Přežili jsme v pacifiku - 9.část

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: jachting.info :: zveřejněno: 29.6.2011 :.

30. DEN

 

     Za noci se lehká bríza uklidnila a při svítání obrážel východ slunce příslib dalšího suchého dne. Jasnou modří oceánu se blýskalo, jak se podEdnamair a kolem ní míhaly dorády, když nás náhle Sandyho výkřik ,,Želva!" přiměl, abychom spěšně zaujali svá místa a vyklidili jolu k akci.

Kousek lana taženého za jolou zvědavě ohledával velký želví samec. Rychle jsme ho chňapli za jednu a pak i za druhou zadní ploutev. Vzápětí se strhla zuřivá bitka, nebot' tahle želva se nemínila jen tak lehce vzdát a bolestně nám drásala ruce, ale posléze jsme ji přece jen vytáhli na palubu, kde kolem sebe divoce švihala drápatými ploutvemi. Zneškodnili jsme ji tak, že ji Douglas popadl za přední ploutev a chňapající zoban, Neil s Robi­nem každý za jednu zadní ploutev, a zbývající přední ploutev jsem si při­klekl kolenem, abych měl obě ruce volné pro srnrtící ránu. Tuhá kůže mi dala zabrat, a než jsem s želvou skoncoval a zůstala nehybně ležet, měli jsme nohy samý šrám a podlitinu. Bylo už dlouho po poledni, když bylo maso konečně rozvěšeno a krunýře a vnitřnosti hozeny přes palubu.

Nadřeli jsme se, ale maso mělo pěkně červenou barvu a bylo chutnější než obvykle. Neil pomohl vybírat tuk a Douglas se postaral o ploutevní kosti. Robin se nechal přemluvit, aby Neilovi pomohl sbírat tuk, ale moc mu tahle práce nevoněla. Ošetřili jsme si rány a rozřezali maso na kousky, aby se daly sušit na pražící slunce. Lanoví dosud zabíral žralok, protože však ne­foukal vítr, stáhli jsme plachtu a kousky masa rozložili po zadní i střední lavičce a sami jsme se propleteni jeden přes druhého tísnili v zbývajícím prostoru na dně joly.

Dobře jsme poobědvali žraločí maso a čerstvé želví řízky a potom jsme ještě zobali želví tuk a chroustali kosti a dobývali z jejich dutin tučný morek. Všichni jsme naštěstí měli poměrně zdravé zuby, a ačkoli ostatní části našich těl podstoupené útrapy dost poznamenaly, naše zuby zůstávaly čisté a prosté zubního kamene, aniž by potřebovaly kartáček. Dieta jim šla očividně k duhu!

Slunce svítilo celý den, ale rádi jsme je snášeli, neboť sušící se maso potřebovalo každou minutu jeho svitu. Čím rychleji se usušilo, čím lépe bylo konzervováno, a tak jsme se ochlazovali vzájemným poléváním sla­nou vodou a v pravidelných intervalech maso obraceli.

     Zrovna jsem sestavoval deníkový záznam pro tento den a chystal se do něho zanést celkem nepatrnou změnu naší polohy od předchozího poledne, když se ke mně naklonil Neil a zašeptal: „Hej, tati, mám pro tebe něco do deníku. Třicátý den se Neil vykadil." Pohlédl jsem na něho, zda mluví váž­ně; ostýchavě se usmál a řekl: je to fakt," a tak jsem to také zapsal. Bylo to konec konců pozoruhodná událost a takové přece do lodních deníků vedle pravidelných záznamů patří.

Zatímco našich kožních trápení povšechně, třebaže jen pomalu ubývalo, moje ruce byly samý šrám a jizva. S každou ulovenou želvou mi přibyl na památku jeden nebo dva další šrámy, navíc jsem si co chvíli vrazil do ruky háček, a všechny tyhle škrábance a šrámy spolu se starými jizvami po bolácích se skládaly v kombinaci, která budila dojem, že jsem prošel muče­ním dávných Indiánů. Nicméně když počáteční bolest těch zranění ustoupi­la, bolela mne jen nepatrně, a říkal jsem si, jestli je snad neznecitlivuje slaná mořská voda.

Večer začal vrhat na moře tiché stíny a bylo na čase sebrat rozvěšené maso a uložit je na noc. Kousky želvího masa jsme naskládali do jednoho oddělení Linina bambusového košíčku na šití, kdežto pruhy ze žraloka, ted' už silně zavánějící, jsme zabalili do samostatného kusu plachty. Moře bylo takřka zrcadlově hladké a nezvyklé ticho protrhávalo jen tu a tam hlasité šplouchnutí, jak doráda vyskočila z vody za létající rybou. Občas zpěnilo moře hlučnější šplíchnutí, to když se za dorádou, zoufale se snažící uprch­nout, vrhl nějaký větší dravec, pravděpodobně žralok. Hřbetní ploutve vět­ších žraloků nebyly nikdy daleko, ale pokud nás nechávali na pokoji, zcela jsme je přehlíželi.

Když jsme pak žvýkali proužky žraločího masa, přišla opět na přetřes ,,Dougalova kuchyně". Robin popisoval různé systémy stravování a boha­tou paletu jídel, s nimiž se setkal, ale rozhodli jsme se držet co nejmenšího počtu jednoduchých pokrmů: za chladného počasí paštiky zapečené v těstě (k vývarům ze skopové hlavy a čočkovým polévkám vařeným se šunkovou kostí) a zvláštní úprava skotských vajec spolu s paštikami ze studeného kuřete a příhodným salátem v létě. Nicméně, abychom nezůstali nic dlužni našim přibývajícím chutím, otevřeli jsme malou soukromou jídelnu pro zvláštní příležitosti a tady jsme bezuzdně holdovali různým karí, šiškeba­bům, stroganovům, exotickým čínským jídlům a přeslazeným salátům.

Večerní planeta Jupiter rýsovala v klidném moři propadávající se stezku, zatímco v zeminu nad našimi hlavami sálal teplou červení Antares v sou­hvězdí Štíra. Hleděl jsem na Jižní kříž, sklánéjící se hned za poledníkem k jihu, když na mne ze sedačky rozčileně zavolal Douglas: „Už ji vidím, táto, koukej!" Rychle jsem otočil hlavu, ale ve směru jeho napřaženého prstu jsem nic pozoruhodného neviděl. „To je přece Polárka!" řekl. Nebylo pravděpodobné, že bychom mohli spatřit Polárku pod 5° severní šířky, takže to alespoň zhruba potvrzovalo naši polohu; byli jsme zpátky mezi starými přáteli!

31. DEN

 

Ednamairklidně spočívala pod rozzářenou noční oblohou. Ko­lem nás se střelhbitě proháněly roje mořských obyvatel, kteří na jiskrné hladině zanechávali fosforeskující stopy. Hlouběji dole se v honbě za menší kořistí bystře pohybovaly velké skvrny planoucího zeleného ohně. Rozptý­lenější pásma luminiscence jasně zářila a pak zas pohasínala v reakci na nějaký nezjistitelný podnět. Vypadalo to, jako by se tu pod námi rozprostí­ral veškerý mořský život, zapojený do okázalé, ale smrtelné bitvy zápasu o přežití. V těsném sousedství našeho malého plavidla patrolovaly dorády, a když se občas položily nečinně na bok a ukázaly svá bledá břicha, zrcadli­lo se na jejich stříbrných šupinách jasné měsíční světlo. Náhlé plesknutí následované ranou do kýlu nás upozornilo na přítomnost těžší ryby a Ro­bin, který držel hlídku, popadl pádlo a šťouchl do ní. Naklonil jsem se přes lub právě včas, abych ještě zahlédl velkého žraloka vklouzávajícího pod jolu a narážejícího přitom hřbetem do dna. Uchopil jsem zlomený oštěp, a když se žralok vracel, vrazil jsem mu ho do zad, a ačkoli se navenek nezdálo, že by ho rána tupým koncem oštěpu postrašila, podruhé se už nevrátil. Byl to největší žralok, jakého jsme až dosud spatřili, větší než jola, ale napadnout se nás nepokusil.

Svítání nás jako obvykle zastihlo v toporné strnulosti, ale po noci neklidného převalování, jež méfo ufevít našim rozbolavělým údům. Roztřídil jsem schnoucí pruhy želvího a žraločího masa, a když se opět houpaly v lanoví, zálibně jsem si je prohlížel. Začínali jsme si vytvářet zásobu potravy, která nám mohla přijít velice vhod, kdybychom napoprvé přistáli v nějaké nehostinné končině, nebo kdybychom už na žádnou další želvu z toho či onoho důvodu neměli štěstí. Ulevil jsem si ze své křečovité, zkroucené polohy, otočil jsem se a pozoroval Robina, jak přelévá z plastikového vaku vodu ke snídani do sklenice. Lyn ho požádala, aby se ještě podíval, zda je vak, stažený šňůrou hodně blízko u kraje, pořádně uzavřený, aby se voda nevylila, což opět vyvolalo Robinovy nedůtklivé protesty, až konečně řekl:,,Nojo! Promiň!" a šel to udělat.

Výkřik „Želva!“ (tentokrát od Neila, který ucítil náraz krunýře do přídě) nás všechny uvedl do střehu a kvapně jsme vyklízeli záď, zatímco další želví samec zkoumal sklolaminát a vrážel nám krunýřem do kýlu. Byli jsme už ostřílení lovci želv, a jakmile byla vzpouzející se želva vytažena na palubu, budila naše týmová souhra dojem dokonale secvičeného koncertu pohybů. Čerstvé maso téhle želvy nám dovolovalo maso z té předchozí uschovat a rozmnožit jím naše zásoby, a s chutí jsem proto přistoupil k popravě i porcování masa. Potřebovali jsme dostatečnou zásobu masa pro dny, kdy začneme veslovat, neboť veslaři budou mít pořádný hlad a žízeň, nemluvě o tom, že jsme vůbec museli být fit, abychom se dokázali vypořá­dat s nenadálými situacemi, které mohly nastat po našem přistání u pobřeží.

V takovém okamžiku by smrt slabostí náš současný zápas obrátila v marné gesto proti osudu.

Lyn pomáhala stáhnout tukovou vrstvu zpod krunýře a zručně odstranila tuk ze střevních stěn, aby se mohl pověsit a později se z něho získal olej.

Kpřesnídávce jsme si dopřáli řízek čerstvého želvího masa s masovou šťávou a ted' už všeobecně oblíbené morkové kosti jsme si nechali napo­tom. Chuť morku se u každé želvy lišila a hořkosladká příchuť téhle posled­ní vyvolala širokou škálu poznámek. Spekulovali jsme s možností, zda v morku nemohou být pozůstatky stroncia 90, které byly do těchto míst zaneseny oceánským proudem v tělech mořských organismů z pásma fran­couzských jaderných zkoušek, ale život v neustálém nebezpečenství jaký­koli strach z nepřímých hrozeb našemu blahobytu silně otupil a ohlodávali jsme kosti o sto šest, vděčni, že máme vlastní zuby, které dokáží obstát náporu tohoto primitivního počínání. Mnohem později, až teprve když jsme vyhodili krunýř, jsme zjistili, že plastikový vak na vodu, stržený zápo­lící želvou na dno joly, je prázdný. Celkem neprávem jsme zahrnuli Robina hořkými výčitkami a obviněními za jeho nepozornost. Jistěže jsme měli dost důvodů pohlížet na Robinovu praktickou zručnost s podezřením, ale v případě tak důležité životní potřeby, jakou pro nás znamenala voda, bylo moje opomenutí dohlédnout, zda je vak s vodou.bezpečně uložen, těžko omluvitelné. Úlevou, že nám starost o zásoby potravy spadla s krku, jsem začal být nepozorný a ted' jsem sklízel plody. Zdvihl jsem vak, z jehož pomuchlané prázdnoty kapala krev, a podal jsem ho Robinovi. „Radši ho vymáchej ve slané vodě," řekl jsem. „A nezapomeň ho pořádně vyplách­nout, než ho zas při příštím dešti budeš plnit"

Naše polední poloha 7° 55´ severní šířky a 145 mil západně od Espinosy jen dokazovala, jak krátkou vzdálenost jsme za poslední dva dny urazili, což spolu s novou vyhlídkou na vodní krizi obrátilo naše blahé dopolední rozpoložení v pochmurné hloubání nad hrozící katastrofou. Ztráta vody z plastikového vaku byla skutečně vážnou pohromou, neboť ted' nám zbý­valy jen asi čtyři litry v plechovkách, a to ještě ve dvou z nich byla voda zkažená. Žádné známky deště se neukazovaly. Pustil jsem se tedy okamžitě do posledních úprav své harpuny. Kdyby nám došla voda, mohly nás za­chránit jedině želvy nebo dorády. Želvy se objevovaly, kdy se jim zachtělo, ale dorád bylo všude kolem dost a právě na ně jsem se musel zaměřit.

Celé odpoledne do nás tepalo sálající slunce a rychle sušilo čerstvé maso rozvěšené v lanoví a sterilizovalo polosušené, rozložené po lavičkách. Sto­icky jsme snášeli úmorné vedro, hledajíce stín pod kusy plachtoviny a chlad v odpařování svršků smáčených mořskou vodou. Večerní oblaka byla typu altokumulů, nepřinášejících nejmenší naději na déšť, a když jsme balili su­šeného žraloka, vonícího jako dobře prouzená slanina, stále nás ještě skli­čovaly otazníky naší existence, nad níž náhle visela hrozba v podobě, které jsme se obávali ze všeho nejvíc. Co do potravy jsme měli dobrý den, ale potrava bez vody nám nebyla nic platná.

       Dorády na klidném moři vyplouvaly až k hladině, tak jsem si řekl, že svou harpunu ihned vyzkouším. Háček byl přivázán pevnou nylonovou ry­bářskou šňůrou a navíc jsem ho zajistil na dvakrát provlečenou šňůrou o tažné síle padesát kilogramů, vedenou od očka háčku k zářezům vykrou­haným do rukojeti pádla, a šňůry jsem pevně přitáhl k dříku, aby celá zbraň byla co nejodolnější. K háčku jsem pak připevnil další rezervní šňůru, kte­rou jsem vedl volně do joly a přivázal k stěžni. Ponořil jsem oháčkovaný konec harpuny do vody a čekal, až mi přijde na dosah příhodná ryba. Přítomnost zbraně dorády nikterak nepoplašila a brousily kolem Ednamair jako obvykle. Napjatě jsem se hotovil k útoku a nálada vzrušeného očeká­vání se přenesla i na ostatní, kteří už předem odklidili bedničku s plechov­kami s vodou, pevně důvěřujíce, že se na jejím místě ocitne ryba. Pozvolna jsem vlekl háček vodou ve směru malé samičky, když se takřka zničehonic nad háčkem objevil středně velký dorádí sameček. Moje reakce byla skoro instinktivní, prudce jsem škubl vzhůru a háček zajel do ryby. Až mi nad náhlou tíhou ryby radostí poskočilo srdce. „Koukejte!" vykřikl jsem, souka­je harpunu vzhůru, abych rybu dostal do člunu. Náhle jsem v rukojeti ucítil silné cuknutí a ryba byla pryč i s háčkem. Záložní šňůra se přervala také. Chvíli jsem přihlouple zíral a pak jsem si začal nadávat do hlupáků. Rezer­vní šňůra neměla být vůbec napevno připoutaná, ale někdo z ostatních ji měl držet, připraven okamžitě začít popouštět, kdyby se první dvě přetrhly, protože jak ji mohla třetí zadržet, když jsem rybě neponechal vůli? Vytáhl jsem harpunu z vody a prohlédl její konec. Šnůry se přetrhly v těsné blízkosti háčku, kde byly přivázány k dříku oštěpu. Chyba byla v tom, že díky materiálům, které jsem měl k dispozici, byla celá harpuna příliš nepodajná. Rozhlédl jsem se po zklamaných obličejích kolem sebe a měl jsem dojem, že v nich vidím i jistou skepsi k mým pokusům ulovit jednu z těch obrovských a silných ryb takovouhle bláznivou zbraní vlastní výroby.

Snášel se už soumrak, když jsem se usadil s nožem v ruce a začal odřezá­vat všechnu přetrženou nylonovou šňůru, abych na její místo připevnil novou. Zbýval mi poslední háček, a kdybych i o ten přišel, zůstali bychom odkázáni jenom na želvy (jako jsme na ně byli odkázáni doposud, nehledě na šťastný úlovek žraloka!). Než jsem byl s novou harpunou hotov, zavřela se kolem nás noc, tiše jsme se uložili ke spánku a zklamaně mlčeli.

Lyn přibrala ke své hlídce ještě Douglasovu a uprostřed noci jsme si povídali o našem farmářském životě, který ted ležel daleko za námi. Stará zklamání a úzkosti společně prožitých let opět vyplynuly na povrch a musel jsem jí říct, že se už k tomuhle zoufalému životu věčných hádek a vzá­jemné zloby, rozdmychávané jedem chudoby a tvrdé dřiny, nemíním nikdy vrátit. Prohlásil jsem, že život pro mne znamená víc než to hovadské živoření v důsledku přechodu k moderním zemědělským metodám, které z hos­podářských zvířat učinily výdělečné stroje, žijící či umírající podle momen­tálního profitu, které ze zvířat udělaly stejně anonymní kusy inventáře, jako jsou jejich klece, stáje nebo kotce, nic než pouhá čísla, která z jejich mizé­rie vysvobodí jen milosrdná smrt.

Pouhý hovor o zvířatech stačil oživit trpké vzpomínky na naše soužití, na všechna strádání a dlouhé hodiny každodenního plahočení, jež z našeho života vyleptaly štěstí. Bariéra trpkosti, která s blízkostí smrti padla, nás opět začala oddělovat. Lyn usedavě plakala, když jsem ji zasypával zuřivý­mi výčitkami za všechna léta hádek a bídy, až jsem posléze zmlknul, ústa vyprahlá lítostí, a nakonec jsem ji poprosil o prominutí a ona mi odpustila. Ubývající měsíc zaléval naše krátkodobé usmíření, a aniž bychom déle plýtvali slinami v beztak již vyschlých ústech, šli jsme spát.

Externí odkazy

Zdroj: http://prezili-v-pacifiku.blogspot.com/

Předchozí části:
1. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=483
2. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=501
3. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=503
4. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=517
5. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=521
6. http://web.jachting.info/paper/show/prezili-jsme-v-pacifiku-6cast

7. http://web.jachting.info/paper/show/prezili-jsme-v-pacifiku-7cast

Statistika
Zobrazeno 1201x Hodnocení
  • Aktuálně 0.00 / 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 0.00 / -


Komentáře
Načítám data ...