Pod Aegeanským sluncem
10. až 13. října 2013
Ve stínu oleandrů (tedy podle Šeby), pár metrů od antických památek Asklepion, na řeckém ostrovu Kos zahajujeme letošní plavbu poznání.
V sobotu ráno se na Ruzyňském letišti setkává celá posádka pod velením kapitána Kačera, usměvavé Šeby, stále se mračícího Martina, nerozlučné mamko/taťky Péti a Tomáše, vysmátého Karla a jeho ženy Dany, známého moderátora ještě známější rozhlasové stanice Martina K. a mne. Sedáme do letadla směr Atény, krátká pauza a malý motorák nás po hodinovém letu přenesl na krásný ostrov Kos. Taxíkem za 35 EURO se dostáváme do mariny v městě Kos a po chvíli hledání jsme se nalodili na jachtu Cyclade 50.5 Sea Walks. Snad bude procházka po moři poklidná a vítr příznivý.
Jelikož hladový chlap je poloviční blázen a hladového kapitána by měla jen bláznivá posádka, hned večer se vydáváme hledat přístavní krčmu. Na doporučení nějakých připitých námořníků jsme se na poslední chvíli před kapitánovým šílenstvím doklopýtali do útulné restaurace pár desítek metrů od přístavu. Večere skvělá, nezbytný desert z jogurtu, medu a oříšků taky a jali jsme se přemýšlet, co zítra neb start regaty byl až v pondělí. Na dotaz, kde lze půjčit auto nám číšník ukázal na pána v rohu, který byl majitelem autopůjčovny. Domluvili jsme na neděli dodávku a s mořem pod postelí upadáme do náručí Morfeova.
Nedělní ráno nás přivítalo jasnou oblohou a zářivým sluncem. Kačer sice trochu brblal, že si zapomněl kraťasy, ale káva a cigareta jeho náladu hnedle vylepšila. Obvyklá přejímka lodi, která se v Chorvatsku odehrává za stálého stresu a chaosu, probíhá s poklidným řeckým úsměvem. Odstranit pár drobných závad, zejména nefunkční příďový propeler, který s ohledem na velikost naší jachty bude potřebný. Mezitím klučina z půjčovny dovezl dodávku, rychlá přejímka a za trochu zmateného navigování vyjíždíme z mariny na obhlídku ostrova.
A dostávám se zpět na začátek ke starověkým vykopávkám Asklepion. V poledním slunci jsem prohlídku velmi urychlil a ve stínu cypřišů a těch oleandrů si vychutnávám čerstvý pomerančový džus. Poledne už minulo a bylo nutné nakrmit celou posádku. Nervozitu kapitána neutlumí ani polední cigaretka a ledové frappe. Opouštíme hlavní silnici a míříme do kopců k vesnici Zia. Kdysi snad krásná víska na úpatí hor, nyní hlavní ulice se spoustou obchodníků, restaurací a turistů. Po krátkých nákupech uspokojujeme základní pud výborným gyrosem v malé taverně. Martin a Martin si sice neodpustí poznámky, že podle časového harmonogramu již máme být na jižním pobřeží, ale jelikož mám klíče od autobusu v kapse já, tak si z toho moc nedělám. Po chvilce usedají také k jídlu a závěrečná sklenička ouza nás zvedá k odchodu.
Horskou silnicí za silného protivětru klesáme k jižním plážím Kosu, míjíme letiště, starý johanitský hrad Antimochia a míříme k městu Kefalos. Několik kilometrů před ním leží trosky byzantské basiliky sv. Štěpána – Agios Stefanos. Malá zátoka, pár set metrů vzdálený ostrůvek s modrým kostelíkem. Na pobřeží jsou trosky nebo spíše znatelné obrysy posvátného místa z přelomu pátého a šestého století po Kristu. Zapálit dýmku, krátká modlitba za dobrý vítr a klidné moře a taky nezbytné fotky na facebook. Slunce se začíná sklánět k obzoru a my se vydáváme na zpáteční cestu. Po drobných navigačních obtížích přijíždíme k horkým pramenům na jihovýchodním cípu ostrova Embras. Necháváme autobus na parkovišti nad útesem a příkrou cestou klesáme k moři. Vítr z kopců tlačí do zad a na otevřeném moři lze vidět vzduté vlny s bílými čepicemi a vodní tříšť. Fouká okolo 30 kn a doufáme, že se to zítra trochu uklidní.
Všechny útrapy a prach dnešní cesty smývá horký pramen tekoucí přímo do moře přes přírodní bazének. Směs chladné mořské vody a 70 stupňový pramen vytváří příjemnou koupel. Naložíme se až po krk a maso začíná pomalinku se loupat od kosti. Rácháme se asi hodinu a nikomu se nechce zpět krkolomnou cestu k autobusu. Co bych však neudělal pro spokojenost posádky a kapitána, tak vyrážím pro auto.
V noci jdeme na krátkou procházku městečkem Kos. Přístavní bazén chrání johanitská pevnost z 15. století, kterou snad navštívíme na konci výpravy. Mohutná stavba chránila po staletí vjezd do přístavu před výpady Osmanské říše.
14. října 2013
První etapa vede z Kosu na Kalymnos. Moře je stále mírně rozbouřené, fouká mezi 25 a 30 uzly a na vlnách se tvoří bílé čepice. Všech jedenáct lodí regaty se řadí za komodorem a výstřelem z děla, tedy pískotem z píšťalky do vysílačky je dán signál k vypnutí motorů a startu. Dotáhnout otěže, natrimovat plachty, hlavně tomu nezačít propadat a vzhůru v širou dál. Sílící vítr nás nutí refovat na první ref, což nelibě nese zejména Martin T., dle kterého s malými plachtami ještě nikdo nevyhrál. Nicméně naše loď se skvěle sehranou posádkou a pod pevným velením kapitána se začala vzdalovat celé flotě a za chechotu racků a bouřlivých ovací tribun jsme proťali pomyslnou cílovou linii. Příkré svahy Kalymnosu jsou pokryty blankytnými domky, nad přístavem se tyčí velký kříž a byzantský kostelík, který nám krásně vyfotil Martin T.
16. října 2013
Poklidné moře ukolébalo vzpomínky na včerejšek, ale v rámci historické pravdy je nutné je dohledat. Pondělní večer jsme strávili touláním po městě, skvělým gyrosem do ruky a kávičkou na nábřeží. Cestou zpět k lodi procházíme kolem komodora. Ne že by se tam moc pilo, to v žádném případě nechci ani naznačovat, ale ta metaxa se letos moc nepovedla a strašně rychle se vypařuje. Sice jsme se tam nezdrželi moc dlouho, ale v úterý ráno vstává kapitán droboučko ohrnutej. Své úspěšné vykročení do nového dne dovršuje divokým lovem masařky, kdy mu nezbývalo než použít zákeřné chemické zbraně značky Raid. Pod heslem, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, dostal zlehoučka vyhubováno od paní kapitánové a celý den bylo v kapitánské kajutě nějaké podezřelé ticho. Ani večeře to nespravila a Šeby spala na guači v salonu. Ne že by se nám na kapitána tak dlouhou zlobila, ale opojná vůně Raidu se tam držela jak hovno košile.
Úterní plavba byla ve znamení Poseidonových dechů čas od času prostřídanými silnějšími závany. Bohužel nás pár mil před cílem předjel Gaboun, který se nějakým zázrakem vyhoupnul podél pobřeží. Nebýt toho, že komodor si jeho loď zvolil jako vlajkovou, tak ho celá flota podezřívala z dieslova větru. Sice motor nezapínal, ale stín pochybností zůstal.
Pro dnešní kotviště volíme zátoku Alinta, několik málo mil od cíle rozjížďky. Většina lodí kotví s námi, tak čas od času musíme uvolnit místo pro přijíždějící trajekt. Naštěstí řeckým kapitánům stále hraje úsměv ve tváři a nemají problém chvíli počkat, než převážeme lodě. Představa nasraného jugoše za kolem Jadrolinie vrací úsměv na tvář nám.
Na osobní žádost komodora Radovana poznamenávám do deníku, že se letos nedostal na houby.
Ve středu ráno dává kapitán rozkaz k vyplutí a pomalu se všechny lodě opětovně řadí za komodora, abychom mohli odstartovat třetí rozjížďku. Vane čistý jižní vítr s vůní pouště a celou etapu jedeme na zadák. U skalisek Cholovra se v brázdě za lodí objevuje želva, jen zamává ploutví a plave dál. Dojezd je u skály Foho. Za sebou vidíme všechny lodě, jak nás dohánějí jako honící psi a odpočítáváme sekundy, zda nám vedení vydrží. Hloubka ubývá, vítr u pobřeží slábne, už vidíme bělmo jejich očí, ale není místo, kde by nás předjeli a vítr ztrácí i pronásledovatelé. Mořská Procházka protíná cílovou pásku jako první a nám padá kámen ze srdce a opět začínáme dýchat. Plachty dolů, nahodit motor a míříme do přístavu Skala na ostrově Patmos. Nad hlavou se nám tyčí opevněný klášter a kousek od něj je jeskyně, kde sv. Jan Evangelista napsal své Zjevení. Bohužel přístav není krytý od jihu a dle předpovědi a místních rybářů se žene pořádná bouře a sajrajt. Společná dohoda celé floty mění kurs na jih a na dieslový větřík překonáváme 20 Nm zpět k ostrovu Leros, tentokráte na jeho západní část. Světlo dvou vjezdových majáků na skále volá poutníky na vlnách a 10 kanál na vysílačce nás ubezpečuje, že mají místo pro celou regatu. V bezpečí přístavu, který je trochu zaskočen nečekaným příjezdem stovky vyhladovělých námořníků, doufaje v nalezení nějakého jídla a plánujeme další cestu.
17. října 2013
Ráno se počasí moc nezlepšilo. Sice neprší, ale vítr fouká mezi 20 a 25 uzly, na moři bílé čepice. Uvidíme, jak komodor rozhodne. Průtrž mračen přečkávám v kavárně, nakoupit nezbytné zásoby – chleba, šunku, metaxu a ouzo pro kapitána a zpátky do mariny. Cestu si krátím stopem. Po krátké jednoduché konverzaci kalimera, stop, eucharisto, kalimera jsem opět v marině. Bohužel současné školství zanevřelo na výuku řečtiny a tak jsme ochuzeni o krásy tohoto klasického jazyka.
V poledne je dán rozkaz k vyplutí. V zálivu Kolmi řadíme všechny jachty do řady za komodora, obeplouváme Leros levobokem a v archipelagu malých ostrůvků mezi Kalymnosem a Lerosem startujeme další rozjížďku. Dnes stálý vítr ze zadoboku, což se pro náš koráb jeví jako nevýhoda. Menší lodě ve slabém větru se dostávají před nás. Pár mil před cílem přichází prudký déšť, nasadit kupuci, schoulit se víc do sebe a dál sledovat vítr. Úzký průplav mezi Kalymnosem a skálou Sari se však nezadržitelně blíží a nám chybí pár metrů, abychom dostihli loď před námi. Končíme tak až na čtvrtém místě dnešní plavby.
Pod plnými plachtami dojíždíme až k přístavu Kalymnos, který už důvěrně známe z prvního dne. S ohledem na sílící vítr je nutné pořádně vyvázat loď, fendry všude okolo, dotáhnout kotvu a můžeme se vydat do města. Zlákáme celou posádku na báječný gyros do ruky za 2 EURA z bufetu na konci přístavu. Byl opětovně výtečný a někteří jsme si dali i nášup. Kávičku si dáváme v kavárně vedle místního lovce mořských hub. Obsluha není z nejrychlejších, přece jenom je zřejmé, že na lovení hub z velkých hloubek nejsou některé mozkové buňky potřeba. Majitel a bratr tohoto skvělého potápěče se nakonec přišel omluvit, že bráchovi to za pultem moc nejde. Má však krásné muzeum, kde nám vysvětlil která houba je která, z jakých hloubek je nutné je lovit a celý proces zpracování. Vše pěkně ručně, pouze za použití nože a na vzduchu. Což s ohledem na hloubky přes 60 metrů vysvětluje rychlost obsluhy. Poté odsolit, opakovaně proprat ve sladké vodě a pak prodat zvědavým turistům. Když za námi přišel do kavárny Kačer, tak prý mu majitel muzea říkal, že před chvíli byl na návštěvě ideální pracovník ke šlapání hub. Takže až mě přestane bavit advokacie, stěhuji se na Kalymnos.
Večer sedíme v Ouzeri to eteki ton naytikon, kterou vlastní starý mořský vlk, jenž se plavil přes dvacet let na tankeru jako hlavní inženýr. Hned si s kapitánem dávají ouzo, protože prý inženýři všech zemí se musí spojit. Na noční procházce nás zastihnul déšť a tiše závidíme Šebestové, které sice vypadá jak místní zemědělec, ale gumáky se v přívalu vody v ulicích bez kanalizace jeví jako velice vhodná obuv.
18. října 2013
Chladné podmračené ráno. Čeká nás poslední rozjížďka. Nervozita stoupá, tušíme, že na tom nejme špatně a nesmíme toho moc pokazit. Hned po startu se na nás pověsila Jihočeská posádka a začalo přetahování o každý metr a vlnu. Místy chýbaly iba centimetry, slabším jedincům vyskočil tlak až na 300, ti ostatní na tom byli stejně, pouze s tváří pokerového hráče na sobě nedávali nic znát. Krásný a ušlechtilý souboj dvou zarputilých posádek nám vydržel dvě třetiny cesty, čehož využila loď kapitána Nováčka, nového Kačerova kamaráda, který nás nechal se kočkovat a spokojeně odjel na čistý vítr. Pozdě jsme pochopili náš omyl a vydali se jej stíhat. Bohužel po chvíli již jeho posádka hlásila průjezd cílem na poledníku u majáku Ammoglossa. V závěsu za ním Jihočeši a my o pár lodních délek třetí. To už tušíme, že bedna nás nemine a v skrytu duše pomýšlíme i na příčky nejvyšší.
Až v cíli jsme se dozvěděli, že naše snaha byla zcela zbytečná a vítězství by nám neuniklo ani kdybychom si dali koupačku na pláži. Což ostatně málem vyzkoušel Tomáš. Pod heslem, že kontrašot je zbytečný a udrží to v rukách při jedné né úplně očekávané halze vlál za otěží hlavní plachty a pak se kolem ní několikrát obtočil. Jen jeho pokrývačské lopaty ho udržely na palubě. Nicméně v letu hlásil, že máme jet dál, že těch sto metrů na pláž doplave a vyzvedneme jej později.
K marině v Kosu přijíždíme od severovýchodu a prohlížíme si monumentální johanitskou pevnost z moře. Není divu, že odolala všem nájezdům Osmanů. Doplňujeme naftu, vysílačkou hlásíme příjezd do mariny a před vlnolamem nás už očekává lodivod v gumáku. Po trochu dramatickém nájezdu bezpečně přirážíme k molu, vážeme zadní lana a můžeme si zapsat do lodního deníku dalších 160 námořních mil.
V přístavní kavárně se pomalu schází všechny posádky a naše tušení se pomalu mění v jistotu, že letošní Plavba poznání bude pro nás vítězná. Společná večeře na náměstí, přípitek vítězům i těm, co svou plavbu už dopluli a nejsou mezi námi a procházka zpět nočním nábřežím. V kavárně potkáváme posádky z ostatních lodí a kapitánovi se rozzáří oči, když spatří na stole láhev zelené. Se slovy kudy teče, tudy léčí, zůstáváme až do brzkého rána.
19. října 2013
Poslední ráno na lodi. Kapitán je opět výjimečně droboučko měkoučký. Prý ten poslední panák byl nějaký divný. Předáváme loď, kupujeme ztracený nebo spíše ukradený fendr. Sice předání trvá nezvykle dlouho, ale s ohledem na to, že loď předává Martin K., tak to bylo vlastně velice rychlé.
Posledních pár hodin věnujeme prohlídce města Kos. Důkladně prozkoumáme přístavní pevnost, odhadujeme dostřel rezavých děl a taktiku obléhání. Pod Hippokratovým stromem, kde údajně léčil kolemjdoucí a sepsal svou slavnou lékařskou přísahu, si vychutnáváme poslední řeckou kávu a přemýšlíme, kam příští rok. Ještě dopsat pohledy, potvrdit ranní taxi a s nostalgií v očích se každý z nás loučí s mořem a Aegeánským sluncem.
