Zenta...osud rakousko-uherského křižníku

.: Kategorie: Něco z historie :: autor: Libor :: zveřejněno: 5.1.2016 :.

"Milovaní rodičové, srdečný pozdrav Vám zasílá Váš syn. Jsem doposavád zdráv, ale zítra nevím jak bude. S Bohem na shledanou." Napsal na pohlednici domů, do Čech, osmého srpna 1914 Josef Alinč, pětadvacetiletý strojník z rakousko--uherského válečného křižníku Zenta. Než pohlednice došla do malé vesnice u Chrudimi, loď se potopila ke dnu.
 

Ojedinělý dokumentární film, mapující příběh potopeného křižníku Zenta z první světové války prostřednictvím záběrů z mořských hlubin, které pořídila česká potápěčská expedice. Režie Petr Jančárek. Uvede ČT2 12.10.2006 v 20:00, ČT2 pá 13.10.2006 15.05, ČT1 ne 15.10.2006 03.45

Válečný křižník Zenta zůstal v zapomnění až do roku 2003. Na dně moře, v hloubce osmdesát metrů, dvě námořní míle od pobřežního městečka Petrovač, ho objevila skupina černohorských potápěčů. Snažila se přijít na to, proč se právě v tomto místě tak často trhají rybářům sítě. Až když se spustili ke dnu, bylo vše jasné. Jaký že vlastně našli vrak, na to jim ale odpověděli až historikové z Podgorice. 
"Když jsme se o nálezu dověděli, vůbec jsme netušili, co je křižník Zenta," přiznává Zdeněk Partyngl, vedoucí skupiny českých potápěčů, která se rozhodla natočit letos v dubnu přímo na místě katastrofy filmový dokument. "Začal nás zajímat ve chvíli, když jsme z literatury zjistili, že na lodi sloužilo čtyřicet až padesát českých námořníků a že se na stavbě lodi podílely i známé české firmy."

Osudné dny Když císař František Josef slavil sedmašedesáté narozeniny, na den přesně sjížděla v jadranské Pule na moře za velkého jásotu pozvaných hostů válečná loď Zenta. V davu, na improvizované tribuně, stál i český inženýr J. Kuchynka, konstruktér onoho vojenského plavidla. Byla to především jeho zásluha, že se na stavbě křižníku podílely i dvě významné firmy z Čech. Vítkovické železárny dodaly pancéřové plechy, plzeňská Škodovka stěžejní výzbroj - děla ráže 47 a 120 milimetrů. V den slavnosti měla loď před sebou sedmnáct let úspěšné plavby od Jadranu přes Suez až po Čínu. 
28. července 1914, přesně měsíc po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku, vyhlásilo Rakousko-Uhersko sousednímu Srbsku válku. Už následující den podunajské loďstvo monarchie začalo bombardovat Bělehrad. O týden později eskadra několika válečných lodí odplula do boky Kotorské. Na příkaz velení c. k. válečného námořnictva měla blokovat přístavy v Černé Hoře. Mezi plavidly byla i sedmnáctiletá Zenta. Jejím úkolem bylo mimo jiné napadat obchodní lodě a rychle předávat zpravodajské depeše. 
Když šestnáctého srpna 1914 vyplouval křižník za časného rána na moře, měl jeho kapitán v lodním deníku napsáno: 21vik18 ()Hlídkovat společně s torpédoborcem Ulan u černohorského přístavu Antivari (dnešní Bar). Po necelé hodině strážní služba na křižníku náhle vyhlásila poplach. V přímém směru na dohled se k němu blížila skupina nepřátelských lodí. Kapitán Paul Pachner okamžitě zavelel: Obraťte loď ke břehu! O únik se pokusil i doprovázející torpédoborec Ulan. Měl štěstí, dopadající granáty ho nijak vážně nepoškodily. V deset hodin vplul do boky Kotorské. 
"Posádka daleko pomalejší Zenty v podobný zázrak doufat nemohla," píše v knize Bitva o Jadran spisovatel Jiří Novák. "Poslední odeslaná depeše z lodi pak konstatuje: Stíhá nás sedmnáct nepřátelských jednotek."
Topiči i strojníci se překonávali, aby z parních strojů dostali maximální výkon. Kapitán ale brzy zjistil, že zastaralý křižník nemá žádnou šanci. Proto nařídil vztyčit zástavy a bojovat. Kolem deváté hodiny zazněly první výstřely francouzsko-anglických bitevních lodí. Zenta palbu opětovala. Škodovácké stodvacítky ale nemohly soupeřit s jejich třistapětimilimetrovými děly. Střepiny granátů zanedlouho probily pravý bok lodi a zasáhly strojovnu křižníku. Přehřátá pára okamžitě usmrtila obsluhu, stroje se zastavily. Loď se zahalila do oblaků páry a kouře. Ve smršti výbuchů zůstaly stát komíny i stěžně, zato trup připomínal jedno velké řešeto. Mořská voda pronikala do lodi desítkami děr. Křižník se začal pozvolna potápět. 
"Kapitán zničil tajné materiály a vydal povel k opuštění lodi," popisuje Jiří Novák. "Zenta šla ke dnu zádí napřed. Pod hladinou zmizela krátce po půl desáté dopoledne i se záchrannými čluny. Ti, kteří přežili a mohli plavat, se dostali na břeh po šesti hodinách. Tam je čekalo zajetí a později internační tábory. Bilance ztrát námořní bitvy byla otřesná. Z tří set dvanácti členů posádky se jich zachránilo jen sto třicet!"

Vzácné dokumenty 
Než se potápěči vydali pod mořskou hladinu, víc než rok pátrali v archívech. První cesta vedla do Škody Plzeň, kde objevili originální nákresy lodi a lodních děl. Ve válečném archívu ve Vídni zase našli dobové fotografie, technickou dokumentaci k vybavení lodi i námořní trasy, které křižník kdy urazil. Od fanouška námořní historie ze Švédska získali i velmi cenný seznam členů posádky. 
21vik21a ()"Při shánění různých dokumentů jsme se snažili najít v Čechách potomky těch, kteří na křižníku sloužili jako námořníci," vzpomíná Zdeněk Partyngl. "Shoda náhod nás přivedla do vesnice Licomělice u Chrudimi. Na tamějším pomníčku uprostřed návsi je uvedeno: Josef Alinč, narozený 1889, utonul 16. srpna 1914 na lodi Zenta. Když jsme se vydali do jeho domu, našli jsme tam jeho potomky. U nich jsme objevili několik fotografií a pohlednici s razítkem válečné lodi z 8. srpna 1914. Je na ní napsáno: "Milovaní rodičové, srdečný pozdrav Vám zasílá Váš syn. Jsem doposavád zdráv, ale zítra nevím jak bude. S Bohem na shledanou." Josef Alinč byl strojníkem na lodi. A protože první zásah nepřátelských děl vedl do míst parovodů, patřil k prvním obětem útoku. 
Zajímavé je také svědectví Zdeňky Šedivé (82), jejíž otec Jan Voráček katastrofu přežil. 
"Když sloužil na křižníku jako řadový mariňák, bylo mu dvaadvacet let," říká. "Byl vyučený švec a do boky Kotorské narukoval na sedmiletou vojnu. Otec mi vyprávěl, že loď šla po několika dělostřeleckých bombách velmi rychle ke dnu. On sám měl štěstí, nebyl raněn. Skočil do vody a za sedm hodin doplaval ke břehu. Od potopení křižníku se už nikdy nechtěl koupat. Zemřel v pětaosmdesáti letech."

Česká potápěčská expedice prozkoumala vrak křižníku Zenta, který leží v hloubce 80 metrů v blízkosti přístavu Bar v Černé Hoře.

"První ponor k Zentě jsme si naplánovali na 25. dubna 2005," říká Zdeněk Partyngl. "Na moře jsme vyjeli brzy ráno. Plavbu nám ztěžovaly třímetrové vlny. Dlouho se nám nedařilo určit polohu vraku. Souřadnice, které jsme dostali, nebyly totiž moc přesné. Až k večeru, po deseti hodinách, jsme křižník konečně zaměřili pomocí sonaru v doprovodné lodi. To jsme ještě neměli zdaleka vyhráno. Na vrak se musí totiž uvázat sestupové lano, které se pak označí velkou bójí. Ze tří skupin potápěčů našla trosky lodě jen jedna. Zbylé potápěče odnesl silný mořský proud mimo potopený vrak. První setkání se sto osm let starou lodí bylo fantastické. Seděla na dně moře rovně posazená kýlem dolů. Dosud ji nikdo nenafotografoval ani nenafilmoval. Až naše expedice." 
21vik20 ()Každý potápěč se v dalších dnech potopil čtyřikrát. Dolů ke dnu se dostali během několika minut. Pomáhalo jim při tom šest tlakových láhví s různými plyny, které váží kolem sto padesáti kilogramů. V hloubce osmdesáti metrů mohli potápěči pobývat maximálně třicet minut. Pak se museli vrátit k hladině. Výstup po laně, s několika dekompresními zastávkami, jim trval až devadesát minut. 
"Při hlubších sestupech nemůžeme dýchat stlačený vzduch jako sportovní potápěči, ale speciální směsi s héliem," vysvětluje Partyngl. "Je to proto, že vzduch se v hloubce víc než čtyřicet metrů změní na narkotikum. Při výstupu používáme nitrox a čistý kyslík."

Unikátní zjištěníBěhem deseti dnů se členům týmu podařilo vyvrátit hned několik tvrzení. Opravili například chybný údaj o poloze vraku. Původně měl být vzdálený od břehu čtyři až pět námořních mil, ve skutečnosti jsou to míle dvě. Loď nebyla zasažena na levoboku, jak původně předpokládali historikové, ale na pravoboku. Je tam obrovská trhlina ve tvaru písmene "V". Během opakovaných sestupů našli potápěči na původních místech téměř neponičená přední a zadní velkorážná děla. Odborná literatura o nich přitom tvrdila, že byla během bojů rozmetána a že se Zenta nemohla v posledních chvílích bránit. V dobrém stavu je i šest kanónů v kasematech. 
"Při ponorech k vraku jsme rovněž ověřovali, zda své komory opustila torpéda," pokračuje Zdeněk Partyngl. "Zjistili jsme, že zůstala na svém místě. V důstojnické kormidelně jsme objevili přední a zadní kompas z mosazi. Nenašli jsme kapitánský můstek. Zřejmě dostal přímý zásah a nebo se váhou opancéřovaného krycího patra propadl. Některá boční okénka jsou stále zasklená, vidět jsou i masívní kladky ramp záchranných člunů. Chtěli jsme vstoupit do vraku, ale bylo to velmi nebezpečné. Loď je po víc než devadesátiletém pobytu pod vodou hodně zkorodovaná, zčásti je pokrytá i kusy potrhaných rybářských sítí." 
21vik21b ()Podrobné zkoumání vraku potvrdilo ještě jednu důležitou událost, ke které došlo těsně před potopením válečného křižníku. V knize Bitva o Jadran ji stručně popsal i Jiří Novák:
"Rozkaz k opuštění lodě vydal kapitán Josef Pachner poté, co byla dělostřeleckým granátem zasažena strojovna. Když se domníval, že už všichni opustili loď, skočil také do vody, aby společně s ostatními plaval ke vzdálenému břehu. Na zádi však zahlédl několik členů posádky, jak střílejí z děla. Zřejmě neslyšeli pokyn opustit loď. Kapitán se proto vrátil, vyšplhal na křižník a nařídil lidem plavat ke břehu. Sám pak opustil loď až krátce před potopením."
"Pravdivost příběhu potvrzuje poloha zadního velkorážného děla," doplňuje Zdeněk Partyngl. "Je vytočené z levoboku kolmo na zřejmé pozice nepřátelských lodí. Všechny zbývající kanóny jsou namířeny vodorovně ve směru plavby. 

Největší úlovek
Zdeněk Partyngl se potápí už dvanáct let. Za tu dobu viděl na mořském dně různé vraky. Většinou to byly obchodní a dopravní lodě, zásobovací válečné lodě, ponorky i letadla z 2. světové války. Nacházel je na Baltu i ve Středozemním moři. K vraku křižníku se ale s kamerou potopil poprvé. "Je to zatím můj největší úlovek," říká. 
Expedice k vraku válečné lodi Zenta natočila celkem deset hodin filmového materiálu jak pod vodou, tak na pobřeží v Kotoru i v místech palpostů černohorských baterií v době první světové války. Z toho, co její členové nasbírali u nás i za hranicemi, připraví dokument pro Českou televizi, který představí nejenom poslední okamžiky jedné válečné lodi, ale i osudy těch, kteří ji pomáhali stavět a sloužili na ní. 

Režisér Petr Jančárek v dokumentárním filmu, mapujícím historii této válečné lodi a zároveň zákonitosti hlubinného potápění, využil jedinečný materiál, natočený hluboko pod mořskou hladinou. Film přibližuje nejen křižník samotný, ale i situaci, v níž se ocitl. Také máme možnost vidět jedinečné obrazové rekonstrukce pomocí animace. Dozvíme se, jak potápěčská expedice probíhala a jak se hlubinné potápění provozuje. Historii Zenty nám přiblíží historici Boris Gol a Vladimír Aichelburg. Příběh lodi je dokreslen výpověďmi ženy, jejíž otec se jako námořník bojů na Zentě zúčastnil. Režisér Jančárek nás zve k dobrodružství objevování tajemného podmořského světa a zapomenuté historie. Zároveň vzdává poctu jak statečnosti tehdejších námořníků, tak odvaze dnešních hlubinných potápěčů.

Stejný tým letos podnikl další výpravu do Chorvatska k potopené lodi Szent István.Čeští potápěči prozkoumali vrak rakousko-uherské bitevní lodi Szent István, kterou potopil za 2. světové války italský korvetní kapitán Luigi Rizzo v Jaderském moři západně od ostrova Premuda. Potápěči byli první českou expedicí, která loď zkoumala. Szent István je dlouhý 152 metrů a je podle historika expedice Borise Gola největší lodí, která byla v Jadranu potopena. Někdy se jí proto také říká jadranský Titanic. 

Zájem českých potápěčů lákála tato rakousko-uherská válečná loď podle Gola proto, že je také kouskem české historie. Součástí habsburské monarchie byly totiž i české země a na jejích válečných lodích sloužilo na 6000 českých námořníků. Szent István byl sice postaven v loděnici v Rijece, vyzbrojen však byl děly ze Škodovky a obrněn pancíři z Vítkovic, podotkl historik. 

Protože bitevní loď po zásahu italskými torpédy brzy klesla na mořské dno a námořníci ji opouštěli nakvap, zůstala na ní všechna výstroj a výzbroj. Po znovuobjevení v roce 1974 ji chorvatské úřady prohlásily za kulturní památku.

V příštích letech by měly následovat ještě dvě další expedice, jejichž cílem budou rakousko-uherské válečné lodě Císař František Josef I. a Císařovna Alžběta. První z nich se potopila nedaleko Boky Kotorské, když ji chtěli Francouzi jako válečnou kořist dopravit do Marseille, a druhá u čínských břehů. Obě lodě jsou zajímavé nejen tím, že na nich sloužili čeští námořníci, ale i proto, že se na nich následník trůnu plavil kolem světa. 
Výsledkem expedic budou nejen dokumentární filmy, záměrem potápěčů je také vydat knihu, která by zachytila atmosféru výzkumu a jejich výsledky, ale i historii těchto lodí.

Statistika
Zobrazeno 1070x Hodnocení
  • Aktuálně 6.00 / 1
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 6.00 / 1


Komentáře
Načítám data ...