Přežili jsme v pacifiku - 10.část

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: jachting.info :: zveřejněno: 15.9.2011 :.

32. DEN

Po noci mrtvého bezvětří a jiskřící hvězdné kráse temných hodin po západu měsíce vyneslo ráno na oblohu bez jediného mráčku palčivéslunce. Druhá harpuna byla hotova, jen ji vyzkoušet. Od očka háčku vedlatrojitá nylonová šňůra přímo k zářezům v rukojeti, takže ted' se háček pozásahu mohl volně pohybovat v rozmezí plného okruhu krátké šňůry. Byljsem si jistý, že tentokrát půjde vše hladce, pokud nepovolí šňůra. Mělijsme už jen tři litry vody a na déšť to stále nevypadalo, a protože seželvami jsme najisto počítat nemohli, byl pro nás alternativní zdroj vody bezprostřední nutností.

Posnídali jsme a právě jsem se chystal vyklidit zád', že harpunu vyzkou­ším, když jsem s povděkem zaslechl Douglasův výkřik „Želva!" Ukazovalna šupinatou hlavu, okukující nás asi z patnáctimetrové vzdálenosti. Rychle jsme si dělali místo. „Další!" vykřikl Sandy a mířil prstem napravo od přídě,kde se u lana dryfkotvy pohupoval želví samec. Pohrával jsem si s myšlen­kou zabít je obě, když v tom spatřil želvák samičku. Nezaváhal ani oka­mžik, bleskem se k ní připojila začali se pářit. Zmizeli nám pod hladinou.Zoufale jsme pátrali po moři, zda se ještě nevynoří, ale želvy byly tytam.Vždycky jsem si myslel, že se k nám želvy stahují, protože nás považují zamalý ostrůvek, ale ted' jsem nabyl jistoty, že nás vyhledávaly jako případ­ného druha k páření. Udělal jsem si v duchu poznámku, že pokud se v okolí nevyskytují samci, naděje na chycení samiček s vajíčky je nepatrná, a vrátil jsem se k harpuně.

Kluci se tvářili zklamaně, a když jsem improvizovanouharpunu spustil do vody, vzali to jako další projev mé pošetilosti. Lyn bylazvláště rozmrzelá, dílem že nám utekly želvy, dílem mou rybářskou vášní,a překypujíc jedem, spustila dlouhou a zbytečnou lamentaci o tom, co vše­chno se mnou v manželství musela vytrpět. Že jsem na farmě nedokázalvytvořit normální civilizované podmínky, že nám teklo do střechy, že kam­na měla špatný tah, že jsme museli žít celá léta bez elektřiny a bez telefonu, že jsme byli věčně bez peněz, že jsme se nepostarali dětem o vzdělánía zanedbávali společenský život. Rozehrála celou škálu zloby a frustracemanželky sedřeného farmáře s mizerným výdělkem a já ji napadal a štěkal na ni s nemenší surovostí, až se nakonec rozplakala a Sandy křičel „Dost!Dost!" Robin ji tiše chlácholil svým „No tak, to nic —" ale já neznal slitová­ní a se vzteklým pohledem jsem prohlásil: „Lyn, jestli nesklapneš a nepře­staneš do mě šťourat, nechám vás tady a skočím do moře!"

Podal jsem záložní šňůru Douglasovi a nakázal, aby se dobře díval,a kdyby nám ryba utekla i s háčkem, aby ji volně popustil a teprve pak jipomalu přitahoval k jole. Soustředěně jsem pozoroval, jak podEdnamair zajíždějí dorády, až mě do svalů, napružených k střelhbité, reflexivní akci,chytaly křeče. „Drž hubu!" zavrčel jsem na Lyn, která něco říkala dvojča­tům.Jak se mám ksakru soustředit, když pořád něco meleš!" Kolem pro­plulo několik velkých ryb, ale všechny měly přes dvacetikilovou hranici,příliš veliké. Potom se pod kýl vrhla menší doráda. Spustil jsem harpunuo čtvrt metru níže a ticho se dalo takřka hmatat. Náhle se za malou dorá­dou pustil větší sameček, ale ta se odvrátila, a přímo mně do rány. Prudkéškubnutí harpunou vzhůru, zavlnění těžkého těla, třpytivý stříbrný oblouka změť těl nad mrskající se rybou na dně člunu. Popadl jsem ji za ocas a dvěma rychlými řezy jsem ho odřízl, zatápal dopředu a uřízl jí i hlavu —byla naše! Radostně jsme hleděli na desetikilovou rybu. „Díky, miláčku!" Užasle jsem pohlédl na Lyn, ted' už zase samý úsměv, a řekl: „Chceš snad říct, že tahle ryba dokázala změnit tvoje —" „Ano," skočila mi do řeči a sladce se usmála. „No tak, na co čekáme?" Část masa jsme snědli k obědu, ale hlavně jsme vychutnávali šťavnatá játra a srdce, a když jsem z páteře odřezal všechno maso, rozlámali jsme páteřní kost a cucali z jejích dutin morek. Robin, který okousával hlavu (svůj oblíbený zákusek), objevil, že velké oči jsou plné vlhkého rosolu, a když je vysál, smrskly se z kuliček o průměru asi dvou a půl centimetru na malinké hrášky. Harpuna se tedy osvědčila, ale v bitce s rybou se zlomil měděný drát, zajišťující háček v rov­noběžné poloze s dříkem oštěpu, takže pro dnešek jsem rybolovu zanechal.

Dosažení 8° severní šířky a 135. míle západně od Espinosy jsme oslavili obědem s vodním půstem a horké odpoledne jsme trávili vzájemným ochlazováním proudy mořské vody a pátráním po známkách dešťových srážek v hromadících se kumulech. Nedosušené kousky želvího masa jsme rozložili po člunu, kde rychle docházely, a proužky čerstvé dorády jsme před sluncem ukryli, aby z nich nevytáhlo všechnu vlhkost. Naše naděje na vodu s přibývajícími mračny stoupaly, a když se na horizontě začala snášet černá opona deště, otevřeli jsme další plechovku vody, abychom zmuče­ným ústům trochu ulevili. Minuly nás celkem čtyři přeháňky, aniž by se jen trochu přiblížily, a pak hladinu plochého moře zčeřil slabý západní vítr, mraky se stáhly do sebe a odtáhly na severovýchod.

Vysávali jsme ze syrového rybího masa šťávu, dokud nám v ústech nezů­stala pouhá dřeň, a povídali jsme si o jídlech, která budeme podávat v ,Dougalově kuchyni" za horkých letních dnů. Studené consommé, spe­ciálně upravená skotská vejce a salát, čerstvý ovocný salát a zmrzlinu (tady jsme chvilku prodleli!) a vysokánské sklenice chlazených ovocných šťáv. K odpolednímu čaji se budou servírovat toasty a sendviče s rajčaty, líva­nečky écossais a lemingtony (bublaniny s džemovou nápiní, sypané koko­sem a čokoládou).

Při dvou a půl litrech vody pro šest lidí nám vskutku bylo představivosti zapotřebí. Tiše jsem řekl Lyn a Douglasovi, že od nynějška budeme vody jen usrkávat a většinu tekutin budeme získávat z ryb. V Douglasově obliče­ji se již zračil přízrak žízně a oči měl hluboce zapadlé v umrlčích důlcích. Robin vypadal, že je v lepší tělesné kondici než zpočátku, po své mořské nemoci, věnoval ted' také mnohem větší pozornost každé práci, kterou jsme mu svěřili, ale v hlavě mu stále hlodala myšlenka na promrhaných pět litrů vody. Lyn byla péči o dvojčata neunavitelná, ošetřovala jim oči a kož­ní neduhy, masírovala nohy želvím olejem a procvičovala s nimi končetiny. Když nám bylo horko, omývala nás vodou, a když jsme se tetelili zimou, vtírala nám do těl teplo, starala se, aby přikrývky byly stále čisté a suché,

 

a výčitkou i hrozbou nás nutila k osobní hygieně, když byl každý pohyb námahou. Rozhodl jsem se odložit opravu harpuny na chladnou ranní dobu a pokoušel se usnout. V ústech jsem měl sucho a protivnou chuť a jazyk marně ohledával dásně a dobýval sliny. Se zavřenýma očima a pevně stisk­nutými rty jsem snil o hlubokém doušku mléka. Cítil jsem, jak se vlhké sliny opět navrací, a žádost po vodě poněkud polevila. Čekala nás krušná noc, neboť spánek, který by z nás sejmul břemeno žízně, nepřicházel. Trýzeň chlapců vzrůstala spolu s nemožností upadnout do milosrdného zapomenu­tí. Neklidně se vrtěli a převalovali, a každou chvilku si některý stěžoval, že ho druhý připravuje o místo nebo o pokrývku. Robinovo mumlavé blouz­nění dokázala utišit jen sklenice s pár kapkami vody (jediný prostředník, s nímž jsme všichni souhlasili), která však kolovala jen dvakrát za noc.

 33. DEN

Ráno jsem se hned pustil do díla. Klidné moře se ani nezavlnilo, když bezvětrné svítání pokrylo jasnou oblohu ruměncem, žádné mraky, žádný déšť. Pečlivě jsem harpunu překontroloval, ozkoušel napětí šňůr a upravil úhel háčku, umístěného ted' na zkráceném měděném drátu trochu blíže ke konci bodla. Prostor na dně joly jsme vyklidili, abychom měli volné pole, a plachtu stáhli, takže jsem se ted' mohl pořádně rozmáchnout.

Zvolna jsem pohroužil harpunu do křišťálové průzračné vody, nervy na­pjaté a svaly rozechvělé očekáváním. Kousek od zádi se proháněly dorády, celkem šest pořádných kusů, a v půvabné souhře se obracely a pomalu pluly podél joly. Prudce jsem jednu podebral, minul, aniž bych se jí vůbec dotkl, a uvolnil jsem se, až když se rozprchly. Takhle se ryby nechytají! Lyn mi podala usrknout vody. Svlažil jsem si rty a nechal nervům odpočinout. Necelé dva metry pod námi křižovala osamělá dorádí samička. Nastavil jsem jí harpunu do cesty, ale znenadání se mnohem blíže objevily dvě další, klouzající od přídě přímo přes hrot mého háčku. Máchl jsem harpunou a háček se zasekl, pak povolil, ale vzápětí se zastavil, jak jeho napětí pře­vzaly šňůry. „Pozor!" Můj výkřik byl zbytečný, protože ryba, deset kilogra­mů kostí a svaloviny, se elegantním obloukem přenesla na dno joly a zběsi­le sebou mlátila u našich nohou.

Dorádu můžete uchopit a držet jen na dvou místech. Jedním je zúžení, kde tělo přechází v ocas, jak jsem se již zmínil, a druhým její oči. Když jí vrazíte palec a prostředník do očních důlků, má to na rybu ochromující účinek. Pokoušet se tuto velice silnou, velice kluzkou a zuřivě bojující rybu udržet jakýmkoli jiným způsobem, dopadne většinou tak, že jí rybář ještě pomůže zpátky do moře. Celá jejich existence je závislá na umění vyskakovat za létajícími rybami a prostá šedesáticentimetrová překážka člunovéhoboku je pro ně hračkou, když se snaží získat svobodu. Oddychnout simůžete, až když je ryba mrtvá, neboť i po úspěšném vytažení na palubu jichspousta uteče. S nožem v ruce jsem držel harpunu co nejdále stranotv propletenci mezi Douglasem, Robinem a Sandym, kteří s rybou urputnězápolili, nepřišla k úhoně. Konečně jí Douglas vrazil prsty do očí amohl jsem harpunu pustit a chytit rybu za ocas, rozdíraje si kotníky o laminát, jak mi lítém boji přirážela ruku na dno. 0 několik sekund později jsme užpřihlíželi, jak dlouhé modrozlaté tělo, krásné i v okamžiku smrti, měnísvoji barvu v stříbrnou. Zabíjel jsem tyto ryby ještě s větší nechutí než želvy, ale  moje chuti a nechuti neměly do vabanku o přežití co mluvit; zákon přežití  zní: sněz nebo budeš sněden, a naše volba byla jednoznačná. „Chytíme si ještě dvě," řekl jsem, popadaje sotva dechu vysílením. Svodou z jejich těl už vystačíme" Zakrvácenýma rukama jsem upravil háčekna bodném konci oštěpu. Ideální místo pro zaseknutí háčku bylo pod tělem, v prvních dvaceti centimetrech za hlavou. Ryba tak byla nucena plout vesměru tahu harpuny, kdežto když se háček zasekl blíže k ocasu, mocnýšvih ocasní ploutve působil proti tahu harpuny a zvýšené dynamické napětímohlo šňůry přetrhnout. Druhá doráda se ocitla na palubě o pět sekundpozději, tentokrát trochu menší a zaseknutá příliš vzadu u ocasu, ale tobylo tím, že mi do harpuny vrazila takřka sama, sotva jsem ji spustil do vody.  

Po skonu této nečekané nabídky moře jsme chvíli odpočívali a prohlíželisi lesklé ryby, ležící v krvavé lázni na dně joly. ,Uklidte je dopředu,"řekl jsem. „Nerad bych, aby po nich někdo uklouznut, až dostaneme další'. Pozorně jsem ponořil harpunu potřetí; pět minut se natáhlo na deset, napatnáct, ustavičně napjaté ramenní svaly bolely a chlapci se neklidně vrtěli na svých místech, ale ted' jsem byl moudřejší, když dvě už byly v suchu. Nemíniljsem útokem nazdařbůh riskovat háček, čekal jsem na pravé místo tépravé ryby. Zpod kýlu se vynořil krásný dorádí sameček, dobrých deset kiloživé váhy. Rychle jsem po ňěm trhl harpunou, přejel mu po těle, aleháčekse nezasekl, když tu se k mému úžasu objevila samička, přilákaná samečkovým náhlým úhybným manévrem. Škubl jsem harpunou vzhůru, pocítil jakháček vniká do těla, a pak jsem se zhrozil, protože něco povolilo. Výkřikemjsem upozornil Douglase, který držel rezervní šňůru, a hop nebo trop, vyhodil jsem rybu na palubu. Ještě ani nepřistála, když se od ní háček oddělil,Sandy jí skočil po ocase a já jí vrazil prsty do očí a ryba mi chňapla pohřbetě ruky zuby ostrými jak jehly. Byl to kabrňák. Pyšně jsme se dívali jakjím zmítají poslední záchvěvy a jak se barvy duhové kůže postupně proměňují. (Doráda ve stresové situaci střídá barvy, které v rychlém sledu přecházejí od modré k zelené, pak zlaté a nakonec stříbrné.)  

Ze tří ryb jsme mohli rozhodně získat dost vody, abychom až do večeradalší plechovku otevírat nemuseli, a navíc nám zajišťovaly i lahodnou po­travu. Prohlídka harpuny odhalila přetrženou šňůru, jednu ze tří vedených k rukojeti pádla. Když síla tahu na háček povolila, napětí se nerovnoměrně rozložilo, ale dvě zbývající šňůry byly naštěstí dost pevné, aby tah přestály.

Jak jsme ryby vyvrhávali, prohlížela jim Lyn žaludky a našla v nich dvě čerstvě spolknuté létající ryby. Přidali jsme je k játrům, jikrám a srdcím, vysáli jsme oči a vycucali páteřní tekutinu, a potom jsme část masa nařezali na sušení a ještě nám zbylo dost vlhkého masa ke všem hlavním jídlům dne.

Dvacet kilogramů sušícího se rybího masa a bohatá zásoba sušené želvynám konečně přinesly jistý pocit bezpečnosti. Potřebovali jsme už jen vodu, ale jak to vypadalo, budeme si ještě muset pití vynahrazovat rybami. Slunce putovalo celý den po bezmračné obloze a zrcadlově nehybné moře metalo jeho paprsky pod naše kusy plachtoviny s takovou vervou, že jsme v poledne ve sluneční výhni doslova skomírali. Netečně, zmožený únavou, jsem lil slanou vodu na Douglase a Robin pak podal vylejvák Lyn, která obdobně svlažila dvojčata. Přetahovali jsme přes sebe kusy plachty a ne­promokavé celty, abychom unikli aspoň přímým slunečním paprskům, a smažili se v nesnesitelném horku, které jsme si sami přivodili. Abychom žár sálající z plachet do našich těl omezili, polévali jsme je vodou. Ukázalo se několik beránků, ale nic nenasvědčovalo, že se z nich vyvinout dešťové mraky. Rybí maso usychalo samo, bez našeho přispění a dozoru.

Denní postup jsem stanovil jednoduše na deset mil podle rychlosti prou­du, který nás nesl na východ, sami jsme ho nijak ovlivnit nemohli, plachtit ani veslovat se v tomhle počasí nedalo. Planoucí kotouč slunce se pomalu plazil k západnímu horizontu, který byl ted' při klidném moři jedinou dlou­hou přímkou, ne už tou kostrbatou vinovkou jako obvykle, neboť po mrt­vých vinách zdvižených pasátními větry nebylo pomalu ani památky. Sle­dovali jsme dráhu slunce centimetr po centimetru a naše vyprahlé rty bez­hlesně počítaly minuty, které nás ještě dělily od západu slunce a od okamži­ku, kdy si budeme moci dopřát příštího srku vody (nikoli proto, že zapadlo slunce, ale protože teprve tehdy bude možno se opět pohybovat, aniž by­chom se zbytečně vydávali z posledních sil). Opatrně jsem otevřel plechov­ku s vodou a přelil ji do sklenice. Pak jsem vzal hrnek a odměřil jím doušek pro každá ústa. Kolující hrnek jsme upřeně provázeli očima. Pozorně jsem dbal, aby každý dostal stejně a všecko vypil, došlo na přísné dávkování. Večeři tvořil malý kousek šťavnaté ryby na osobu. Nezbytnost zachování poslední špetky vlhkosti v ústech umlčela i naše rty.

Douglasovy hluboce propadlé oči pátraly po horizontu, už ne po lodích,ale po vysoko strmících kupách dešťových mraků. Kůži na lícních kostech, ostře se rýsujících proti plachtě, měl pevně vypjatou. Robin se ze spánku zavrtěl, zamumlal, a pak se zpříma posadil a začal náměsíčně něco breptat.

 

 

Odměřil jsem každému další srk(dvojčata dostala k svému výsadnímu pří­davku vitamíny obohaceného chleba o malinko víc) a se sotva svlaženýmirty se posádkaEdnamair opět mlčky uložila. O hodinu později na mnerozčileně zavolal Douglas, že vidí na horizontě lodní světla. Řekl jsem mu,aby se ještě jednou pořádně podíval, než vyruším dvojčata ze spánku, a do jeho hlasu se vloudilo zklamání, když viděl světla blednout a mizet. Protato světla existuje mnoho vysvětlení, ale nejčastěji jde o refrakcí několi­krát zvětšenou hvězdu, která se krátce před svým západem či východem nahorizontě na okamžik ukáže v otvoru mezi mraky. Půlminutové pozorová­ní tuto iluzi obvykle rozpýlí; Lyn a Robin mě takhle za svých hlídek zavola­li několikrát, abych si ověřil touž iluzi na případě různých hvězd. Krásahvězdné noci pro nás ani v tomhle vysušeném stavu neztratila kouzlo.V němém vytržení jsme zírali na úchvatný majestát hvězd, zářících v hlubi­nách Mléčné dráhy. V oceánech vesmíru jsme byli skutečně malou rybkou.V dřímotě jsem zaslechl Lynin hlas tiše odříkávající modlitbu, ale kdyžjsem pak pohlédl do nekonečných.prostor oblohy, napadlo mne jedno zečtyřverší Omara Chajjáma:

„Žijem i umíráme v zajetí neúprosném

pod klecí nebes báně, jíž nevolky jsme hostem.

K ní ruce nespínej, neškemrej o pomoc,

jak ty a já bezmocně plouží se po svém,"

ani ne tak, že bych je považoval za nejpříhodnější, ale líbil se mi rytmusveršů a jejich srovnání našeho významu s významem vesmíru. Dvojčata se nepokojně převracela v marném hledání klidu, který jim mohla přinést jen voda, a noc se za mumlavého blouznění Robinových snů vlekla dále.

Externí odkazy

Zdroj: http://prezili-v-pacifiku.blogspot.com/

Předchozí části:
1. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=483
2. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=501
3. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=503
4. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=517
5. http://www.jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=521
6. http://web.jachting.info/paper/show/prezili-jsme-v-pacifiku-6cast

7. http://web.jachting.info/paper/show/prezili-jsme-v-pacifiku-7cast

Statistika
Zobrazeno 2095x Hodnocení
  • Aktuálně 6.00 / 1
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 6.00 / 1


Komentáře
Načítám data ...