coppermine&file=displayimagepopup&pid=8041&fullsize=1

Večer vedle nás docela blízko zakotvila ještě jedna větší plachetnice.

Den jedenáctý  (málem jsme ztroskotali na švédské žule)

V noci se docela silně rozfoukalo a vítr se otočil na SV, foukal nám tedy pěkně do boku a museli jsme se přitáhnout ke kotvě, abychom byli dál od skály. To se ještě jednou, nebo 2x opakovalo, protože si loď vždy lehce ťukla přídí do švédské žuly. A to se nám posléze také stalo osudným, bylo to brzy ráno, tedy rozhodně dříve než jsme se chtěli posbírat …asi v sedm hodin, kotva povolila úplně, respektive po posledním přitažení mi zůstalo v ruce volné lano a cítilo jsem jak kotva klouže po dně, asi už byla na okraji skály u které jsme kotvili a neměla se už za co zachytit. Kotva nedrží tady tak dobře jak na jiných kotvištích, večer se zdála OK, ale nebylo to ono. Možná jsem tentokrát, ukolébán bezpečností kotviště, vypustil málo lana ze zádě…kdo ví. Naše loď tak splula zádí až k sousedům.  Ještě že mezi námi jsme měli náš zrovna nedávno ulovený gumový člun. Posloužil dobře jako jeden velký přerostlý fendr. Naše šramocení vzbudilo někoho na vedlejší lodi a začali sledovat naše počínání. Chtě nechtě, bez velkých příprav, oblékání a jídla jsme musli překotvit, nebo vyplout…však stačí jen kousek na volnou vodu. Spustit motor na pantografu, nahodit a odtáhnout se na zpátečku byla hračka. Najíme se, oblečeme a pak vyrazíme dál. Ale když už se nám tady přestalo líbit, tak jsme nechtěli znovu kotvit, jídlo bude za plavby, přípravy rovněž. Vyplouvali jsme jižní stranou a bez velkých příprav jsme se rozhodli přeplout do již jednou navštívené „zátoky štik“ na k ostrovu Böckö.

Neměli jsme si prut, ani v úmyslu něco chytat jinak, ale nebylo to podle mapy zase až tak daleko. Chráněné to bylo také pěkně, příroda pěkná, proč se tam nevrátit. Z průvodce pěkné místo vždy zcela jistě poznat jen podle kreslené mapky není možné a v okolí se stejně nic podobně pěkného nevyskytovalo. Navíc dále na východ či na jih jsme už vzhledem k blížícímu se konci plavby také nemohli. Tady jsem udělal první navigační chybu. Protože jsem trasu z předchozí návštěvy zátoky neměl v GPS (po nedobrovolném resetu), požádal jsem dceru aby mi nadiktovala zapsanou pozici z lodního deníku. Bylo to relativně nejrychlejší a nejjednosušší, než hledání v mapě. Dnes se v tomto místě orientuji velice dobře i díky nově nabyté zkušenosti a nelezení požadované zátoky by byla otázka minutky. Diktovala....Avšak chyba lávky….GPS nemá klávesnici a každé číslo musíte zvlášť vytočit kolečkem rolleru. Když už se mi zdálo, že těch čísel pozice je nějak moc, poslední setinu, možná destinu minuty jsem vypouštěl. Však až budeme poblíž, doplujeme to „na oči“. To se nemělo stát. Připluli jsme ke správnému ostrovu, ale z druhé západní strany. Rozdíl něco přes půl míle....

Celková situace:

V levé části místo kam jsme dopluli, vpravo kam jsme chtěli a úplně vpravo kde jsme nakonec zakotvili....

Když jsme byli blízko, poznal jsem svůj omyl. Místo to však bylo kouzelné, malebné, kaňony místy široké jen pár metrů,  zarostlá zákoutí a podle mapy se nejhlubší, nejvíce zařízlá část zátoky,  jevila jako velmi dobré místo kryté opět ze všech směrů. Docela málo lodí, prostě paráda. To se nám však stalo tak trochu osudným. Místo kam jsme se chtěli dostat bylo trochu dále od ústí. Kdybych tam neviděl kotvit nejednu velkou plachetnici (s ponorem min. 1,6 – 2m), tak bych se tam nikdy nepustil. Úzké na proplutí a trochu strašidelné. Dcera šla na příď tzv. „hlídat hloubku a mělčiny“, žena „na kormidle a motoru“, já jsem hlídal mělčiny v navigaci. Až do této chvíle jsem nedal na mapy Garminu dopustit, ale tady jsem narazil, tento den se GPSka „chytla“ o pár metrů vedle. Doposud co jsem viděl na mapě vždy sedělo se skutečností s přesností  cca 1-2m. Prostě co bylo v mapě to sedělo i v reálu. Dokonce i bóje vyznačující plavební dráhu "seděly" s přesností několika metrů. Možná to bylo jen štěstí. Taková přesnost patří spíše do kategorie přání, než do realné navigace. Ale až na tento den to tak vždy bylo. Tady nám tentokrát chybělo 20-25m v SJ směru a nějakých 8 - 10m v VZ směru  a to už je v tomto místě dost. Tentokrát bychom potřebovali

a) přesnost do již zmíněch cca 2m v obou směrech, anebo

b) hloubkoměr/echolot (nejlépe 3D).

Možná na odchylce měly svůj podíl vysoké skalnaté břehy (a tím asi i menší počet přijímaných satelitů). To už je teď nezjistitelné. V okamžiku nárazu jsme měli plné ruce práce a ne ještě čas hledat kde se stala chyba. Pár sekund předtím zařval plavčík na přídi „stůůůůůůůůůůůjte, něco tam je“…Pak už to jen začalo drnčet jak se ploutev škrábala po kameni. To  už  jsem stihl vykřiknout….“zpááááátečku, honem“. Loď téměř okamžitě zastavila, nepluli jsme určitě více než uzel…Ploutev je masivní ocelový plát, silný 10mm, ale měl jsem strach o laminátové kormidlo. Po zařazení zpátečky a prudkém přidání  plynu noha motoru vyletěla na hladinu a ztratili jsme tím pár drahocených sekund. Potom už loď začala pomalinku couvat a měl jsem pocit jakoby lehce nadskočila. Ploutev se sklápí směrem dozadu, takto ale byla spíše vzpříčená v maximální poloze v předu. Otáčet jsem se nechtěl, protože místa se zdálo málo a nebyl jsem si zcela jistý jak je mělčina velká. Vycouvali jsme do dostatečné vzdálenosti a otočili loď. Tak tady tedy ne, rychle pryč. Zastavil u nás před zůžením místní rybář na pramici s motorem a ptal se nás zda je vše v pořádku, zda něco nepotřebujeme. Sledoval nás už během připlutí, asi nejsme první ani poslední co si tady škrtli…. Ještě nám vysvětlil, že to není problém tudy proplout, ale musí se loď držet maximálně vlevo u skal jak jen to jde a tím se dá mělčině v pohodě vyhnout. Podruhé jsme to však už nechtěli riskovat. Ztratil jsem potřebnou jistotu v navigaci ve zdejších šérách. Hloubkoměr nemaje, na GPS nebyl spoleh.... Od té doby jsme si dávali velký pozor jak se pod hladinou objevil náznak žlutozelené barvy, náznak podmořský rostlin, které se na mělčinách táhli až k hladině. Stejně jsme si ale ještě jednou lehce šktli o dno, nedrželi jsme se naprosto přesně trasy po které jsme připluli….počítal jsem už raději s větší chybou, ale v tomto případě byla pořád stejná a měli jsme se této trasy držet.

   

Situace v GPS a totéž místo v mapce, plánku z průvodce. Všimněte si že i tady jsou doporučená kotviště na hloubce 4-6m a není tedy problém sem plout a kotvit (mapku lze rokliknout na větší).

Příště raději použiju oko velkého bratra, přeci jen nikdo nemá tak vysoko strážní koš na hlavním stěžni jako on.... :-).

Ze satelitu to vypadá takto (lze zvětšit). Inkriminované místo je označeno pozicí:

Vypluli jsme tedy ven na otevřenější vodu a rozhodly se tento ne zrovna malý ostrov obeplout a připlout nakonec do původně naplánované "zátoky štik" z druhé strany ostrova. Proti větru na motor až na severní výběžek s pěkným majákem.

A pak už jen na plachty až k zátoce. Ta tentokrát byla příliš návětrná. Na jižní břehu nebyla ani jedna loď, na severním břehu pak asi dvě tři plachetnice. Zkusili jsme tedy zakotvit až na konci vedle Švéda na podobné plachetnici jako je naše. Tentokrát jsem chtěl mít kotvu pořádně a pevně uchycenou a vypustil jsem lano příliš brzy, 40m nestačilo a ke břehu zbývalo pár metrů. Když jsme se tedy vrátili ke kotvě a vytáhli ji, rozhodli jsme se druhý pokus nedělat. Švéd na nás sice mával, že nám pomůže s uvázáním přídě, ale už se nám to jako pěkné kotvení nezdálo. Přímo naproti přes úžinu byla zrovna tak pěkná zátoka a proti stávajícímu větru také lépe chráněná. Jenom vjezd dovnitř byl trochu komplikovaný dvěma mělčinami vyznačenými v mapě, taky  barva vody tomu odpovídala. Po nepříjemné zkušenosti jsme byli tentokrát velmi opatrní, objížděli jsme kritické místo s dostatečným odstupem. GPSka kupovidu zase ukazovala polohu s vysokou přesností, ale stejně jsem si dávál na ni bacha, kdyby mě zase chtěla nepěkně napálit.... Předjel nás se svou lodí jeden  místní jachtařský pár. Pustil si to téměř přes mělčinu, kam já bych se nikdy neodvážil a pluli docela velkou rychlostí. Evidentně to tady dobře znal. Zakotvili jsme na hloubce 4m docela hluboko v zátoce Sydvãstra viken na ostrově Lökaön. Úplně v zákrytu, hodně teplá voda proti jiným místům, klid. Dokonalost sama. Ještě chytit štiku...., ale na to jsme nebyli vybaveni prutem ani grilem. To až příště.

   

Začali jsme vařit a téměř hned zhasl plamen, došel plyn. Tak rychle vyměnit PB láhev za druhou ať máme alespoň jedno teplé jídlo za den. Potom už jen siesta a koupání. Bylo sem i s nepodařeným pokusem zakotvení  z druhé strany ostrova Bockö celkem něco přes 15 mil. Kolem poloviny jsme motorovali. K dnešnímu dni to už bylo celkem 190 mil. Tlak a teplotu většinou zapisuji ráno, ale tentokrát večer pár hodin po západu spadla docela nízko proti jiným dnům. Po přechodu studené fronty se to dalo čekat, později  večer ve 22 hodin bylo "jen krásných"  13,5°C. To už je na teplejší oblečení. Nebo zalézt do kajuty, tam bylo tepleji. Mořská voda nám dobře tzv. topí přes stěnu trupu, mohla mít kolem 20°C a uvnitř to mohlo být podobné. Všimli jsme si taky už na ostrově Lidö po návratu z Åland, že podzim tady začíná nějak dříve než u nás. Osiky a břízy ve větru docela silně shazovaly listí, asi jako u nás v říjnu listopadu. Však ne nadarmo tady na severu končí školní prázdniny a také hlavní sezóna v polovině srpna.

Den dvanáctý 

Druhý den ráno svítilo sluníčko a bylo pěkně teplo 21°C. Ranní rosa na palubě dávno oschla. A proto jsme zvažovali zůstat v této nádherné zátoce ještě jeden den a užít si to. Ale protože jsme si nakonec nebyli zcela jistí jak nám půjde plavba do Stockholmu, kde jsme chtěli být v neděli brzo dopoledne a byl už pátek, raději jsem vzal do ruky průvodce a hledal kde by to mohlo být pěkné a blíž. Na poslední den by nám zbývalo přes 40 mil a to je hodně, ne že by to nešlo, ale radost od rána do večera by to nebyla. Rozhodli jsme se tedy rozdělit zbývající část ještě na dva menší úseky. Proto jsme v 15:30 zvedli kotvu, resp. vytáhli ji na záď a nahodili motor. Opatrně ze zátoky ven a stejnou cestou kolem majáku na severu Bockö jsme se vydali západním směrem ke Stockholmu.

Cestou byly k vidění takovéto útesy, v zapadajícím Slunci moc pěkné

Z větší části na plachty za pomoci větru 4-5Bft. jsme dopluli až na ostrov Västerholmen. Opět přírodní rezervace a zázemí pro turisty…Moc pěkné místo a čistá voda.

 

Protože skály jsou zde menší a mělká voda začíná relativně daleko od břehu, mají tady pěknou vychytávku co jsme nikde ještě neviděli, z kamenů vyskládané  „chodníčky ve vodě“. Z dálky to není vidět, ale zblízka docela hezké kotvení. Závětrný břeh byl dost zaplněný loděmi, tentokrát díky relativně malé vzdálenosti od hlavního města i sem tam nějaký menší motorák. Jiné břehy, v mapce označené také jako vhodné, byly více odkryté a nikdo u nich nekotvil. Podívali jsme se i kousek dál „za roh“, ale moc místa nebylo a tam kde to šlo už někdo stál. Vrátili jsme se k vyhlédnutému místu, kde se zdála vhodná mezírka a jali se kotvit. Kotvu jsme vypustili dostatečně daleko a předpisově kolmo ke břehu přesně zapluli na volné místo…Když už jsme byli téměř u břehu a chtěl jsem začít „brzdit“ (kotvou hozenou ze zádě), volá dcera z přídě že už je tam mělko, ale ke břehu daleko…. Naštěstí z vedlejší lodě vylezl na břeh převelice ochotný Švéd (později pomáhal i jiným s odvazováním lan při odplutí..avšak sám pak při odplutí pomoc uvolnit lano nechtěl. Všechno ráno převázat tak, že jeho žena při vyplouvání uvolnila jen konce lan a stáhla je pak na příď. Naštěstí pro něj stromy měly docela hladkou kůru) a volal ať mu hodíme lano. Pak už to bylo jednoduché, srovnat a přitáhnou špičku lodě těsně před první nášlapný kámen výše zmíněného chodníčku. Zbytek jsme si pak uvázali do V již sami a poděkovali. Myslím že se ptal odkud jsme, přeci jen česká vlajka ve zdejších vodách tak často nepluje.

 

Den třináctý 

Už to bylo relativně malý kousek, ale chtěli jsme ještě jednu noc přespat v nějaké zátoce. Proto jsem našel „po cestě do Stockholmu“ ještě jedno poslední  vhodné kotviště, nejblíže možné k městu. U něj už není kde pořádně kotvit, zbývají jen maríny. Bylo to na ostrově Kalvholmen naproti ostrovu Lilla Betsön. Nějakých 10 mil plavby. Kousek od pevnosti Vaxholm.

Vypluli jsme v poledne po lehkém obědě, nebylo kam spěchat a chtěli jsme si ještě užít koupání v zátoce. Foukalo ten den méně, 2-3Bft., také už jsme se pohybovali dost kryti ostrovy. Občas se však projevil pěkný tryskový efekt a v jednom hodně úzkém místě vyznačeném bójkami před pevností Vaxholm jsem musel z preventivních důvodů nastartovat i motor, který se jinak vezl vytažený z vody, aby nás nebrzdil. Kotviště díky blízkým městům a vesnicím bylo hojně navštěvované a místa mnoho nebylo, ty lepší v krytu ostrova kde svítilo Slunko dlouho do večera, nebo pak brzy ráno, byla beznadějně obsazena. Našli jsme si jedno jakž takž slušné místo stranou ostatních lodí. Tentokrát na jednu stranu V-éčka bylo lano 50m tak akorát, na druhé straně se nabízel statný strom, avšak kolem bylo hodně mravenců. Bylo potřeba rychle vázat a pryč. Po laně se naštěstí k nám nevydali. Večer jsme byli svědky jedné kuriózní události. Dvě švédské lodě. Kus od nás napravo kotvila již dlouho jedna plachetnice s postarším manželským párem. Těsně před soumrakem pak připlula další loď s dětmi na palubě. Vypadalo to na dědu s jeho dcerou a asi 3 dětmi…Hlučné, divné a až drzé chování…Postavili se s lodí dost blízko (těsně) vedle již zmíněné plachetnice, napřed na ně pokřikovali ať popustí, uvolní pravoboční zadní lano, aby se mohli dostat ke skále. Pak přirazili ke břehu,  kde se nebylo čemu přivázat, proto jsme tam taky nekotvili a byl to dosti strmý břeh. Děcka vypustili, ty pobíhali po skále jak kamzíci a pokřikovali něco. Zbývající posádka na lodi začala organizovat složité převazování lan. Celé to trvalo dobře přes hodinu. Obdivovali jsme svatou trpělivost těch dvou co tam byli dříve. Nakonec to lano první lodě  nechali pod svou lodí a přes svou loď jim natáhli nové lano, které nahrazovalo to původní. Docela krkolomná situace…mě by se to takto ani trochu nelíbilo. Jiný kraj asi jiný mrav..

My jsme šli brzy na kutě, poněvadž jsme vyjímečně hodlali vstát hned po rozednění, tak abychom dorazili druhý brzo do Vasa maríny ve Stockholmu a stihli navštívit ještě nějaké muzeum.

Den čtrnáctý 

Zase tak brzo to nebylo. Tentokrát se vyplouvalo „již“ v 7:30 po obvyklé snídani. Mokrá paluba se musela otřít, tak brzo rosa neschne. Vítr nám dopřával 3-4Bft. Míle rychle přibývaly. V nárazech větru jsme se i svezli 7,7 uzle, což bylo velice pěkné. Protáhli jsme se kolem pevnosti Vaxholm. Ta vypadá jakoby ji dokončili právě včera....

Posledních pár mil před Stockholmem jsme raději pluli na motor, na křižování bylo už méně místa, nedělní provoz lodí i vzhledem k pěknému počasí byl dost silný, asi jako na Václaváku…, ale hlavně bylo nepříjmné pořád ostřit proti sice relativně  malým ale prudkým vlnám co v tomto přístupovém kanále dělali velké lodě, hlavně trajekty, ale i spousta dalších. Nákladních lodí bylo jen pár. Po 9 hodině jsme se vyvázali v maríně a za námi zůstalo pěkných 230 mil.

Dali jsme si zaslouženou sprchu, uvařili jsme si něco k snědku a vyrazili ještě dopoledne do města. Odstrojení lodě počká na večer, nebo další den.

Nějaké mapky města jsme měli z recepce maríny (švédsky Hamnkontor), takže najít Národní galerii nebyl problém. Bylo to kousek kolem nábřeží, pěkná procházka. Cestou jsme viděli zakotevnou trošku větší jachtu, jméno jsme nezaregistrovali a tak nevíme zda to byl Abramovič, nebo někdo jiný "důležitý". Že to nebyl jen tak někdo svědčí fakt, že chodník přiléhající k nabřeží, kde loď kotvila byl celý zabrán, ohrazen páskou až k cestě a tato strana ulice tak byla veřejnosti nepřístupná.

Na konci lodě lávka, od ní kobereček a vchod hlídal pikolík v uniformě rejdaře…

Národní muzeum je velice pěkné, jedno odpoledne je pro návštěvu minimum. Sbírky mají rozsáhlé….bez komentáře. Část jednoho patra byla vyhrazená, se zákazem focení. Byla to dočasná výstava s erotickým až ….. bez komentáře.

Rudolf II.

Venku jsme na lavečce vymysleli, že se půjdeme ještě podívat na královský palác. Mají dva, jeden bývalý, který dnes slouží jako muzeum a současný kde sídlí královská rodina. Chtěli jsme do muzea, ale skončili jsme u současného sídla krále a královny. Poštěstilo se nám přijít akorát včas, za chvíli začínala paráda se střídáním stráží. Nejprve všechno začalo parádní hudbou.

Pěkné to bylo. Krále ani královu jsme však neviděli. Co bylo ještě zajímavé, že v uniformách vypadali vojáci jako malé děti, nikoliv výškou ale vzhledem. Něco tu nesedělo. Až později jsme přišli na to že dobře 1/3 ozbrojeného sboru tvoří mladé děvčata…. S bodáky v útočném držení to nemělo chybu......

Dcera byla unavená a  vydala se zpátky do maríny sama. Se ženou jsme si ještě zašli do starého města, podívat se na pár uliček a kostelů. Škoda že kromě kaváren a restaurací měli všude zavřeno.

Za výlohou jedno vyloženě jachtařské antikvariátu měli moooooc zajímavé a pěkné kousky …všecho pěkné co si jeden může jen přát.

Prošli jsme se několika uličkami, kde ještě měli telefonní budku konstruovanou starým Eriksonem, než vymyslel mobil, tehdy se tomu říkalo Rikstelefon….

Pak jsme přišli na náměstí Storstoget, je velice pěkné, tvořené několika poschoďovými domy v severoněmeckém stylu, uprostřed náměstí je velká kašna kam se kdysi chodilo pro vodu a od které se měřili všechny vzdálenosti ve městě. Stojí tu klasicistní budova ( r.1767 - 1778 ), dříve to byla burza, v které je dnes Nobelovo muzeum. V prvním poschodí zasedá už od roku 1901 komise při každoročním projednávání udělení Nobelové ceny za literaturu.

S tímto náměstím je spojená tragická událost, která se zde odehrála 7.11.1520. Zde nechal dánský král Kristián II. popravit 82 švédských šlechticů, královských úředníků a církevních hodnostářů, kteří byli proti připojení Švédska k Dánsku.

Až do 18. století byl Stortorget hlavním městským tržištěm. Od 14. století se zde konají Vánoční trhy. Trhy ovládali Němci a Dánové, ale na začátku 16. století je vyhnal král Gustav I. Vasa a umožnil tak  švédským řemeslníkům a obchodníkům  nabízet svoje zboží.Tolik historie. Dnes náměstí žije, kavárničky a restaurace. Návštěvníků, turistů plno...

Cestou zpátky do maríny jsme dostali velkou žízeň. Přeci jen klimatizované prostory a pak docela teplo venku na Slunci udělají své. Není nic jednoduššího než si koupit nějakou vodu..ale jak bez švédské koruny v kapse? Nejlépe nějaký obchod, market a zaplatit kartou. Ale tady v centru nic takového nebylo a vracet se z nábřeží zpět do historického jádra se nám taky nechtělo … Byl tady však malý kiosek kde prodávali noviny a pohlednice a taky nějaké suvenýry. A měli uvnitř jednu chladící vitrínu s nápoji. To pravé pro nás, zkouším Eura, no problem, ale jen papírové a vracíme only švédské koruny. Takto ne. Chci odejít když v tom mě upozorní na kartový terminál, docela malý, přehlídl jsem ho. Tak kupuji láhev vody za 3-4 švédské koruny a platím kartou….ještě záloha na plastovou láhev byla 1 SEK. No to bylo dobré…takže karty berou všude, úplně všudě. A nebrání se ani platbě směšně malé částky kartou ....

Po návratu jsme odpočívali a částečně zabalili na cestu. Večer jsme se tu potkali s posádkou jedné  polské ocelové  plachetnice, kteří poznali ihned polskou konstrukci naší lodě a ptali zda jsme na ní dopluli až sem…

Mapka centra, marín, muzea a kanálu Djurgårdsbrunns kde jsme se v centru pohybovali (lze zvětšit)

 

Den patnáctý 

Ráno jsme pospíchali po doporučení posádky Eternity do muzea Vasa (na otvírací hodinu). Vstupné od 18 let 110 SEK a stojí to rozhodně zato. Otvírá se v hlavní sezóně každý den v 8:30.. To je nejlepší doba pro návštěvu, protože během dvou až tří hodin se muzeum tak zaplní, že ani pořádnou fotku neuděláte. Muzeum a loď by stála za samostatnou reportáž. Tedy jen stručně, na webu je k dohledání spousta informací. Které však nikdy nemůžou zprostředkovat ten pocit, když poprvé vstoupíte do haly  a uvidíte ji. Vyfotit to moc dobře nejde...

Očekávat je možné ledacos, ale tak obrovskou dřevěnou loď v tak zachovalém stavu určitě ne. Dojem je impozatní. Loď byla postavena na příkaz švédského krále Gustava II. Adolfa. Stavba trvala asi dva roky. Loď měla tři stěžně, mohla rozvinout deset plachet (přibližně 1200 m²), měřila 52 metrů od lodního koše ke kýlu lodi a 69 metrů od přídě na záď, vážila 1 200 tun. Posádku tvořilo 137 námořníků a 300 vojáků. Když byla dokončena, stala se jednou z nejmohutnějších lodí, která byla kdy postavena. Potopila se na své první plavbě po uplutí ani ne jedné míle. Díky tomu že se potopila ani ne moc hluboko, ani ne moc málo (tak aby ji poškodily ledy a plující lodě) a také díky tomu, že se zde nevyskytuje šášeň lodní, se dochovala v dokonalém stavu. 95% dílů je původních.

Něco o lodi na Wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasa

Stránka muzea: http://www.vasamuseet.se/sv/Sprak/etina/

V muzeu bych vydržel celý den. Hned před muzeem ještě stojí zakotvená poslední majáková loď Finngrundet (sloužila v Baltském moři od roku 1903 do roku 1969) a ledoborec Sankt Erik na parní pohon (později přestavěný) z roku 1915, poslední ve službách města Stockholmu. Zajišťoval v zimě přístup ze Stockholmu k volnému moři. Další ledoborce později už provozovalo švédské království. Obě lodě jsou volně přístupné během otvíracích hodin muzea Vasa.

Holky už šly na loď udělat oběd a já jsem po prohlídce ledoborce a majákové lodě ještě zamířil do muzea před marínou. Spolek přátel starých lodí zde renovuje a vystavuje své sbírky. Vše je volně přístupné, vstupné dobrovolné. Mají tady moc pěkné kousky z historie dávné i nedávné. Zejména dřevěné lodě, ale i pár laminátových z prvních švédských sérií, po jednom zástupci nejrozšířenější (nejprodávnější) plachetnice a motoráku zdejší švédské provenience.

Mají také tady i různé zajímavosti a kuriozity. Jednou z nich je 15 stopá plachetnice pro  "heavy duty" plavbu..Jeden místní jachtař si ji postavil, plul s ní do Grónska a potom ještě několikrát přes Atlantik. Vše na té lodi je Xkrát předimenzované, takový malý ledoborec. Přední lukna má kování jak v příklop v tanku, nebo na ponorce.

Také je tu jedna z prvních plachetních kánoí, tato je datována kolem roku 1930

Za zmínku také stojí velká sbírka přívěsných i věstavěných lodních motorů. Benzínové, naftové i elektrické.  V  podstatě mapují vývoj těchto motorů od  počátku. Jsou tu všechny možné značky, většina již dávno zaniklá.

Po obědě začalo velké balení, nejprve šla dolů kompletní takeláž, měli jsme v plánu plout k místu skluzu do maríny Hundudden opět nejkratší cestou kanálem Djurgårdsbrunns. A tam bychom se pod mosty se stěžněm nevešli. Za nějakou hodinku bylo vše připravené, chtěli jsme odplout co nejdříve a ještě odjet nějakou část cesty do Trelleborgu.

Plavba malebným kanálem s minimálním provozem je moc pěkná.

4 míle do maríny Hundudden nám zabralo slabou hodinku, během plavby jsem raději ještě dolil z kanystru do nádrže asi půl litru benzínu, od oka se mi na poslední úsek zdálo zývající množství v nádrži tak akorát, ale nemohli jsme riskovat že dojde benzín v tom nejméně vhodném okamžiku.

Po připlutí do maríny jsme vyčkali asi 30 minut u mola než se uvolní místo. Zrovna měli na lodním výtahu menší člun a přímo na něm něco opravovali na propeleru.

Pak nám ovšem začala ta největší patálie s vytahováním lodě z vody co jsem kdy zažil. Prostě jsme měli big problém a trvalo nám to přes 3 hodiny a spojku, už né nejnovější, jsem tady dorazil. Pár dní po návratu začala prokluzovat. Problém byl v tvaru skluzu a hodně nevhodně odstaveném lodním výtahu. Nechali ho téměř u vody, tam byl i když jsme loď spouštěli do vody, tak si asi říkali že nám nebude zavazet. Ale to byla jiná situace. Vybetonovaná část pod vodou byla jen v místě kolejnic. Na okrajích velice brzo beton končil v podstatě nemalým schodem, přes který jsme se nedokázali vlastními silami dostat. Do vody to šlo předtím  velice snadno a rychle, po sjetí ze schodu loď začala okamžitě plavat a vytáhnout prázdný vlek nebyl vůbec žádný problém. Ale teď necelé 2 tuny dostat z vody ... bez šance. Když jsem to zjistil, zleva i prava to bylo stejné, nezbylo než zajít za správcem a požádat ho aby s výtahem kousek poodjel dál, nebo s jeho pomocí nám vlek vytáhl. Jenže někam odjel a nikde nikdo nebyl. Obloha se zatáhla, déšť hrozil každou chvíli, brzy se mělo stmívat. Vychozí situace na 2 věci…Zkoušeli jsme loď vyvézt mezi kolejnicemi šikmo kolem výtahu, kde to vypadalo že se zadaří, ale pokaždé jsme skončili, narazili u kolejnic, které nás zastavili, jednou nám dokonce přední část lodě sjela z předních podpěr a ocelové držáky lehce škrábli trup. Naštěstí ne do hloubky až na gelcoat, odnesl to jen epoxydový nátěr. To nepotěší. Takto mě na jaře, mimo antifoulingu, čeká ještě oprava nátěru pod ním. To už má trpělivost vrcholila. Časová rezerva se pomalu rozplynula a rozhodně jsem nechtěl podstoupit ten stres při stíhání trajektu zpět jako při cestě sem…

Tak muselo příjít opět ke slovu kotevní rezervní lano 50m. Doufal jsem že nerupne, dal jsem ho raději dvojitě, na  25m, provékl skrz konstrukci výtahu, naštěstí bylo kudy a pak vytáhl v pohodě loď rovně mezi kolejemi. Ale co teď? Loď s vlekem stojí mezi vodou a výtahem, auto před výtahem. Kudy se protáhnout? Všude málo místa. Takže s pomocí lan a potahování vleku šikmo dopředu a do zadu (couval sám) se nám na několikátý pokus podařilo protáhnout kolem výtahu tak, že bylo možné vlek připojit k autu. Byly to nervy a centimetry. Dál už to bylo v pohodě. Naložili jsme všechno co jsme měli kolem, nasadili zadní světelnou rampu, lehce přepásali loď popruhy a odjeli na „odstavné parkoviště“ kde jsme měli přes 14 dní "odložené" auto s vlekem. Tady jsme chtěli vše dokončit, ale déšť nás brzy zahnal do auta. Překontroloval jsem a dotáhl popruhy, zkontroloval světla a vyrazili jsme vstříct domovu. Chtěli jsme jet, buď kolik zvládneme, vydržíme, nebo než přestane pršet. Po půlnoci jsem toho měl tak akorát dost. Zastavili jsme na parkovišti u benzínové pumpy kousek vedle dálnice a šly spát.

Den šestnáctý 

Ráno byl krásný slunečný den, cesta ještě místy mokrá, ale jelo se nádherně. Času do odjezdu trajektu jsme měli víc než dost a tak jsme si mohli dovolit v poledne zastavit na odpočívadle a uvařit oběd. Toto odpočívadlo patří k těm nejhezčím, cestičky, kytičky, lavečky přístřešky, informační tabule, sociálky i se sprchama (sprcha byla myslím za peníze). Prostě paráda.

O půl jedné jsme pokračovali dál a do Trelleborgu jsme přijeli před 18 hodinou.

Do odplutí nám tentokrát zbyly necelé čtyři hodiny. Nechali jsme stát auto s lodí na seřadišti/parkovišti a vyrazili se podívat do městečka. Není to ale nic moc. První den po připlutí sem bychom asi byli nadšení, ale po té co jsme už viděli jinde se nám zdálo město takové omšelé, nevýrazné. Koupili jsme si zmrlinový pohár (výborný) u Meka.. a hledali něco typicky švédského… to se nám však nepovedlo, tak jsme už nic víc neutrali. Oklikou jsme se vrátili do přístavu. Čekání trochu dlouhé, ale pořád příjemnější než přijíždět v poslední minutě. Po odbavení jsme zase čekali nějakou chvíli na skutečném seřadišti před naloděním. To předchozí nalajnované parkoviště bylo jen navedení k pokladnám. Po příplutí trajektu to docela rychle odsýpalo. Nejprve vylodění připluvších z Německa a potom si obsluha s vysílačkou naváděla jednotlivé seřazené pruhy vozidel k nalodění. Tentokrát jsme na lodi stáli v první řadě.

Po 22 hodině jsme vypluli a za necelé čtyři hodiny jsme byli na Rujáně v Sassnitzu. Cestou jsme opět nakoupili v lodním shopu skvělou "skotskou v akci" a nějaké sladkosti, pozornosti rodině doma.

Pozdě v noci jsme ještě hledali otevřenou pumpu, dojezd se už limitně blížilo 0. V Německu je nafta levnější, cca jako u nás. Sjeli jsme kousek z hlavního tahu…v tomto jsou navigace v autě nepostradatelné, koho se zeptat, když nikde tak pozdě v noci nebylo ani živáčka….? Po natakování jsme jeli ještě nějakou hodinku a na prvním větším dálničním odpočívadle jsme zaparkovali a ulehli ke spánku.

Středa 17.8.

Nastal poslední den a k tomu už není co dodat, cesta, cesta a cesta.   Brzy z večera jsme byli doma. Vyložili jsme jen cennější věci a tímto letošní plavba skončila. Vydařila se moc.

Velké díky za to patří také Standovi a posádce s/y Eternity. Těšíme se někdy příště opět naviděnou. Určitě se sem opět vrátíme, třeba už za rok….kdo ví?

 

Zapsal a nafotil roku 2011 Libor S.

 

On-line reportáž psaná přímo během plavby a zasíláná přes čtečku Amazon Kindle je k přečtení zde: http://www.jachting.info/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&t=5624&start=all&postdays=0&postorder=asc

Fotogalerie: http://www.jachting.info/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=317

 

Malá statistika:

Upluto: 234 mil celkem, z toho 69 mil na motor

Trasa: první část rekonstruovaná dle lodního deníku v Googlemaps, druhá scan obrazovky GPS (kliknutím na mapku otevřete větší obrázek):

 

Spotřeba: 32 litrů benzínu celkem

Použitá navigační výbava: čtečka Amazon Kindle , GPS Garmin Colorado + mapy, 2 díly průvodce Skärgärdhamnar

Stručné hodnocení:

uplutá trasa – super

počasí - super, prostě nemohlo být lepší

zvolený termín - letní měsíce jsou nejlepší

zážitky posádky –  super a mořská nemoc se nám vyhnula..

připravenost lodi na tuto plavbu – dobrý, pár věci by chtělo příště vylepšit, doplnit (např. uchycení spinakrového pně, vyměnit GPS za jinou značku, jiné mapy, pořídit zdejší jachtařskou bibli od Amena)

pobyty v přístavech – naprosto super (lepší a levnější než např. v námi oblíbeném Chorvatsku, běžná taxa do 12m je 25 EUR s veškerým myslitelným komfortem) 

 

A předchozí části najdete zde:

http://web.jachting.info/paper/show/sverige-finland-trailersailer-trip-2011-1cast

http://web.jachting.info/paper/show/sverige-finland-trailersailer-trip-2011-2cast

http://web.jachting.info/paper/show/sverige

 

PS: ještě nějaké krátké video bude... v galerii.