Přežili jsme v Pacifiku - 6.část

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: jachting.info :: zveřejněno: 7.6.2011 :.

Dougal Robertson napsal v roce 1973 knihu popisující přežití skupiny osob v pacifickém oceánu. A jelikož se jedná o publikaci již velmi starou, kterou naleznete v knihovně jen náhodou, a v antikvariátu prakticky vůbec, tak ji scanuji a hodlám zde znovu publikovat. Autor je předpokládám asi již po smrti, nechť tedy jeho dílo žije dál.

 

Robertsonova rodina před vyplutím z Falmouthu:

zleva doprava: Douglas, Neil, Lyn Sandy, autro, Anne

24. DEN

 

Pravidelné škrabání vylejváků neustalo po celou noc. Klečeli jsme s Robinem bok po boku pod žlutou plachtou střechy gumového člunu, kolena otlačená od sklolaminátu, hlavy opřené o lavičku, a vylévali vodu přes bok joly. Nekonečný virbl deště do našich pláštěnek jen ukolébával naše smysly a spánek, který se mi ve chvílích odpočinku vyhýbal, se mne teď snažil zaskočit ze zálohy. Cítil jsem, jak se mi Robin, kterého také zmohla těžká dřímota, opírá o rameno, aby sebou vzápětí škubl a probral se, poslušen tyranie vylejváků. Nějakou bolest jsme už dávno nepociťovali, naše údy se zdály do kosti prosáklé vodou a svraštělým propletencem necitlivých vrásek, tetelili jsme se zimou a vybírali vodu a zpívali, zpívali cokoli, jen aby nám v žilách kolovala krev, a když jsme už únavou ani zpívat nemohli, bušila do nás Lyn pěstmi a vtírala do našich znecitlivělých těl život, ale škrabání a šplíchání vylejváků v neúprosném lijáku neutuchalo, naše naděje, obavy, žízeň, zoufalství, vše zapomenuto v netečném limbu mrákot vyčerpání. Přihlásil se den, šedivý svědek na východní obloze; Robin usnul a jeho klečící tělo, s vylejvákem pevně sevřeným v ruce, se svalilo a padlo bokem do joly, zatímco Lyn klečela a spala opřená o zadní sedačku a přitisknutá ke mně hledala teplo. Moje paže automaticky vybírala vodu, až jsem si uvědomil, že už neprší, a ihned jsem upadl do milostivé náruče zapomnění. Kdyby nás v tuto chvíli zastihnula smrt, nic bychom o tom nevěděli a jistě bychom se jí nebránili.

Během rána jižní bríza zesílila a řízení joly převzal Douglas. Stále cedilo a po nějaké díře v mracích nebylo ani památky. Probudil jsem se v půli dopoledne a hned jsem přezkoumal vázání plováku, protože jeden jeho konec se uvolnil. Spal jsem v kterékoli denní době zřídkakdy déle než hodinu, ale chlapci nedostatkem spánku nemálo trpěli a jejich ztrhané obli­čeje usvědčovaly ze lži všechna jejich ujišťování, že si dosyta odpočinuli. Všichni jsme ted' jedli, aniž bychom vnímali co, a vodu jsme pili jen z nut­nosti k sušenému želvímu masu, namísto abychom v ní viděli požehnání nebes. Naše denní sny se od zmrzliny a ovoce přenesly ke kouřícím duše­ným masům, vločkové kaši, steakům a ledvinkovým pudinkům, zapečeninám a kaserolům. V naší představivosti se z těchto pochoutek linula libá vůně, a když jsme si je navzájem popisovali do nejmenších podrobností a žvýkali přitom naše skrovné příděly, bylo nám téměř blaze.

Sušeného masa valem ubývalo, protože rozvěšené kusy se potáhly sliz­kým povlakem a chutnaly tak hnusně, že jsem je ve strachu z otravy hodil raději přes palubu. Jakékoli onemocnění bylo rizikem, bez něhož jsme se dobře dokázali obejít. Zdálo se však, že se štědrou zásobou čerstvé vody vzrůstá i naše chuť k jídlu, a dávky sušeného želvího masa byly proto přísně omezeny, aby se nakonec naše spižírna nevyprázdnila dřív, než zase něco ulovíme. K poledni mraky prořídly a brzy odpoledne se jimi posléze pro­dralo slunce. Uvítali jsme je jako dlouho ztraceného přítele, bezmála se stejným nadšením jako týden předtím déšť, a rozprostřeli jsme na lavičky promáčené součásti výstroje, aby se zase usušily. Obzvláštní péči jsme vě­novali mému lodnímu deníku, který byl skrz naskrz napitý vodou, ale větši­na obsahu lékárničky byla beznadějně zničena.

Polední poloha 7°40' severní šířky a 230 mil západně od mysu Espinosa (95° 14' západní délky) nás kladla přibližně do poloviny cesty k pevnině a po zbytek dne jsme si povídali o různých způsobech, jak přistát s malým člunem, jak rozdělat oheň bez pomoci zápalek, o lesní moudrosti a Indiá­nech. Robin strašil dvojčata báchorkou, že na divokém pobřeží Nicaraguy, kde bychom měli přistát, žijí kanibalové. Jejich obrazotvornost moc nepo­třebovala, aby v nich probudila bázeň, a Robin je kajícně ujistil, že to byl jen žert. Douglas a Lyn uvažovali o tom, že zkusí z kusu plachty vyrobit síť na chytání planktonu, který by obohatil naši stravu, ale nakonec jsme se rozhodli počkat se vším do druhého dne, neboť obloha nanovo potemněla a bylo moudřejší co nejvíc odpočívat pro případ, že bychom zas po celou, noc museli pracovat. S těžkým srdcem jsme konali přípravy na další kruš­nou noc, ale z deště se vyklubaly lehké přeháňky, spíš jen krápání, s kterým si poradil jeden vylejvák, ale ani ten nemusel pracovat v jednom kuse.

Obnovili jsme normální koloběh stráží a šli spát, abychom v suchém nepohodlí, které však bylo takřka přepychem, přestáli noc. Jako nejvýhodnější rozložení ke spánku se ukázalo, když Neil a Sandy leželi po délce joly na přídi, kam jsem se ohnutý do podkovy napříč joly za střední lavičkou vešel i já. Plechovky s vodou jsme přemístili zpod lavičky na zádi do velké dřevěné bedny, kterou jsme přivázali před zadní lavičku, takže po každé její straně mohl ležet jeden spáč. (Samozřejmě jen na boku.) Hlídka držela stráž na střední lavičce a všechny suché zásoby a potraviny byly uloženy co nejdále vpředu pod stříškou na přídi, kde se těšily poměrnému suchu.

 Během posledních dvou dní se neukázala takřka jediná ryba nebo pták, ačkoli pod deštěm skrápěnou hladinou dorády nadále utkávaly svoje vzory, ales příchodem suššího počasí se zase vrátili žraloci, a Lyn, která držela půlnoční hlídku, na mne zavolala, abych odehnal jeden zvláště velký a hro­zivě vyhlížející exemplář, který si zamanul šťouchat nám do dna. Sotva se opět přiblížil, dal jsem mu okusit pracovního konce svého oštěpu a žralok značnou rychlostí odplul hledat roztomilejšího druha ke svým hrám.

Zbytek noci byl poměrně klidný, déšť ustal ještě před půlnocí a jasnící se obloha slibovala lepší den.

 

25. DEN

Ráno přineslo slunce a jasné nebe. Za Douglasovy hlídky přistá­la na přístřešku létající ryba, a než stačila sklouznout zpátky do moře, hbitě po ní sáhl. Dvojčata se o ni podělila k snídani, zatímco my ostatní přežvy­kovali kousky sušeného želvího masa. Spíž začínala nepříjemně zet prázd­notou a právě jsme uzavřeli diskusi, zda máme zbytky sušené želvy dojíst a riskovat, že už další neulovíme, anebo je šetřit a riskovat, že se za vlhké­ho počasí zkazí, když vtom vystrčila hlavu z moře pěkná velká želví samič­ka a se zájmem na nás upírala oči. Přeložili jsme bedničku s plechovkami vody na střední lavičku a prostor mezi ní a zádí vyklidili, a potom přelezl z přídě na zád' Neil, který mi měl s želvou pomoci tentokrát. (Nemohl připustit, aby měl nad ním Sandy v něčem vrch.)

Želva hlučně narážela do dna naší joly a s napětím jsme očekávali, zda se opět vynoří v našem dosahu. Douglas ji popadl za krunýř, já sáhl po zadní ploutvi, a už jsme ji měli hřbetem k boku joly. ,Vyrovnávat!" vykřikli jsme, když jsme plaza začali urputně vytahovat na palubu, Neil s Robinem se na protější straně vyklonili, aby váhu želvy vyrovnali, a pak jsme znovu zařva­li „Vyrovnávat!" a želva žuchla na dno a jejich vyvažování už nebylo zapo­třebí. Ploutve, drápy a zobák po nás sekaly a chňapaly, jak jsme se po nich natahovali a přišlapovali je, ale za chvíli byl zase klid a do nastavených nádob proudila krev.

     Přišli jsme na to, že když se obrníme trpělivostí, můžeme nůž z nerez oceli naostřit o tupou hranu čepele zlomeného člunového nože, takže usmrcení zvířete nebylo už tak obtížným problémem. Robin a Douglas si už tradičně přihnuli krve, ale Lyn a Sandy ji odmítli s tím, že ji sní až ve formě sedliny v omáčce. Neil, podobně jako já, pil a jedl od všeho tolik, kolik toho dostal, ať už to bylo chutné, nechutné nebo nijaké, jen když to nebylo slané.

Douglas odborně ořezával ploutve, takže jsem si po vykrájení hlavních částí masa mohl dát pohov. Neil vyjmul z želvy tuk a malou snůšku vajec a se zájmem pak přihlížel, jak na Lynin návrh ještě před vyhozením zbytků vyřezávám srdce. Po dvou hodinách jsme mohli s uspokojením popatřit na velké kusy želvího masa rozvěšené po stězích a potom jsme přistoupili k očistě joly a nás samotných. Naše rozedrané svršky, zvláště ty moje, byly celé od krve, od želví i od mé, protože jsem si jako obvykle v stísněném prostoru joly pořezal prsty a želva mi několikrát zaťala drápy do paží.

Náš zdravotní stav se vytrvale zlepšoval, rány a boláky se hojily, a ačkoli nás bouře připravila o mnoho sil, povšechně jsme se cítili daleko svěžejší než v dobách nepřetržitého vylévacího a nafukovacího maratónu na člunu. Omezené životní podmínky v jole byly příčinou mnoha rozhořčených výči­tek a sporů, když jsme po sobě šlapali a okopávali si navzájem křehké údy. ale pomalu jsme si na pocit malé lod'ky začínali zvykat. Všichni jsme si okamžitě uvědomovali i sebemenší vyklonění kýlu a vzápětí jsme je vyrov­návali.

Polední poloha 7°23' severní šířky, 225 mil západně od Espinosy, nás opět přivedla k debatě o pobřeží Střední Ameriky a nejpravděpodobnęjším místě našeho přistání. Douglas s Robinem probírali problémy spojené s veslováním pod palčivým sluncem, a jak jsme se tak polévali mořskou vodou, abychom si ulevili od rovníkového žáru, vystoupila ožehavost toho­to problému přesvědčivě najevo a řekl jsem jim, že budeme moci veslova,, pouze v noci, pokud nebude přes den zataženo.

Odpolední slunce zvolna putovalo nad severním obzorem k západu, když k nám zaletěli tři terejové a jeden z nich, pro změnu červenonohý,  přistál na vrcholku vesla, sloužícího nám za stěžeň. Druzí dva ještě chvíli kroužili kolem a potom také přistáli. Usadili se na pádlu, které plnilo funkci ráhna pro plachtu, každý z jedné strany vedle toho prvního. Pohlédli jsme na Neila, ale ten zavrtěl hlavou a ukazuje na želví maso, zazubil se a řekl „My máme maso a k tomu zdraví přesmoc." Terejové tvořili hezké živé sousoší a s potěšením jsme přihlíželi, jak si tříbí peří a rozprostírají nádher­né perutě a ocasy, ale když si začali hloubavě prohlížet rozvěšené mase usoudili jsme, že pohoštění naše pohostinnost nezahrnuje, protože to si mohou pohodlně obstarat sami, a zdvořile jsme je z jejich bidýlek vystrnadili.

Večer nám přinesl mírné viny a klidné počasí, skvostný západ slunce a mír v duši. Zpívali jsme prastaré skotské balady, které děti rády poslou­chaly, protože byly plné barvitých příběhů. Robinovi jsme zazpívali několik waleských písniček, nebot' jeho původ bohužel hudební tradici Walesanů nezahrnoval (neměl hudební sluch). Jako zvláštní přídavek pak zazpívala dvojčatům Brahmsovu Ukolébavku, a když soumrak pokročila na nastoupila první hlídka, měl jsem pocit, že jsme už myšlenky na záchranu zvnčí pustili z hlavy. Přizpůsobili jsme se životu na moři a nejen že jsme žili, ale vzmáhala se i naše tělesná kondice. Když jsme se uložili ke spánku, obíral jsem se v myšlenkách filozofií obhájců „mořského" života.

Podle mého existovala jen malá naděje, že by se u člověka vyvinul podob­ný kulturní vztah k moři, jaký navázal s pevninou. Převažující role dravčích pudů, které přežití na této primitivní úrovni umožňují, se nesrovnává s citem pro krásu ani s intelektuální vychytralostí. Nicméně jsme už nepovažovali ­záchranu za jeden z hlavních cílů naší existence; nepropadali jsme už každodennímu zklamání z marných hlídek, představě, že pomoc může být dosah ruky nebo že bez ní zahyneme. Nechovali jsme už ten bezmocný pocit, že naše další existence závisí na druhých. Byli jsme sami, — a sami jsme si museli pomoci — stali jsme se obyvateli krutého moře.

 

 

Životopis

Robertson vystudoval Leith Nautical College a poté působil v Britském obchodním loďstvu. Po nějaké době námořnickou práci opustil, založil rodinu a stal se farmářem zaměřeným na produkci mléka.

  Poněkud drsná plavba

Podrobnější informace naleznete v článku Ztroskotání Lucette.

V 70. letech se rozhodl podniknout s celou svou rodinou (zahrnující manželku a čtyři děti) velkou plavbu kolem světa a za tímto účelem nakoupil dřevěnou jachtu Lucette (výtlak 19 tun, délka 50 metrů). Z Anglie vyrazili 27. ledna 1971. Během tranzitu Panamským průplavem přibrali ještě jednoho člena posádky.

15. června 1972 brzy ráno byla jejich loď v poloze cca 200 km západně od Galapág napadena stádem kosatek, které si ji pravděpodobně spletly s velrybou a rozhodly se ji ulovit. Ačkoliv při prvním nájezdu pochopily omyl a útok ukončily, pro loď již bylo pozdě. Jedna ze tří útočících kosatek prvního sledu sice ke své smůle udeřila na olověný kýl lodi, který vydržel a způsobil jí těžké poranění hlavy, ovšem zbylé dvě zasáhly trup a 4 cm silné plaňky ze sosnoviny neměly nejmenší šanci vydržet nájezd 5-6 tunových kolosů, které do nich udeřily v rychlosti minimálně 25 uzlů, tj. 46 km/h (kosatka je schopna při závěru útoku udeřit v rychlosti až 60 km/h). Loď se během 3-5 minut potopila, nicméně celá posádka i přes to stihla nastoupit do záchranných člunů. Po 38 dnech utrpení ji asi 400 námořních mil severovýchodně od místa ztroskotáních zachránila japonská rybářská loď Toka Maru II.

  Sláva

Ztroskotání Lucette a následné šťastně ukončené martyrium posádky Robertsonovu rodinu proslavilo. Robertson sám napsal o celé plavbě knihu Survive the Savage Sea (poprvé vyšla v roce 1973), která se rychle stala světovým bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků. V roce 1991 se dočkala zfilmování. Česky vyšla pod jménem Přežili jsme v Pacifiku (jeho syn Douglas Robertson vydal vlastní knihu na totéž téma, The Last Voyage of the Lucette, v roce 2005). Dougal Robertson pokračoval v námořnickém řemesle a získal renomé jako expert na přežití na širém moři. V roce 1975 vydal svůj druhý bestseller: Sea Survival: A Manual, příručku pro přežití na moři. On sám už život na moři neopustil až do své smrti.

  Externí odkazy

Zdroj: http://prezili-v-pacifiku.blogspot.com/

Předchozí části:
1. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=483
2. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=501
3. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=503
4. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=517
5. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=521

Statistika
Zobrazeno 1734x Hodnocení
  • Aktuálně 0.00 / 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 0.00 / -


Komentáře
Načítám data ...