Teorie plachtění

.: Kategorie: Něco z historie :: autor: Libor :: zveřejněno: 13.1.2016 :.

Jak se dříve plachtilo, co bylo možné. Velmi zajímavé pro srovnání s technickými možnostmi dnešních lodí. 

MROŽOVINY: Hornblowerovské kompendium I
František Novotný

Svět, který českému diváku představil TV seriál "Hornblower", je především světem plachet a pak teprve mušket a děl. Většina z nás má spojenu představu pohybu s autem a žije v přesvědčení, že stačí sešlápnout plynový pedál, aby se každý samohyb hnul z místa.
Naštěstí (z mého hlediska jachtaře) je to u plachetnice jinak - aby člověka dopravila z jednoho místa na druhé, je třeba slušné dávky teoretických znalostí, ale především praktických dovedností, které se získávají několik let. Abychom mohli pochopit, co se v seriálu děje jaksi mimochodem, a co bylo tím pravým džobem hrdiny, musíme také začít s teorií. Teorie plachtění.

Ač teprve fyzika 19. a aerodynamika 20. století exaktně vysvětlila, jak pracuje plachta, dokázali lidé pomocí praxe již tisíce let předtím využívat plachtu v obourežimech, v jakých na lodi pracuje. Tím prvním je prostý aerodynamický odpor, z vlastní zkušenosti dobře víme, že cokoli může být odfouknuto větrem (třeba i střecha) a to ve směru větru. Toho pak využívá plachetnice s větrem v zádech. Traduje se, že v Evropě Vikingové (a v Pacifiku Polynésané) objevili daleko sofistikovanější pracovní režim plachty, při němž je plachta ofukována jako letecký profil pod úhlem náběhu 10 - 15 stupňů. Plachta pak vyvozuje tažnou sílu (vztlak), kolmou ke spojnici předního a zadního lemu (tětivě profilu). Tento praxí odpozorovaný objev způsobil, že plachetnice byla schopna postupovat proti větru.. Představme si, že máme plachtu nastavenu tak, aby svírala s podélnou osou lodě úhel kolem 30 stupňů. Vítr do ní nabíhá pod úhlem 10 stupňů, takže loď jako celek může být natočena k větru pod úhlem 40 stupňů. Přitom vyvozuje tažnou sílu šikmo dopředu (pod úhlem 60 stupňů) a tato síla se v důsledku bočního odporu trupu (u dnešních sportovních plachetnic pomocí kýlu) rozkládá na boční odpor a konečně na tu žádanou sílu, která plachetnici žene vpřed. Plachetnice tedy nesmí mít ploché dno, musí být vybavena buď hlubokým trupem o velkém bočním odporu (aby zachytil odporovou složku plachty), nebo svislou deskou (kýlem, ploutví). Tato plocha také vlastně pracuje jako profil, vyžaduje tedy i od vody úhel náběhu (5 až 10 stupňů), což je onen pověstný drift, o nějž plachetnice splouvá bokem.
Jestli to někomu připadá příliš složité, mohu posloužit přirovnáním, kterým počastovali mě, když jsem se jako dítě učil plachtit. Představ si pecku z třešně, kterou svíráš mezi prsty, řekli mi. Když stiskneš, pecka vystřelí dopředu, a tak je to i s plachetnicí. Jeden prst je vítr v plachtě a druhým trup ve vodě, takže loď, sevřená mezi nimi, musí také vystřelit dopředu. Praxe za Hornblowerových časů.

Za napoleonských válek námořní důstojník sice nevěděl, co je vztlak na leteckém profilu, ale to mu nevadilo plachty právě takto používat a s lodí křižovat proti nepříznivému větru, tj. natáčet ji střídavě oběma boky nejtěsněji k větru a "cikcak" proti němu postupovat. K natočení plachty a k jejímu vytvarování do profilu měl k dispozici neméně než 8 různých otěží, a když uvážíme, že tehdejší válečné lodi měly 11 příčných plachet, znamenalo to při obratech povolovat a zase dotahovat kolem 90 různých lan a to v přesně stanoveném pořadí, jehož porušení mohlo znamenat nejen nezdařený manévr, ale i zničení plachty nebo ztrátu stěžně. Další soustava lan (kolem 20! na jednu plachtu) sloužila k redukci její plochy za silného větru.
Jestliže dnešní špičkové závodní plachetnice se dokáží natočit k větru v úhlu 30 stupňů, běžné turistické 45 stupňů, pak válečné koráby Nelsonových dob dokázaly asi tak 70 stupňů. Jinak řečeno, jestliže dnes jachtař na Jadranu potřebuje uplout 1,5 míle, aby se přímo proti větru posunul o jednu, Hornblower k témuž potřeboval nejméně 4 míle. A vlny pak tento poměr ještě zhoršovaly.

Důvodem vyšší výkonnosti dnešních sportovních plachetnic je tzv. podélné oplachtění s klidovou polohou plachet v podélné ose plavidla, na rozdíl od tehdejších korábů s tzv. příčným oplachtěním, které se dalo méně přitočit k podélné ose (disponovalo ale jinými, pro dálkovou mořeplavbu nezbytnými výhodami). V zárodečné podobě tzv. stěhovek měly ale lodě Hornblowerovy epochy podélné plachty také, a pokud se dočkáme dalších dílů seriálu, uvidíme "Hornyho", jak je nechává rozvinout vždy, když musí uniknout od návětrného břehu. Past návětrného břehu.

Představme si plachetnici, která pluje kolem břehu, na nějž od moře kolmo fouká vítr (proto je návětrný, ač z hlediska plachetnice leží v jejím závětří). Najednou vítr zesílí, zvednou se vlny a kapitán zjistí, že břeh není rovný, ale tvoří zátoku, jejíž mysy vybíhají proti větru. Tím padl i se svou lodí do pasti - jedinou šancí na záchranu je probít se (vykřižovat) proti větru do bezpečí na volné moře. Na jachtařském kurzu v Polsku nás učili klasickou poučku, kterou si přeříkávají námořníci už mnoho staletí - ochraň svou loď před pobřežím, a ona tě ochrání před mořem. Učil se ji určitě také Hornblower, neboť padnout do pasti návětrného břehu bylo smrtelným nebezpečím i pro tehdejší válečné lodě. Jestliže břeh vybíhal proti větru o více než 70 stupňů, byla loď ztracena. Není tedy náhodou, že u nešťastné zkoušky na poručíka mu byla předložena k řešení i tato situace. Hornblowerova zkouška.

První námořní akademie vznikaly až od poloviny 19. století a do té doby se námořní důstojníci vychovávali praxí přímo na lodích systémem kadetů. Od 17. století byl na každé válečné lodi houf chlapců od osmi, deseti let výše, kteří patřili do rozdílných sociálních skupin. Tu podřadnou tvořili plavčíci a nosiči střeliva, stojící na samém dně hierarchické pyramidy. Nebyli "gentlemani" a jejich šance, že se stanou důstojníky, byla mizivá (takovou výjimkou byl James Cook). Druhou skupinou kluků naopak mladí "gentlemani" byli, obvykle druhorození synové nižší šlechty nebo synovci sloužících důstojníků, a slovo takového nezralého desetiletého fracka ve funkci kadeta bylo rozkazem pro každého námořníka na palubě, i když měl bílou hlavu a za sebou třebas deset bitev.
V tomto ohledu šestnáctiletý mladík se směšným jménem Trubač (Hornblower) byl stejně směšně starý, aby nastoupil kariéru námořního důstojníka. Výcvik probíhal formou teoretické výuky (především navigace) a praktickými "cvičeními" v obsluze plachet a děl. Navigace byla matematicky náročná, uvědomme si, že její astronomická část vychází ze sférické trigonometrie, která se dnes učí jen na vysokých školách, a na lodích se s ní museli vypořádat dvanáctiletí kluci. Praxi v ovládání plachet a provádění obratů získával kadet službou, sloužil strážní hlídky obvykle jako pomocník strážního důstojníka, při manévrování s plachtami velel svému "gangu" (toto označení pro zločineckou bandu znamenalo původně pracovní skupinu námořníků), s nímž měl na starosti obvykle konkrétní plachtu a při palbě pak dělo, respektive sekci děl.
Na doporučení velitele se kadet mohl po několika letech hlásit k poručickým zkouškám. Prováděly se v rámci flotily a obvykle zkoušeli vlajkoví důstojníci. Zkoušky se konaly nepravidelně, neboť vyžadovaly, aby se všechny lodě flotily shromáždily v nějaké námořní základně, což byl ve válečné době problém.
Zkouška budila oprávněně děs, neboť se nikdy nedalo odhadnout, co kterého zkoušejícího napadne a na jaký hříšek nešťastného kadeta si vzpomene. Na straně druhé, byla to jediná zkouška, jíž tehdejší námořní důstojník procházel (další povyšování záleželo jenom na výsledcích v boji - nebo na protekci) a vysoká náročnost byla více než na místě. Anglický výraz "midshipman", jenž se překládá jako kadet, lépe vystihuje postavení těchto mladíků, chystajících se složit zkoušku, neboť její absolvování znamenalo definitivní příslušnost k důstojnickému stavu (a třebas i admirálskou dráhu, bohatství a politickou moc), čehož stavovským znakem bylo přemístění z ubikace kadetů uprostřed lodi, tedy z neurčitého stavu mezi mužstvem a důstojnictvem, na prestižní záď, kde se právě důstojnické kajuty nacházely.
Zadání, které v Gibraltaru Hornblower u zkoušky dostal, kalkulovalo s pastí u návětrného břehu. Bylo mu řečeno, že pluje s maximálně přitaženými plachtami za silného severovýchodního větru z pravého boku kanálem La Manche a má Dover dvě míle na sever (prakticky před přídí). Náhle vichřice přeskočí na východ a zaskočí ho větrným úderem do pevně dotažených plachet a co tedy musí okamžitě udělat?
Hornblower, který čekal otázku z navigace, jenom naprázdno polkl, a zkoušející mu ironicky sdělil, že mezitím přišel o stěžně. Je třeba předeslat, že v takové situaci, kdy vlastně poryv vichřice udeřil do příliš utažených plachet, se prakticky nedá dělat nic (v obdobné situaci se roku 1956 pod nárazem větru převrátila a během několika minut potopila německá školní plachetnice "Pamir" se stovkou kadetů), nicméně, podle mého soudu jachtaře, jistou šanci na záchranu lodě by byl okamžitý povel k povolení plachet a dokonce i k přeřezání otěží, protože je lépe přijít o plachtu než o stěžeň. Takhle ale byl Hornblower beze stěžnů a stočená vichřice ho hnala přímo na Doverské útesy a z beznadějné situace ho pak zachránilo až přerušení zkoušky v důsledku španělského útoku.
Jak se později "Horny", už jako kapitán rehabilitoval a z obdobné situace jinou loď zbavenou stěžňů zachránil, popisuje spisovatel C. S. Forester v knize "Řadová loď", jež v září vydá nakladatelství United Fans v novém překladu Lea Křížka.
Psáno v Praze 4. 7. 2001
Statistika
Zobrazeno 1189x Hodnocení
  • Aktuálně 6.00 / 2
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 6.00 / 2


Komentáře
Načítám data ...