Přežili jsme v Pacifiku - 8.část

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: jachting.info :: zveřejněno: 22.6.2011 :.

28. DEN

     Během nočních hlídek se počasí pokazilo, až se konečně ráno pod nás podvalilo vysoké mrtvé vlnění od jihu a začalo si v šestimetrovém cyklu s Ednamair pohazovat, což, jako by to bylo málo, nám ještě znepří­jemňovaly nízké příčné vlny, jejichž hřebeny při každém zhoupnutí přídě zalévaly palubu, takže jsme museli pořád vybírat. Těžkopádné zdvihání přídě mne začalo znepokojovat, a když jsem svěřil řízení joly Douglasovi, vyměnil jsem si s dvojčaty na přídi místo a strhl jsem část přístřešku, abych si mohl prohlédnout plovací límec. Sotva jsem se naklonil přes bok, abych se pořádně podíval, šplouchla přes jeho okraj do joly voda. „Podejte mi nůž," zavolal jsem a natáhl ruku za sebe, sleduje očima zelenavý vrchol vysokého hřebenu, lomícího se přímo na nás. Zaváhal jsem a napadlo mě, zda nemám přístřešek zase přidělat, abychom takhle nenabrali příliš vody, ale to už mi strčili do ruky nůž a v příštím okamžiku jsem rychlým šmiknu­tím přeťal vázání přidržující límec. Padl těžce do vody, příd' se rázem zdvihla vysoko do vzduchu a zpěněná zlomená vlna podběhla pod námi. Rychle jsem přeřízl zbylé šňůry a zastrčil jsem prst do zpětné záklopky. Z rukávu se vyvalila voda a zběžné ohledání ukázalo na jednom konci díry, proříznuté do gumované tkaniny pevně staženou šňůrou. Ednamair se snažilaudržet na vodě s mlýnským kamenem kolem krku! Odpoutal jsem límec docela, zdvihl jeden konec do joly a pomalu jsem z druhého vyléval vodu, až celá třímetrová uzenka ležela zmuchlaná a prázdná u mých nohou. Potom jsem vzal delší kus rybářské šňůry, děravý konec přehnul a důklad­ně jsem jej obvázal pevným nylonem, až byl opět vzduchotěsně utažený. Plně nahuštěný límec jsme pak připevnili k ponořující se přídi namísto šňůry silným tkalounem, aby se už neprořízl. Plovák už zase bránil přídi, aby se zařezávala do vln, a chránil ji před lomícími se hřebeny. Jola ted' plula lehčeji. Upevnil jsem opět plachtu přístřešku a znovu jsme se usadili, aniž bychom přitom příliš nabrali, a vylévači si konečně mohli orazit.

     Polední poloha 7°40' severní šířky, 180 mil západně od Espinosy, svědčila o denní rychlosti takřka patnáct mil při plně otevřené dryfkotvě. Odpo­ledne se vítr i moře ztišily a nebylo už zapotřebí jolu řídit; zajistili jsme plachtu do pevné polohy a s polorozevřenou vodní kotvou jsme pluli dále k severovýchodu.

     Hlavní odpolední zábavou byl program sestavený z desek, které bychom si vzali s sebou na pustý ostrov. Robin se ujal úlohy diskžokeje a projevil se jako mimořádný talent. Výběrem skladeb jsme se navzájem překvapili a v některých případech nás zarazil i náš vlastní, protože dnes jsme jim přisuzovali zcela jiné hodnoty než pouhé zábavy či nostalgické vzpomínky. Kluci si vybrali mnohem víc vážnější hudby, než bychom očekávali, a za­tímco jsem se všechny jmenované klasické kusy, které jsem znal, pokoušel zazpívat, na některé jsem se zaboha nedokázal rozpomenout, což mne dost udivilo. Tak například z Elgarových orchestrálních variací ,Enigma" pro Robina, z hudby k baletu ,Coppelia" pro Douglase, Bizetovy „Symfonie C dur" pro Lyn nebo Beethovenova houslového koncertu pro mne jsem si nedokázal vyvolat jediný tón, a přitom jsem je znával tak důvěrně jako vlastní pravou ruku. Na ostatní, jako na ,Finlandii" pro Robina, Lalovu „Španělskou symfonii" pro Lyn, Beethovenovu „Devátou" a Musorgského „Noc na Lysé hoře" pro Douglase, jsem si vzpomněl takřka beze zbytku. Douglas a dvojčata si přáli slyšet nahrávky skotských písní, Robin wales­kých, písničky Mary Hopkinsové si vybrali Robin a Douglas, a Lynina vol­ba Wagnerovy ,Siegfriedovy idyly" byla i volbou mou, neboť jsme jí často naslouchali společně, když naše láska byla ještě čerstvá a výstřední. Pokusil jsem se ji zazpívat a málem to skončilo v slzách, ale po několika prvních strofách se mi podařilo knedlík v krku spolknout. Neil chtěl „Na jih od hranice" a Sandy ústřední melodii z filmu „Doktor Živago". Velký úspěch zaznamenala Lynina ,Chladná čistá voda" a „Odvedu tě zas domů, Kath­leen", kterou si zvolila, podobně jako já Třiadvacátý žalm, při vzpomínce na dětství. K nejoblíbenějším patřily verbální nahrávky, ale nejen písničky. Lyn si přála recitaci Dylana Thomase, jehož verše:

„Pokojně neodcházej v onen dobrý sen

 a braň se zoufale, že umírá tvůj den"

nám často citovala, když nám chtěla dodat odvahy ve chvílích úzkosti. Douglas chtěl slyšet podvečerní vyprávění Gerarda Hoffnunga „Zedník" a já zatoužil po příjemném ryzím skotském hlasu, který by mi přednesl Roberta Burnse. Výběr knih sahal od obskurních knih o statistice pro Robi­na přes Oxfordskou knihu poezie pro Douglase a Čechovovy hry pro Lyn, až k obsažné práci o mořské flóře a fauně pro Neila, Sandyho a mne, abychom se dověděli, co vlastně jíme.

     Do odpoledního čaje jsme byli kultury nabaženi a řeč se stočila k nepří­jemné představě veslování k pobřeží, které nás čekalo, až doplujem do klidnějších vod. HavIinky pro vesla jsme neměli, takže budu místo nich muset udělat veslové kolíky. Žádné dost silné dřevo po ruce také nebylo, ale podkovovitá železná trubka z nafukovacích měchů měla celkem správ­ný rozměr; vytáhl jsem ji zpod zadní sedačky a podal Douglasovi. „Procvič si na tom svaly," řekl jsem, „potřebuju to přelomit uprostřed ohybu." Doug­las napjal bicepsy a podkova se zvolna napřimovala a zase ohýbala, až se konečně asi dva centimetry od středu přelomila. „Promiň," řekl a zazubil se od ucha k uchu. Zkusili jsme kolíky zastrčit do závěsů havlinek. Zapadly do nich jako ulité, a když se k nim přiváže lanová smyčka pro navlečení vesla, buderne ve všem všudy připraveni; jak to ale jen udělat s vodou? Bez čerstvé vody v mnohem větších dávkách, než jaké jsme pili doposud, se veslovat nedalo, ale to by bylo zapotřebí nějaké velké nádoby, a my žádnou neměli. Ale měli! Plovací límec! Bude-li moře natolik klidné, aby se dalo veslovat, bude i dost klidné, abychom se mohli obejít bez límce a do toho se vejde tolik čerstvé vody, že by jolu potopila! (Nijak nepřeháním, protože náš volny bok byl tak nízký, že kdyby se na dně joly nasbíralo jen patnáct centimetrů vody, váha by se zvýšila natolik, že by nás nevyhnutelně zalily vlny, leda by moře bylo hladké jako zrcadlo.)

     S nadějí v srdcích jsme se uložili ke spánku, aniž by nás jen trochu mrzelo zkomírání průsvitných odlesků tropického západu slunce, neboť s nimi odumíral i vítr a všechno slibovalo poklidnou noc.

 

29. DEN

V slabém západním větru vanoucím po celou noc a se staženou dryfkotvou jsme opět urazili pořádný kus cesty, plujíce stále rychlostí více než jednoho uzlu na severovýchodovýchod. Stoupající slunce nám po roz­břesku udávalo směr a zápas o přežití se rozběhl ve vyjetých kolejích každodenní rutiny. Sotva jsem se pustil do práce na harpuně, pohlédl jsem náhodou do moře a za pablesky modrých, zelených a zlatých barev dorád jsem zahlédl tělo žraloka, prvního docela malého žraloka, kterého jsem od mé krátké milostné pletky s jeho druhem na člunu spatřil. Tenhle by se dal jistě také ulovit. V noci jsme chytili létající rybku a navlékl jsem ji tedy na velkou udici, natěžko jsem zatížil šňůru a nahodil daleko od člunu, mimo dosah mořských supů. Navnaděný háček se snášel kolem žraloka dolů a zprvu jsem si myslel, že bude návnadu ignorovat, ale jakmile znehybněla, otočil se a zamířil k ní. Douglas, natažený napříč joly na mém obvyklém místě vedle lavičky, zavolal: „Co děláš, táto?" ,Chytám žraloka," odpověděl jsem klidně, pozoruje přitom žraloka, jak se blíží k návnadě. „Ty ses dočista zbláznil," řekl Douglas a rychle se posadil. Robin už také seděl a starostlivě přihlížel a Lyn řekla: „To nesmíš." „Hodnej táta," řekli Neil a Sandy ze přídě. „Dostanu ho," řekl jsem. Napjatě jsem ted' sledoval, jak se žralok přibližuje k vnadidlu; v okamžiku, kdy ucítím, že zabral, musím rychle za­seknout, neboť kdyby se mu nylonová šňůra dostala mezi zuby, přehryzl by ji jako by byla z másla. Chtěl jsem mu zarazit ocelový dřík háčku mezi čelisti. Už byl nad vnadidlem, ucítil jsem v zdřevěnělých prstech lehký dotyk, prudce jsem zasekl, šňůra se divoce rozbouřila, zaháknul se!

Zápolil se šňůrou v střídavých okamžicích netečné povolnosti a galvani­zované živosti, zuřivě se kroutíl a zajížděl pod vodu, jen aby se háčku zbavil. Měl jsem strach, aby se šňůra nepřetrhla, ale ještě víc jsem se bál, že se přižene nějaký větší žralok a toho mého napadne. Pomalu, kousek po kousku, se blížil k hladině a do hřbetu ruky se mi hluboko zařezávala šňůra. Lyn seděla připravená na zádi s pádlem v ruce. Žralok se vynořil z vody, divoce sebou mrsknul a zajel zase do hlubin. Nechal jsem ho běžet, byl ještě příliš silný, ale byl to pěkný, půldruhametrový kousek! Žralok mako, řekl Douglas (ve věci žraloků byl naším expertem), a já ho zahákl za oko! Připlul opět zpátky. ,Tentokrát ho dostaneme," zavrčel jsem, necítě ruce bolestí. „Příprav se, Robine, vezmeš ode mne šňůru ... Chytím ho za ocas a tak ho vytáhnu." Vzrušení v jole vrcholilo; Robin a Lyn se tvářili trochu nejistě, že dostali na starost kousavý konec, ale byli odhodláni udělat, co bude v jejich silách. (Věděl jsem, že by se vyškubl, kdybych ho chtěl vyta­hovat za šňůru hlavou napřed.)

Žralok se znovu objevil na hladině; Robin ostýchavě přebral z mojí ruky šňůru a já se hbitě naklonil a popadl žraloka za ocas, „Vyvažujte!" vykřikl jsem a Douglas se vyklonil na protější stranu joly. Drsná kůže mi dovolila pevně žraloka sevřít a rychlým pohybem jsem přetáhl ocas přes lub joly.

„A ted' vytahujte hlavu!" Svíral jsem žraloka za ocas a vzápětí už Robin vytáhl zmítající se rybu za šňůru na palubu. Lyn vrazila do zejících čelistí pádlo a čelisti se do něho prudce zaťaly. Sklonil jsem se nad ním a zabodl mu do druhého oka nůž; žralok sebou ještě chvíli házel a pak znehybněl. Svěřil jsem ocas Douglasovi a zajel nožem do podélných štěrbin za žraločí hlavou, zahlodávaje se do tuhé kůže, dokud jsem hlavu neodřízl. „Dobrý, už ho můžeš pustit!" Připadal jsem si jako Bruce po bitvě u Bannockburnu. Dali jsme na frak našemu nejobávanějšímu nepříteli; žraloci si na Robert­sonovych nesmlsnou, Robertsonovi si smlsnou na žralocích! Rychle jsem vyvrhl játra a srdce; získali jsme poctivých osmnáct až dvacet kilogramů rybího masa a nemluvě o hlavě, jen s velmi malým odpadem. Játra a srdce jsme snědli k snídani a Robin potom ještě okousal hlavu, dávaje bedlivý pozor na zuby ostré jako žiletky, kdežto já jsem zatím z mrtvé ryby takřka bez kostí vyřezával pruhy bílého masa. Bylo tužší než maso dorády, ale zato šťavnatější, a žvýkali jsme vlhké proužky ze žraloka s velkou rozkoší a potěšením.

    Naše spižírna začala vypadat k světu: z předního stěhu visely dlouhé pruhy žraloka a zbytky želvího masa už také pěkně prosychaly. Vyřízl jsem ze žraločí hlavy čelistní kost a Lyn s pomocí dvojčat očistila páteř. O vše­chny indiánské náhrdelníky z ostrovů San Blas, z nichž nejcennější byly právě ty ze žraločích zubů a páteře, jsme přišli při ztroskotání. Ted' jsme měli surový materiál a dost volného času, abychom si mohli udělat vlastní!

     Polední poloha 7°50' severní šířky a 160 mil na západ od Espinosy svěd­čila o našem rychlejším postupu, a přestože se nebe zatáhlo a žraločí maso se špatně sušilo, dopřálo nám to aspoň trochu oddechu od žhavého slunce.

    Pustil jsem se opět do práce na harpuně, Douglas vedl jolu a Lyn s Ro­binem bděli nad rozvěšeným želvíma rybím masern, Robin byl v posled­ních dvou dnech poněkud popudlivý a začal ted' na Lyniny nesmlouvavé příkazy reagovat dost hloupě a nedůtklivě, utíkal od rozdělané práce, a když byl upozorněn na nějakou chybu, ani se ji nesnažil napravit. Několi­krát jsem ho musel ostře okřiknout a překontrolovat, zda udělal všechno tak, jak mu bylo řeêeno.

     Odpoledne jsme zjistili, že voda z jedné plechovky je zkažená, takže jsme prohlédli i ostatní a ukázalo se, že ze zbývajících plechovek, z nichž čtyři byly dosud neotevřené, můžeme vylít ještě jednu, plnou černého kalu, a další, do které vlny omývající zadní sedačku našplíchaly mořskou vodu, obsahovala poloslanou břečku. Mimoto jsme měli ještě asi sedm litrů vody ve vaku z umělé hmoty, takže nás to příliš netrápilo, ale rozhodl jsem se ji ochutnat, abych měl jistotu, že je čerstvá. Byla to dobrá voda a mohli jsme se klidně vrátit ke svým povinnostem. Lyn našla ve svém košíčku se šitím asi třiceticentimetrový kus silného měděného drátu a ve mně začal hlodat nápad zkonstruovat ještě účinější harpunu, než byla ta, na které jsem pracoval.

     Lyn dala dvojčatům časně odpoledně menší klystýr želvího oleje, aby se pokusila jejich ucpaným střevům ulevit, a u Sandyho se ted' dostavil výsle­dek. Vylejvák, který jsme stále používali na močení, abychom předešli vy­klonění člunu, když ho bylo nutné použít, byl až do nynějška „pisoárem", protože k ničemu jinému jsme ho při naší zaražené stolici nepotřebovali, ale ted', po krátké poradě na přídi, zavolal Neil: „Podejte nám hovnoár, na Sandyho už to přišlo!" Sandyho zkušenost nebyla ani zdaleka tak vysilující jako Douglasova či moje, a Lyn se domnívala, že v tomto ohledu pomohl želví olej.

     Jak jsme se tak večer dívali na kusy žraločího masa, pohupující se proti řídnoucím oblakům, hřálo nás blahé uspokojení, že spolu se zásobou želví­ho masa máme dostatek potravy nejméně na týden, nemluvě o trošce nou­zových zásob, které jsme šetřili pro dvojčata jako „večerní nášupy" před spaním.

Externí odkazy

Zdroj: http://prezili-v-pacifiku.blogspot.com/

Předchozí části:
1. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=483
2. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=501
3. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=503
4. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=517
5. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=521
6. http://web.jachting.info/paper/show/prezili-jsme-v-pacifiku-6cast

7. http://web.jachting.info/paper/show/prezili-jsme-v-pacifiku-7cast

Statistika
Zobrazeno 1086x Hodnocení
  • Aktuálně 0.00 / 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 0.00 / -


Komentáře
Načítám data ...