RIDGWAY A BLYTH, HARE A JOHNSTONE
Úryvek z knihy:
Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires
Autor: Jean Merrien
Vydal Orbis, Praha, 1970
267 stran
Rok vydání: 1970
Dvěma Britům, sedmadvacetiletému kapitánu Johnu Ridgwayovi a šestadvacetiletému seržantu Charlesu Blythovi (oba byli od britského výsadkového vojska) se pokus zdařil, avšak jejich čin neupoutal pozornost a nikdo je nenazval „obry Atlantiku". Jejich plavidlo English Rose nemělo krytou palubu, měřilo 6,50 metru. Ridgway a Blyth vypluli 4. června 1966 z mysu Cod nedaleko Bostonu a dorazili do Galwaye v západním Irsku. Tato trať byla o něco kratší než Harbova a Samuelsonova, ale cesta trvala oběma Angličanům mnohem déle — 92 dní. Nezdá se, že by na moři měli nějaké větší potíže. Po příjezdu byli v dobré fyzické kondici, jen prsty ani necítili. Prohlásili, že „jsou šťastni, že se jim plavba vydařila", a vyjádřili naději, že.,příště to provedou ještě líp".
Dva další napodobitelé Norů skončili v témže roce tragicky. Britští novináři, devětadvacetiletý John Hare a čtyřiatřicetiletý David Johnstone, opustili 26. května 1966 Norfolk ve státě Virginia na palubě Pullinu, člunu dlouhém jen 4,50 metru a lehčím než velrybářská doris Harbova a Samuelsonova. Malá váha není vždy výhodou pro veslový člun. Ale Puflin měl pěkný tvar a teoreticky byl bezpečnější, protože nepotopitelnost zajišťovaly vzduchové komory. Zabíraly však mnoho prostoru a snižovaly obyvatelnost lodi. 15. října bylo plavidlo nalezeno dnem vzhůru a prázdné asi 600 mil jihovýchodně od Newfoundlandu, tedy ještě nepříliš daleko od amerického pobřeží. Počítáme-li odchylku, způsobenou Golfským proudem od 2. září, data, kdy končí zápisy v palubním deníku, urazili oba plavci za tři měsíce a jeden týden 1200-1300 mil, to jest sotva třetinu vzdálenosti dvojice Ridgway—Blyth za stejně dlouhou dobu. Lod' byla nalezena vcelku nepoškozená. Neporušeny zůstaly i křehké předměty jako fotoaparát, dalekohled, rádiový přijímač; byly pouze promáčeny vodou. Vesla na Pullinu nechyběla. Na posledních stránkách palubního deníku však mořeplavci psali, že jsou bez potravin a míří k severu v naději, že se tam setkají s loděmi. Místo toho se setkali s hurikánem „Faith". Koneckonců všechny tyto výkony jsou v dějinách mořeplavby jen polozapomenutými epizodami. Jiný je případ doktora Bombarda, o němž budeme mluvit v příští kapitole. Svým činem dokázal, že trosečníci na moři mohou přežíti bez jídla a pitné vody. A pokus, který vrací naději na záchranu života, ten opravdu stojí za to, i kdyby měl tragický konec.
Bombard měl svého předchůdce: kdosi přeplul na malém skládacím záchranném člunu, známém ve Francii jako berthon, 700 mil ze španělského pobřeží do Lamanšského průlivu. Smyslem hazardní plavby bylo rovněž posílit důvěru v možnost přežití a v tento záchranný člunek. Výsledek svědčil sám za sebe. Skládací berthon byl později překonán gumovým záchranným člunem.