THOMAS CRAPO A JEHO ŽENA
Úryvek z knihy:
Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires
Autor: Jean Merrien
THOMAS CRAPO A JEHO ŽENA
Rok po prvním osamělém mořeplavci se na moře vydal manželský pár. Oba, on i ona, byli zkušenými námořníky. Kapitáni amerického obchodnílio loďstva v 19. století brávali s sebou na palubu velkých plachetnic své ženy, někdy dokonce i děti. Jistá mladá Skotka se v Marseille seznámila s kapitánem Crapem z New Bedfordu a provdala se za něj. Jako paní Crapová vstoupila na palubu lodi svého muže a záhy se stala zdatnou mořeplavkyní. Nevíme, zda kvůli své ženě nebo z nějakého jiného důvodu se kapitán Crapo náhle vzdal mořeplavectví a málem i všeho, co souvisí s mořem, a stal se obchodníkem s rybami ve svém rodném kraji. Obchod však příliš neprosperoval a Thomas Crapo pomýšlel opět na moře. Nenacházel však žádnou vhodnou lod, která by ho přijala do svých služeb. A tehdy uslyšel o podivuhodné plavbě Johnsonově a pojal úmysl ji napodobit.
Nechal si zhotovit člun, který nepochybně pod vlivem všeho, co slyšel o Centennialu, popisuje jako doris. Ve skutečnosti šlo o druh velrybářského člunu s klinkrovou obšívkou, špičatou přídí a zádí, s kýlem, bez bočních ploutví a s ponorem pouhých 35 centimetrů. Maximální délka plavidla činila 6 metrů a největší šířka 1,85 metru. Crapo dal pokrýt člun palubou a na ní vybudoval kajutní přístřešek. Lod neměla vodotěsný kokpit, to znamená, že voda jím mohla případně proniknout do nitra člunu a zaplavit jeho vnitřek.
Crapo vystrojil loď jako člun s podélnými plachtami (tzv. škunerovým oplachtěním), alespoň to sám tak tvrdil. Ve skutečnosti plavidlo soustavou plachet odpovídalo spíše keči s typem plachet, jimž říkáme „vojenský huari"; v dnešní době se toto plachtoví již stalo velmi vzácným, ale tenkrát bylo předepsáno pro velrybářské čluny a pro čluny válečného locrstva.
Plavidlo, nazvané New Bedlord, bylo dostavěno počátkem května 1877. Crapo se původně připravoval, že cestu podnikne zcela sám. S tímto záměrem však nesouhlasila paní Crapová a rezolutně prohlásila, že bude manžela doprovázet. Crapo ze zkušenosti věděl, že přání jeho ženy se rovnají rozkazům, a tak mu nezbylo než souhlasit.
Plavba ve dvou vše zkomplikovala. Bylo třeba vzít s sebou větší množství vody a potravin a vymezit o něco větší volný prostor pod maličkým kajut-ním přístřeškem. Crapo uskladnil na lodi 450 litrů pitné vody, 40 kilogramů sucharů, skoro 35 kilogramů masových konzerv, čaj, kávu, cukr a petrolej pro kuchyňský vařič.
Crapo jako bývalý kapitán se v orientaci na moři vyznal. Pro určení zeměpisné šířky mu kupříkladu stačilo změřit výšku slunce v poledne. Je to sice způsob, jímž se šířka na velrybářském člunu určuje mnohem nesnadněji a méně přesně než na palubě velkého trojstěžníku, ale výsledek je postačující. Zeměpisnou délku však Crapo vypočítat nemohl, protože s sebou nevzal lodní chronometr. Domníval se totiž, že ke zjišfování délky je zapotřebí přesného přístroje, na opatření takového však jeho kapsa nestačila, a tak se raději rozhodl obejít se bez něho (byla to nesprávná úvaha, protože — jak ještě uvidíme — někteří osamělí mořeplavci obepluli celý svět s bazarovými hodinkami)! Crapo, stejně jako před ním Johnson, počítal s tím, že potřebné údaje mu poskytnou lodě, které cestou potká; v té době totiž severní Atlantik již brázdilo velké množství plachetnic.
Crapo a jeho žena vypluli 28. května 1877 z New Bedfordu. Nejdříve zamířili do Chathamu (stát Massachusetts), kde provedli menší změny na kajutním přístřešku, přibrali další stokilovou zátěž a nechali natřít vnější stranu lodního trupu silnou vrstvou barvy, aby zvýšili nepropustnost plavidla. Obšívka totiž někdy na moři „pracuje"; když tomu tak není a plaňky obšívky se nepohnou, nátěr sice vodotěsnost nijak neovlivní, ale chrání dřevo a spáry před porušením.
Manželé Crapovi opustili Chatham 1. června 1877. A hned po vyplutí musel New Bedford čelit špatnému počasí, mimořádně nepříznivému v této roční době. Přeplutí oceánu proběhlo bez zvláštních příhod. Několikrát New Bedford potkal velké lodě. Bez útrap však cestování přes Atlantik nebylo.
Paní Crapová nebyla snad schopna sama ovládat kormidlo na rozbouřeném moři? Nebo manžel jejím kormidelním schopnostem příliš nedůvěřoval? Tvrdil totiž, že nikdy během plavby nespal více jak čtyři hodiny denně. Princip uvázaného kormidla zřejmě neznal. Můžeme si tedy představit stav úplného vyčerpání, v němž po 45 dnech plavby Crapo byl, když zakotvil v přístavu Newlyn nedaleko Penzance v Cornwallu, obzvláště když poslední tři dny cesty, ač už na pokraji svých sil, strávil nepřetržitě u kormidla! Paní Crapová mu nemohla nijak pomoci, zdolala ji únava a nepohodlí; v posledních dvou týdnech, to jest během celé poslední třetiny plavby, byla na tom tak špatně, že její stav kapitána Crapa vážně znepokojoval. Ale dostala se z toho a zotavila se. Když však přistáli v Newlynu, byli oba tak vyčerpáni, že postavili vodu na čaj, usnuli a zapomněli ji sejmout. Kapitánova levá ruka zůstala několik dní ochromena od stálého třímání rukojeti kormidla; to prozrazuje, že New Bedford nebyl správně vyvážen a neměl dostatečnou stabilitu.
Manželé Crapovi byli v Anglii nadšeně přivítáni. New Bedford vystavovali šest týdnů v Londýně, pak ho zdarma odeslali dopravním parníkem do Spojených států.
Ještě mnoho dalších manželských dvojic úspěšně absolvovalo podobné plavby; zdá se však, že v 19. století byla paní Crapová jedinou ženou, která se svým manželem zdolala Atlantský oceán. Mnohem později paní Tambsová obeplula se svým manželem půl zeměkoule, a to dokonce — ač to zní takřka neuvěřitelně — s postupně narozenými miminky. Avšak Teddy, kutr Tambsových, byla skvělá lod', dlouhá 12 metrů, dokonale zařízená, a lišila se od New Bedfordu asi tak jako moderní maringotka od Diogenova sudu. Stejné srovnání platí pro člun Igdrasil manželů Stroutových, kteří obepluli celou zeměkouli; paní Stroutová si na cestu dokonce vzala dlouhé šaty! Stroutovi se však v kormidlování střídali, což mění situaci. Kapitán Crapo se o řízení lodi staral sám, a proto je nutno ho řadit mezi osamělé mořeplavce.
Zdroj:
Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires
Autor: Jean Merrien
Popis: Zkušený mořeplavec a spisovatel načrtl poutavě a se znalostí věci osudy více než dvou set nebojácných mužů (a jedné ženy) nejrůznějšího věku i národnosti, kteří podnikli samostatné zaoceánské cesty na jednoduchých plavidlech z lásky k moři, "z touhy po samotě a nezávislosti". Kniha je přeplněna napětím lidského úsilí, které zdolává živly, a výtečnými silnými podivíny, kteří v době vyspělé civilizace záměrně užívají primitivních prostředků a spoléhají se jen na sebe. Krátkou pasáž o československých jachtách na moři vypracoval překladatel.
Tato kniha Vás seznámí s řadou podivuhodných mužů,kteří se z vlastní vůle vydali na širé oceány, kde se spoléhali jen na svůj důvtip, šikovné paže a fyzickou odolnost.
Vydal Orbis, Praha, 1970
267 stran
Rok vydání: 1970
