Námořní tradice a zvyky

.: Kategorie: Něco z historie :: autor: Libor :: zveřejněno: 3.1.2016 :.

Vlajky, Lodě, Můj život podle lodních řádů běží, Legendy a pověry aneb "Dobrý vítr do plachet a alespoň jednu stopu pod kýlem"

Vlajky
Za ty, kdo jsou na moři
Vlajka na stožáru
Vztyčování státní vlajky
Historie státní vlajky na moři
První vztyčeni státní vlajky
Zdravení lodí
Zdvořilostní vlajka
Vlajka rejdařství
Vlajková signalizace
"Jolly Roger"

Lodě

Loď
Jména lodí
Pluj po mořích a oceánech
Křest lodi
Loď nechce na vodu
Přejmenování lodi
Příďové figury a znaky
Loď a posádka

Můj život podle lodních řádů běží
Lodní zvon
Hlídka /vachta - rusky, polsky, watch- anglicky/
Psí vachta
Usnul na hlídce
Období devítiocasé kočky
Trest má někdy i smysl
Pondělí nešťastný je den
Na obchodních lodích
Lodní řády
Trochu historie

Legendy a pověry
Neptun
Rovníkový křest
Nejstarší plavební příručka (Pilot Book)
Sirény neboli mořské panny
Námořnický ráj
Rackové
Davy Jones
Bludný Holanďan
Konec vyprávění 
 

Lodě plují po mořích tisíce let, po celou tuto dlouhou dobu se vyvíjejí a s nimi i lidé žijící na nich - námořníci. Lidé, kteří šli na moře z nejrůznějších důvodů , byli ve svých návycích i myšlení hluboce ovlivněni bojem s přírodním živlem, námořní službou a celým způsobem života tolik rozdílným od usedlé stálosti suchozemců. Života chráněného, ale i ohraničeného lodí a bdělostí i zručností její posádky. Snad právě proto se na palubách lodí zrodila tak bohatá škála profesionálních návyků, obyčejů a tradic.
Některé z nich přešly do námořního práva a předpisů , jiné jsou nepsanými zvyklostmi dodržovanými ve své většině námořníky lodí všech vlajek, další upadly v zapomnění, když se díky vývoji lodní techniky a sociálnímu pokroku změnil život posádek, některé se staly pověrami.
Ty živé, ať už psané nebo zvykové, neodmyslitelně patří k námořnickému řemeslu, ty druhé k jeho historii. Často jsou, alespoň v náznacích, součástí našeho života na lodi. Podívejme se tedy alespoň na některé z nich, na jejich význam a původ.

Vlajky


Za ty, kdo jsou na moři
Blíží se dvacáté výročí činnosti Československé námořní plavby. Osm let po obnovení čs. námořní dopravy lodí s/s Republika vzniklo samostatné rejdařství, pod jehož vedením plují na mořích a oceánech lodě s československou vlajkou na stožáru. Bude se vzpomínat, oslavovat. Bude tedy i důvod k přípitku.
Na lodi se připíjí vždy vsedě. Nevstává se u stolu jako na pevnině. Tento zvyk, který dodržují snad všechny floty světa, má svůj původ v dobách velmi vzdálených. V těsných kabinách s pevně zabudovaným nábytkem kolem skosených stěn plachetních lodí, když se paluba houpala pod nohama, to snad ani jinak nešlo. Britská tradice zachovala pro náš věk následující příběh.
Na jedné z H.M.S. připíjeli na krále. Důstojníci vstávali jak se dalo, ale přítomnému korunnímu princi, vévodovi z Clarence, to zrovna moc nešlo. Podařilo se mu pořádně se uhodit do hlavy o lodní žebro - jestli při tom zaklel, tradice nepraví. Navrhl tedy, aby se u přípitku pokračovalo vsedě. Později, již jako král William IV., to potvrdil jako pravidlo.
K přípitku se váže ještě jeden zvyk. Před dávnými lety se v důstojnických jídelnách denní dávka rumu nebo tropického vína pila před hlavním jídlem s přípitkem, který pronášel služebně nejstarší důstojník. Ale co si měl stále vymýšlet? a tak se během doby v celé flotě ustavil systém přípitků na každý den v týdnu. Zněly asi takto:
Pondělí: "Za vlast!
Úterý: "Na naše matky!
Středa: "Na nás! "
Čtvrtek: "Na krále!
Pátek: "Na domovský přístav!"
Sobota: "Na milenky a ženy!
Neděle: "Za ty, kdo jsou na moři!"
Tradice přípitků v jídelně dávno zanikla, ale nedělní pří- pitek zůstal. V té formě, jak je napsán, snad nezní správně česky. Je znát, že k nám přišel přes polštinu a ruštinu. Ale právě tak se vžil. Až budete připíjet 20. výročí CNP, nezapomeňte na ty, kdo jsou na moři. Na námořníky, ty vlastní i ty z celého světa. A vzpomeňte i na ty, kteří na moři byli už před námi nebo i s námi a již odešli.

Vlajka na stožáru
Už kdysi před lety kdosi řekl, že suchozemci se představu- jí vizitkou, námořníci vlajkou. Z vlajek se skutečně dá vyčíst téměř vše o lodi a její posádce.
Státní vlajka je zvláště na moři posvátná. Ne pouhá součást vybavení lodi a položka v inventáři 2. palubního důstojníka. Vždyť právě ona právně vytváří z množství ocele a jiných materiálů spojených do tvaru lodi i součást území státu na širém moři. Každé vztyčení státní vlajky na lodi hlásí do dalekého okolí: My zde jsme lidé ze socialistického Československa a paluby pod námi jsou naším územím, řídíme se našimi zákony a vaše se nás dotýkají pouze tam, kde je to dle mezinárodních úmluv možné. Způsob vyvěšení i stav vlajky by tedy měly mluvit o vztahu k rodné zemi.

Vztyčování státní vlajky
Státní vlajka může být vztyčována pouze na určených stožárech, v místech, kam nesmí být vyvěšena žádná jiná vlajka. V přístavu nebo na rejdě je to vlajkový stožárek na zádi, za plavby vlajkový gafel záďového stožáru /na moderních lodích většinou radarového/. Na lodi nesmí nikdy vlát jiná vlajka, není-li vztyčena vlastní státní. To znamená, že ráno se vztyčuje nejprve čs. státní vlajka, pak následují vlajky další a večer při západu slunce se státní vlajka spouští jako poslední. Státní vlajka na stožár letí, ale spouští se pomalu

Historie státní vlajky na moři
Kdy se objevila státní vlajka na lodi jako symbol jejího příslušenství?
V ranném středověku vztyčovaly obchodní lodi vlajky přístavů, často téměř nezávislých na státní královské moci. I lodní certifikát vystavovala městská rada. Pouze výpravy organizované a financované králem nesly královskou vlajku. S rozvojem absolutismu a pevnější státní organizace vznikaly nové podmínky plavby a přesné předpisy, které vedly k tomu, že pouze státní vlajka se stala právoplatnou na volném moři /Anglie Navigation Act 1651, Rusko Petr I. 1703, Francie 1793/. Od těch dob musí na širém moři plout pod státní vlajkou s příslušným lodním certifikátem i ta nejmenší jachta.

První vztyčeni státní vlajky
První vztyčení státní vlajky na lodi patří k nejslavnějším okamžikům. Vždyť zde Československu přibývá nové státní území, loď, nový vyslanec hospodářství i politiky státu v mnoha přístavech světa. Ceremoniál opět probíhá dle námořních zvyklostí. Protože jsme vnitrozemský stát a nestavíme sami námořní lodě, nemáme možnost přímo vztyčit naši vlajku. Jedná se vždy o změnu vlajky. Slavnosti se účastní diplomatičtí představitelé, generální ředitel a další pracovníci rejdařství, kmotra lodi a pozvaní hosté. Kapitán předávající země žádá ředitele loděnice nebo diplomatického představitele státu o povolení posledního spuštění vlajky. Vlajka je odnesena a následuje povel československého kapitána k vztyčeni vlajky. Vztyčení by měli provést zasloužilí členové posádky nové lodi podle služebních let na moři. Hraje se státní hymna, ale mnoho se nemluví, na moři to není zvykem. Velitelé si jen popřeji tu "stopu pod kýlem." Následuje "číše vína" pro představitele obou zemí i hosty - a to je většinou čas přípitků a dalších projevů.

Zdravení lodí
Státní vlajkou se na moři také zdraví. Nebylo to tak vždy. Kdysi dávno se zdravilo dělovým výstřelem. A dokonce ostrým. Výstřik koule dopadající mimo zdravenou loď hlásal mírumilovné záměry zdravící lodi. Nedej přírodo, aby se zdravící matróz trochu spletl.
Byly i velké dohady o to, kdo koho má zdravit jako první. Ještě v roce 1672 "královna moří" nutila všechny lodě, aby zdravily ty její. O sto let později se o to ještě snažila. V roce 1809 uzavřelo Rusko a Švédsko smlouvu o zdravení válečných lodí na základě rovnosti. První byla zdravena loď, jejímž velitelem byl důstojník vyšší funkce nebo starší. Poznalo se to podle vlajek.
Dnes na širém moři zdravíme válečné lodě všech států, s kterými udržuje ČSSR diplomatické styky, lodě vlastní vlajky, význačné lodě spřátelených států a školní plachetní lodě. Nestřílíme z děl - na obchodních lodích je již dávno nemáme - dnes při setkání můstků lodí spouštíme vlajku. Po stejné odpovědi vlajka letí znovu na vrcholek stožáru. A prvenství pozdravu? Obchodní loď zdraví jako první loď válečnou, menší loď stejné vlajky zdraví větší, u dvou obchodních lodí stejného typu zdraví první loď se služebně mladším velitelem.
Při setkání lodí našeho malého rejdařství na širém moři bývá zvykem přidat i přístavní pozdrav. Při spuštění vlajky tři dlouhé tóny sirénou, po stejné odpovědi jedno krátké potvrzení.

Zdvořilostní vlajka
Na pravém boku ráhna předního stožáru vlaje státní vlajka státu, v jehož vodách naše loď pluje. Je to projev zdvořilosti k hostiteli. Vyvěšuje se ihned po vlastní státní vlajce a spouští jako poslední před ní. Na lodích, které vyplouvají z přístavu vlastní země, se obvykle vyvěšuje též před vyplutím lodi. Sděluje tak všem, kam má loď namířeno.

Vlajka rejdařství
Je stejná jako znak na komíně lodi. Vyvěšuje se na pravém boku hlavního stožáru.

Vlajková signalizace
Lodě na moři se potřebovaly nejen pozdravit a představit, ale i domluvit. V době ještě zcela nedávné pouze vlajky dokázaly říci vše. Dohovořily se dokonce i lodě různých národností, jejichž posádky by se při setkání na pevnině nedorozuměly. První vlajkové signalizace uvnitř jednotlivých flot ovšem existovaly již ve starověku. Římský císař Leon VI. vydal v roce 906 předpisy o signalizačním kódu na moři. Středověké galéry měly zvláštní stožár určený pouze pro signalizaci. Britská admiralita vydala první knihu vlajkových signálů v roce 1647, v době bitvy u Trafalgaru r. 1805 bylo v této knize zaneseno již 400 různých kódovaných signálů. Pro obchodní lodě byla vydána první kniha vlajkových signálů v roce 1818. Mezinárodní se stala v roce 1880 a zůstala beze změn až do roku 1934, kdy byla poprvé spojena se signály rádiového kódu.
Nejznámější vlajkou je vlajka "P" zvaná "modrý Petr." Již od 18. století značí: Loď se připravuje k vyplutí, členové posádky, vraťte se na loď, cestující urychleně nastupte. Nejčastěji jsou vyvěšovány vlajky G, H, Q. Jejich význam není třeba námořníků m vykládat.

"Jolly Roger"
O různých vlajkách by se dalo napsat mnoho. Zvlášť kdybychom se zaměřili na vlajky válečných lodí - pevnostní vlajky, "biče" neboli bojové plaménky, admirálské nebo hodnostní vlajky. Tyto problémy však ponecháme pro vyšší školu námořnických tradic. S trochou romantiky si připomeneme jednu vlajku nepříliš chvalné pověsti.
V roce 1713 byla v Utrechtu v Holandsku uzavřena dohoda o zákazu korzárských bojových akcí na moři mezi bojujícími stranami. Bývalí uznávaní hrdinové námořní vlajky, lapači vyzbrojení listem svého panovníka zůstali bez ochrany královské vlajky a měli nechat výnosného řemesla. Zvyk přepadat lodě a brát jejich náklad jako odměnu pro ně byl železnou košilí. Přizpůsobit se disciplíně normálního válečného loďstva s nízkým žoldem nebo se dát k obchodnímu loďstvu a pracovat? Hrůza! A tak bývalí korzáři vztyčili novou vlajku, svoji, bez státu a krále. Během let byla nazvána "Jolly Roger" /veselý Roger/. Většinou byla černá s lebkou a zkříženými hnáty. Pod ní se pak vesele přepadalo dál, nyní už bez zákona a nutnosti odvádět panovníkovi podíl. Ovšem i bez jeho ochrany. Mezinárodní námořní právo na pirátské akce dodnes pamatuje.


Lodě

Loď
Konstrukce a výstroj obchodních námořních lodí prošla dlouhou cestou - od lodí egyptské královny Hatšepsovét z roku 1 500 před n.l. a lodí fénických kupců po lodě současnosti, vybavené globálními navigačními systémy a zárodky automatizace. Třebaže v průběhu staletí docházelo ke změnám typů, zvratům ve vývoji, objevům a zdokonalováním, mají všechny tyto lodě jednu věc společnou. Byly a jsou ohraničeným světem lidí uprostřed záludného moře. Jejich konstrukce a stav byly a jsou nejen zárukou splnění úkolů plavby, ale i zárukou života posádky. Proto byl vždy kladen důraz na péči o loď, ať se jednalo o prostou prohlídku všech jejích částí, nebo složitou kontrolu namáhání konstrukce současných superlodí se zapojením číselné či analogové výpočetní techniky. Stejně nezbytná je pravidelná údržba a odstraňování všech nedostatků.
Právě odtud vycházel a vznikal vztah posádky ke své lodi. V bájích starých Řeků o plavbě za Zlatým rounem loď Argo žije, má myslící duši a mluví. Anglický jazyk používá pro loď jako výjimku z gramatiky osobní zájmeno "she - ona. Loď je tedy žena. A věřte, že přes všechny zkoušky manévrových elementů a hory výpočtů a formulí, které jsme si ji! o jejím chování vy- mysleli, dokáže být pěkně tvrdohlavá a ne vždy vypočitatelná.
Loď je tedy od nepaměti pro námořníka víc než jen pracovní prostředí a dočasné obydlí. Nese v sobě něco víc - bezpečnost plavby, možnost návratu a kus domova. A jako každá žijící bytost nemá pouhý název, má své jméno.

Jména lodí
Jména lodí jsou různá. Od něžných dívčích jmen, jmen význačných osobností, přes města, hory, až po vlastnosti, očekávané od jejich nositelek. Pod jednou vlajkou nikdy nemohou plout dvě lodě téhož jména, musí se lišit alespoň pořadovým číslem.
Snad bude zajímavé připomenout jména lodí, které pluly pod československou vlajkou před druhou světovou válkou. Bylo to v pořadí historického čs. rejstříku celkem dvanáct lodí: LEGIE, ARNA, DALIBOR, NEPTUN, MÍLA, DUBEN, PLZEŇ, JIŘINA, MARIE, LITOMĚŘICE, MORAVA, LITTLE EVY. Z rejstříku bylo v roce 1928 vyškrtnuto jméno jedné lodi - "PRAGA" /původně HEDVIKA z Hamburku/.
Třináctá loď starého rejstříku zahájila dne 26. 9. 1951 novou etapu československé námořní dopravy. Byla to S/S REPUBLIKA. Následovaly S/S JULIUS FUČÍK a M/S LIDICE. Dnes již legendární jména prvních tří lodí, z kterých vyrůstala naše socialistická mořeplavba.
Po nich následovaly: DUKLA, MÍR, OSTRAVA, ORAVA, KLADNO, ORLÍK, PIONÝR, JISKRA, KOŠICE, REPUBLIKA II., BRNO, VÍTKOVICE, BLANÍK, SITNO, RADHOŠŤ, KRIVÁŇ, PRAHA, MÍR II., BRATISLAVA a TŘINEC.

Pluj po mořích a oceánech...
Dostavěný trup lodi stojí připraven na skluzu. Na tribunu před přídí přicházejí poslední z řady čestných hostů. Kapela dohrává slavnostní pochod. Mezi diváky utichá šum, je zde plno lidí z loděnice, města i přístavu. K mikrofonu přistupuje vedoucí stavby a vydává povely k přípravě spuštění. Údery palic pod trupem a jednotlivé úseky hlásí splnění příkazů. Připraveno!
Nyní mluví ředitel loděnice: Postavili jsme pro vás loď, do které jsme vložili svou práci a své znalosti. Bude vám dobře sloužit. Odpovídá mu diplomatický představitel ČSSR: Děkuji Vaší loděnici jejím dělníkům, konstruktérům a technikům za to, co dokázali. Přeji přítomnému generálnímu řediteli Československé námořní plavby, aby po dokončení tato loď s našimi námořníky na palubě úspěšně napomáhala k plnění ekonomických úkolů zahraničního obchodu, aby vždy čestně reprezentovala naši vlast, ČSSR.
Vítr rozevlává vlajkoslávu nad novou lodí a do ticha pronáší kmotra lodi formuli křtu: Pluj po mořích a oceánech pro slávu československých námořníků a pracovníků loděnice. Přeji tobě, tvému veliteli a posádce na všech plavbách mnoho úspěchů. Dávám ti jméno ...........................
Kmotra pozvedá ozdobnou sekerku, přesekává stužku, láhev šampaňského proletěla vzduchem a tříští se o bok lodi. V prvních taktech československé státní hymny zanikají údery do posledních klínů pod lodí. Víno stéká po ocelové obšívce trupu a jeden z dělníků stačil sebrat na skluzu hrdlo láhve, čeká jej za to odměna. Loď se zatím dává do pohybu. Nejprve pomalu, ale nyní již rychleji klouže, vystříkla voda, rozezněly se sirény loděnice i okolních lodí, které vítají novou družku.

Křest lodi
Tak podobně dnes vypadá křest lodi. Existují malé změny dle zvyklosti loděnice a místních tradic. Zvláště barvitou podívanou je spouštění na vodu v japonských loděnicích. Podle zvyků země vlajky lodi se někdy mění i tekutina použitá ke křtu. Na přiklad Indové a další národy Indického oceánu a Tichomoří křtí mlékem kokosového ořechu, pravověrní mohamedáni kravským nebo ovčím mlékem, Turci krví obětního beránka.
První zachovaný zápis o křtu lodi pochází ze starého Egypta z doby okolo roku 2100 př.n.l. Staří Řekové a Římané křtili lodě vodou, symbolem očištění od zla a nebezpečí. Současně však připíjeli vínem na zdar plaveb. Bojové lodě drsných norských Vikingů při spouštění na vodu drtily živá těla válečných zajatců, jejichž krev měla zaručit vítězství při nájezdech na evropské břehy. Po křížových výpravách se ceremoniálu ujala církev a křty lodi se staly výsadou jednotlivých biskupů. Počínaje 16. stoletím převzali vrcholnou funkci členové královské rodiny nebo význační šlechtici. Tehdejší zvyky připomínaly spíše starořímské otevření navigační sezóny nebo slavné každoroční benátské zásnuby s Jaderským mořem. Král nebo jeho představitel v slavnostním oděvu dal lodi jméno, připil.jí ze zlatého nebo alespoň stříbrného poháru, který vhodil do vln jako obět moři. Znamenalo to značnou spotřebu drahých kovů a tak od roku 1690 začali šetrní Angličané rozbíjet o příď lodi láhev kvalitního vína. Francouzi přišli v posledních letech 18. století se šampaňským.
Po celá staletí křtili lodě muži. Dodnes to platí pro mohamedánské a některé další země. Teprve v první polovině minulého století se této čestné úlohy ujímají ženy. Zapříčinila to tak trochu vláda královny Viktorie.

Loď nechce na vodu
Spouštění na vodu není jednoduchá technická záležitost; je projevem zkušeností loděnice. Stává se někdy, že se sklouznutí musí napomáhat i řadu dní. Stará pověra pak říká, že loď nechtěla na vodu a její plavby nebudou šťastné. V případě, kdy by se nepodařilo vůbec loď spustit, zbývá jediná možnost: rozřezat nový trup a začít stavět znovu.
Byly ovšem i případy, kdy se loď rozjela trochu dříve, než se čekalo. Vypráví se např. o zdatné kmotře, která doplavala s lahví k uprchlé lodi a pokřtila ji z vody dle všech pravidel.

Přejmenování lodi
Loď se křtí pouze jednou - při spouštění na vodu. Při každém dalším přejmenování jde již jen o změnu jména, případně slavnost změny státní vlajky. A popřání té stopy pod kýlem do dalšího života a plaveb.

Příďové figury a znaky
Na galérách a plachetnicích starých Řeků a Římanů i na lodích raného středověku nebylo napsáno jméno lodi. Symbolicky ho představovala figura vyřezaná na přídi. Ať již to byla statná zvířata - tygr, lev, orel, kentaur, gryf, nebo dávná božstva jako Neptun, Triton, Pallas Athéna. Vítěz bitvy u Levanta (7.11.1571). 11. 1571/ don Juan a`Austria bojoval na lodi SFINX označené postavou sfingy vyřezané pod beranidlem. Některé lodě pojmenované po slavných osobnostech nesly pod čelenem celé vyřezávané portréty. Za mnoho jiných můžeme připomenout třeba holandskou loď ERASMUS Rotterdamský nebo anglickou řadovou loď QUEEN CHARLOTTE z roku 1790. To už však byla doba, kdy se figura stávala především výzdobou. Velké množství lodí potřebovalo přesnější označení názvu a tak v roce l6ů 8 vychází ve Francii dekret, vyžadující označení jména lodi na zádi. V bohatě vyřezávaném rámu se zde objevuje jméno vypsané zlatými písmeny. Tento zvyk přejímají další státy; během doby se nápis zjednodušil a dostal se i na oba boky přídě lodi. Figura nebo jednodušší znak však ještě přetrvávaly. Slavný kliper CUTTY SARK vedla na jeho plavbách příďová figura poloobnažené čarodějky, jejíž jméno nesl.
S příchodem železných lodí tradiční výzdoba mizí. Jen mimořádně se objevují sochařsky zpracované znaky lodí. Poměrně časté jsou však znaky symbolizující domovskou příslušnost nebo název lodi. Československé lodě nazvané podle měst nesou na přídi znak města, ostatní znak svého domovského přístavu - Prahy.

Loď a posádka
Loď sama o sobě má své dobré nebo výjimečně i méně dobré vlastnosti, ale živý organismus z ní vytváří teprve její posádka. Na ní především záleží, jak bude loď bezpečná, jak bude plnit své úkoly, ale i jaký na ní bude život a vztahy. Lodě musí plout. A proto na nich musí plout i námořníci. Ale to už je spíše začátek příštího vyprávění.


Můj život podle lodních řádů běží…….

Lodní zvon
Běh života na lodích měl od nepaměti svůj pravidelný rytmus. Lodní čas rozděloval běh služeb, práce, jídla a spánku. Čas však znamenal i možnost určení zeměpisné délky polohy lodi astronomickým způsobem.
V roce 1714 vypsala anglická vláda ohromnou odměnu, 20 tisíc tehdejších liber, za zhotovení lodního chronometru, který by během plavby neudělal větší chybu než dvě minuty, tedy půl stupně zemské délky v určení polohy lodi. Pro srovnání: roční plat kapitána obchodního loďstva byl asi 120 liber, zkušeného námořníka 24 liber. Roku 1761 vyrobil anglický hodinář John Harrison chronometr, který během plavby na Jamaiku po 161 dnech vykázal odchylku pouhých 5 sekund. Lodě dostaly přesný čas a možnost určení polohy v zeměpisné délce.
Jak se však měřil čas do vynalezení chronometru? Každé půl hodiny námořník ve službě obracel přesýpací hodiny a odbíjel "zvon" hlídky. První půlhodina - jeden, druhá - dva údery, až do konce hlídky - osm "zvonů". Dodnes se během dne odbíjejí zvony hlídek na válečných lodích a na některých obchodních. Udávají čas pracujícím na palubě a jsou signálem pozornosti a připravenosti námořníků, kteří mají službu na můstku.

Hlídka /vachta - rusky, polsky, watch- anglicky/
V dnešním obchodním loďstvu se v celém světě dodržuje dělení na šest čtyřhodinových hlídek se stálým časem hlídky a zvlášť vydělenou denní směnou pracovníků údržby. Původně byla ještě hlídka od 16.00 do 20.00 hodin rozdělena na dvě dvouhodinové a zajištěn tak stálý posun doby služby. Staré plachetnice znaly systém dvou hlídek, který posádce zaručoval 16 hodin zaměstnání a 8 hodin spánku občas přerušovaného povelem: Všichni na palubu (Rusky: Avral!, anglicky: all hands on deck! Tedy morseovkou "A", signál, kterým dodnes volají lodní zvonky na manévry)

Psí vachta
Bývaly dokonce dvě a kupodivu to byly právě zkrácené hlídky mezi 16. a 20. hodinou. Jejich původní název totiž v angličtině zněl "dodge watch" ("Dodge" - . uskočení stranou, úskok, finta - dle Osičkova slovníku).Vachta to byla mezi námořníky oblíbená a změna na "dog watch" prý vznikla pouze slabou znalostí pravopisu mezi lodními důstojníky. Dodnes je však pro anglické důstojníky psí vachtou druhá odpolední hlídka.
Nejtěžší hlídkou vždy bývala ta od půlnoci Chtělo se spát a tak pro ni vznikl název: "Gravy eyed watch" /hlídka zavírajících se očí/ a později spojením slov v rychlé nepřesné výslovnosti: "Graveyard watch" /hřbitovní hlídka/. Prostě hodina duchů Polština pak ráda používá pro věci nepříjemné přídavku psí .:a tak ho zde dostala i tato, dosti proklínaná vachta. A tento název se vžil i u nás.

Usnul na hlídce
Souvisí to vlastně se "psí vachtou". Chce se ti spát a spát, ale nelze, :již snížení pozornosti může ohrozit loď a její posádku. Usnout na vachtě je jeden z nejtěžších přestupků námořníka. Byl vždy přísně trestán; na obchodních lodích o výši trestu rozhodovala a výkonu se účastnila celá posádka. Vždyť její životy byly ohroženy. Zvlášť přísné tresty platily na válečných plachetnicích anglického krále Jindřicha IIII. /to je ten. se šesti manželkami, kterých se zbavoval většinou dosti originálními způsoby. Při bojových akcích se prohřešky trestaly nemilosrdně.
Usnul .. na hlídce:
Poprvé: Uvázání u stožáru, polití dvěma vědry vody
Podruhé: Zavěšení za ramena u stožáru, nalití dvou věder vody do zavázaných rukávů
Potřetí: obdobné uvázání, zatížení dělovou koulí.
Počtvrté: Spuštění v koši uvázaném na čelenu. Výbavou pak byla láhev piva, bochník chleba a ostrý nůž. Po snědení zásob měl provinilec možnost zemřít žízní a hlady, nebo odříznout koš a utopit se. V každém případě alespoň dvě možnosti.

Období devítiocasé kočky
Následující vyprávění se týká především válečného loďstva v drsném období boje o vytvoření světových koloniálních říší v XVII. a XVIII. století. období, které známe z románů a historických filmů . Jen malý počet posádek válečných lodí tvořili skuteční námořníci. Na lodě se zaháněli trestanci, unášeli námořníci z obchodních lodí i podroušení návštěvníci přístavních krčem. A pro udržení disciplíny se zaváděly nové a nové, stále ostřejší tresty. Bití devítiocasou kočkou, ulička, uvázání u kapestanu, podtažení pod kýlem, vypalování cejchů , mazání dehtem, pověšení na ráhně. Nic však nepomáhalo, rostly vzpoury a především dezerce. Za poslední dvě provinění byl jediný trest: ráhno. Zhoršováním podmínek na lodích a vzrůstem rozsudků narůstala i svérázná fluktuace, za pověšené nebylo dost náhrad. Zavedl se tedy zvyk hry v kostky, přímo před soudem - sázkou byl život. Hráli proti sobě odsouzenci; pověšen bude jen jeden ze skupiny. Ten, který prohrál. ostatní musí dál sloužit na lodi.

Trest má někdy i smysl
Ovšem ne všechny lodě jsou námořnickým peklem a ne všechny . tresty se vyměřují bez rozmyslu a v plném dosahu. Námořník Meredith, který se zúčastnil první plavby kapitána Cooka, neměl rád kyselé zelí, ba ani zahuštěné pivní kvasnice a jiné pochoutky. A jako správný kverulant se s tím pečlivě svěřoval kamarádů m, až i je začala přecházet chuť. Spravil to pouhý tucet ran. chuť přišla. A na palubě, kde pravidelně umíralo na kurděje kolem padesáti procent posádky, zemřel jediný. Ten, který se neoblíbeným pochoutkám také vyhýbal. Ovšem umělo tom mlčet.

Pondělí nešťastný je den
Takhle to platilo na moři. V pondělí nemá vyplout loď, ne- začíná se vážná práce. V pondělí se totiž vyplácelo. Přestupky předchozího týdne řešil bocman nebo jeho pomocník /patřilo to k jejich povinnostem) s karabáčem v ruce.

Na obchodních lodích
Srážky ze mzdy, zákaz vycházek, polití vodou a "ulička" v případech okradení jiného člena posádky, to čekalo na provinilce. Tělesné tresty v obchodním loďstvu neexistovaly. Kapitán ani důstojnici nesměli námořníky bít ani nechat bít. ,Udeřil-li kapitán námořníka jednou, mohlo se to stát ve zlosti, a proto měl udeřený pouze právo stížnosti a možnost finanční náhrady. Při druhém úderu měl plné právo se bránit i za přispění svých druhů.

Lodní řády
Od nejstarších dob byl život na lodích podřízen řádu a disciplíně. Vynucovala si to sama plavba na moři. Podstatou řádů ovšem nebyla a není otázka trestů, o kterých jsme již hovořili. Disciplinární řád je pouze závěrečným přívěškem pro případ neplnění vlastních předpisů. Hlavní otázkou je přesná organizace lodi, života na ní, povinností hlídek, funkcí na lodi a jejich odpovědnosti a práv.
Lodní řády vznikaly současně s námořním právem a stejně jako ono byly původně sbírkou dodržovaných zvyklosti.

Trochu historie
Nejstarší známé námořní právo vzniká na Rhodosu ve 3.-2.stol př.n.l. Po doplňcích se stává základem nejen římského námořního práva, ale i řady kodexů a řádů středověku a počátků novověku.
Významnou úlohu v rozvoji vlastního lodního řádu sehrály Roles d´Oléron z 11. století - kodex obchodních lodí pobřeží Francie, Španělska a Anglie. Z nich vznikají nizozemské Waterrecht, řády hansovních měst, lodní řády Petra Velikého. Ovlivňují i britskou Black Book of the Admiralty založenou ve 13. sto- letí.
První moderní služební řády pro obchodní lodě vznikají spolu s rozvojem kapitalistického mezinárodního trhu v posledních letech 18. století a následující století je přizpůsobuje potřebám parních lodí. V 20. letech našeho století vznikají první námořní zákony v SSSR a Služební řád, který zahajuje období socialistických vztahů na moři.


Legendy a pověry

Hovoří-li se v Evropě o legendách, začíná se většinou slovy: Již staří Řekové......... Začněme tedy obdobně i naše závěrečné vyprávění Bude to příběh o cestě Neptuna na mořský trůn a vzniku rovníkového křtu

Neptun
Nejprve bylo mnoho vody, v níž plovala pevnina. Jen klenba nebe uzavírala. tento svět. Z vody vyšli bohové a všechny živé bytosti. Prvním vládcem bohů byl Uranos, jeho ženou Gáia. Ti zrodili nejprve nestvůrné Hekatoncheiry, pak Kyklópy a posléze Títány. Prvním z Títánů byl Okeanos /odtud název oceán/, který byl ustaven vládcem moří a vod. Ženou mu byla Téthys a dá se říci, že manželství pečovalo o vzrůst počtu božské společnosti měrou vrchovatou. Tři tisíce dcer - Ókeanoven a tři tisíce synů bylo výsledkem. Stali se většinou; bohy ,a bohyněmi řek, pramenů, jezer a sladkovodních toků napájejících moře. Jak však plynul čas a jednotlivé boje o moc mezi bohy a . Títány neustávaly, cítil se i Ókeános unavenější, až posléze vzal za vděk důchodem 1. božské kategorie v hloubi oceánů a snad i trochu nedobrovolně předal vládu nad svou říší bratru právě zvítězivšího nového vrchního boha Dia-Poseidónovi. Ten pak byl pánem všech mořských bohů i všech obyvatel moře. Neopomněl však nikdy zdůraznit, že je rovný svému mladšímu bratru Diovi'i, a neuznával proto, že by mu byl Zeus nadřazen. Za manželku si zvolil Amfítríté, kterou učinil svou spoluvládkyní. Byl však stejně záletný jak'o Zeus, prostě střídal jak bohyně, tak nymfy, ba i ženy smrtelné - potomků měl mnoho z loží různých. Z toho manželského byl pak prvorozeným Tritón.
Poseidón byl jako bůh moře uctíván mořeplavci, kteří mu přinášeli oběti, aby se uchovali před jeho hněvem a zlatým trojzubcem, kterým přivolával i tišil bouře, drtil pobřežní skály a zabíjel ty, kdo se mu provinili.
Později Římané ztotožnili Poseidóna se svým bohem moři a přezdili jej na Neptuna.

Rovníkový křest
V roce 1535 vyplul biskup země Castilla del Oro /dnešní Panama/ Tomé Berleng na. inspekční cestu do přifařených krajů v Peru. Nebyl to zrovna nezkušený cestovatel, i když mořeplavecké umění .Španělů nebylo v té době zcela na výši úkolů a plánů. V zimních měsících se zde proud různě stáčí a je značně silný, převládají protivětry a loď plula týdny a týdny bez země a s posledními zbytky potravin a vody. Až doslova za pět minut dvanáct zaznělo se stožáru spásné zvolání: země na. obzoru! Byl to ostrov a pan biskup byl natolik zručným mořeplavcem, že určil jeho zeměpisnou šířku. Ležel těsně pod rovníkem. Téměř zázračná záchrana na neznámém ostrově, kolem kterého se objevovaly další, přivedla Berlenga k myšlence sloužit slavnostní mši. A při té příležitosti nechal nejen nakrmit, ale i umýt a civilizovaněji obléci celou polomrtvou posádku. Mimochodem, podle množství želv vyskytujících se v okolí objevených ostrovů, nazval je Želvími ostrovy - Galapagos.
Tak to byl začátek, jenž vedl k oslavám přeplutí rovníku.. Dlouho to znamenalo nejen-mši, ale i volno pro posádku a generální očistu i úklid. Říkalo se tomu "Berlengův křest".
Až 18. století skončilo s přemírou církevních událostí kolem moře a vrátilo se k době starší, k řecko-římské mytologii a na palubu přišel znovu Neptun se svým doprovodem. Poprvé na lodích holandských'. francouzských.
Kromě ateistických principů současného křtu však tkví hlavní rozdíl oproti původnímu v tom, že tehdy byla křtěna. polomrtvá posádka. Dnes v tomto stavu novokřtěnci spíše končí.

Nejstarší plavební příručka (Pilot Book)
Potom se jasná Kirké chopila sama slova:
Nejdříve připluješ k Sirénám, ty zmámí každého, kdo se jen přiblíží k nim.
Kdo jednou na jejich ostrovy bezděky přijde a hlas jejich slyší,
Toho již nespatří žena a kolem toho se nikdy již děti nesběhnou.
Sirény zmámí ho zpěvem.
Na louce sedí a hromady kostí leží u jejich nohou a na nich zvětrává poslední kůže.
Jeď klidně mimo, plavcům však zalep raději uši voskem z medových pláství, aby jich neslyšeli.
Chceš-li je slyšeti sám, rozkaž, ať přiváží tebe k stěžni za ruce za nohy, stojícího a utáhnou pevně lana!
Pak můžeš slyšet rozkošný jejich zpěv.
Budeš-li plavce však zapřísahati a budeš-li řvát,aby tě rozvázali, ať ještě víc utáhnou lana!
Až zmlknou Sirény za vámi v dáli, nebudu ti již podrobně radit, kudy máš plout, rozhodni se pak sám.
Naznačím ti jen obojí cestu.

Sirény neboli mořské panny
Následuje popis plavby Mesinskou úžinou. Patrně byla v oněch dobách značně nebezpečnější než dnes. Vlastní ukázka se týká plavby kolem ostrova Capri – snad se tam nějaká Siréna dosud najde. Celá zkazka pochází z Odyssey, tedy skladby staré již téměř tisíce let.
Ale vraťme se k Sirénám. Ty původní byly od pasu nahoru ženy, od pasu dolů ptáci. Ubohé plavce svlékaly z kůže doslova. Později se z ostrovů přestěhovaly do moře, spodní část těla se změnila na rybí. A byly hodnější , jen občas za nimi do toho moře někdo skočil. Při dlouhé plavbě se proto nedoporučuje postávat osaměle na zádi a hledět do vln. Zvláště večer ne. Pokud však jde o to skákání do moře, není zcela racionálně vysvětleno, proč se dělo. Vždyť určité problémy ukazuje již stařičká anglická námořnická anekdota (má za sebou více než to jedno století):
Ztroskotala loď a na malém člunu se zachránili dva členové posádky, Angličan a Skot. Lidé málomluvní. Atak určili směr plavby a veslovali, veslovali. Uplyne řada dní, něco šplouchá u člunu, Skot vstane a vytáhne do člunu krásnou mořskou pannu. Vrátí se na lavičku a vesluje, vesluje. Dívá se. Uplyne řada dní a Skot vstane a vhodí mořskou pannu do moře. Vrátí se na lavičku a vesluje,vesluje. Po několika dnech se upovídaný Angličan' ,zeptá':: Proč? Když ještě dlouho veslují, veslují, obrátí se Skot na spolutrpitele a odpoví stručně: Jak?;

Námořnický ráj
Námořníci neměli nikdy jednoduché, živobytí, ale v takovém středověku to asi bylo zvláště složité. Nepočítaje úmrtnost na lodích vznikal ještě problém, co si počít po,smrti. Každý pořádný usedlý křesťan se chystal někam do ráje, kdekdo ho k tomu namazal, on zase podmazával různými odpustky a tady najednou přijde štorm, Ioď jde ke dnu a co teď. Prostě docela normální konec bez naděje na další blaženosti,.ani ty církevně učesané.
Takže těm lepším a usedlejším lidem se na moře moc nechtělo. Učené hlavy se tedy radily a radily a našly řešení. Utonulým a jinak v době služby na moři zemřelým námořníkům bylo v ráji vyhrazeno místečko. Ovšem pouze těm absolutně hodným. Bylo nazváno latinsky "locus fidelis in germio IV překladu něco jako místo pro zemřelé v hluboké víře). Lid námořnický však nebyl tak kovaný v latině a brzy se název místa změnil v anglické verzi ve Fiddler´s Green (z Fidelis in gremio). Což ovšem jsou nějaké louky s náladovou hudbou smyčcového orchestru. Stačily se do toho, jak se tak jezdilo po světových přístavech, ještě připlést i mohamedánské představy.a vznikl vlastní ráj neboli námořnická šťastná země. Vypadá zajímavě.
Žádná voda, jen zelené..louky se táhnou do dáli. Vzduchem se nese hudba, uprostřed. stojí bar, kde co hrdlo ráčí nalévají mladé barmanky. Spoře oblečené tanečnice skotačí kolem a svádějí nestárnoucí mariňáky, aniž žádají slibu manželského či jiných závazků. Běda, když nespokojeny ztichnou, to dole zabouří moře.
Zdá se tedy, že za dobré počasí vděčíme v mnohém svým předchůdcům.

Rackové
Někdy byl však ten konec námořníka i v legendách smutnější. Snad to vyplývalo i z charakteru kraje. Následující legenda je z míst divokých skal, bouří, mlh a proudů - ze severního Skotska.
Zemře-li námořník na moři, utone, prostě nenalezlo-li jeho tělo kousek země, kam by se mohl vrátit, mění se jeho duše v racka. Létá pak kolem rodných břehů a sleduje plavby lodí. Blíží-li se nebezpečná bouře, volá na své živé druhy a. varuje je. Křičí, křičí a.chce být slyšen. Protože i v legendách bývá kus pravdy, je.třeba připomenout, že dříve než oznámí rychle nastupující pobřežní bouři nebo větrnou smršť moderní přístroj, cítí ji rackové. Stahují se k zádi lodi a křičí trochu jinak než obvykle. Zkuste je pozorovat! Jinak z toho vyplývá příkaz pověry nikdy nelovit ani nestřílet racka.

Davy Jones
To je takový maličký pidimužík z mořských hlubin. S mořem nemá nic společného. Na to jsou vyšší. Spíše zlobí na lodi. Ve dvacátém století nebo třeba přímo v ČNP se nedoporučuje na něj vymlouvat. Ale jinak, když se na lodi něco.nedobrého dělo s lidmi nebo výstrojí a zcela určitě za to nikdo nemohl, způsobil to on. A velice rád. Tedy takový legendární předchůdce objektivních potíží.

Bludný Holanďan
Končilo 16., začínalo 17. století. Plachetní lodě plují světem za obchodem. Kolem mysu Dobré naděje se do Indonésie vypravila loď řízená kapitánem Van der Becken. Na jihu Afriky zuří bouře a zvedají se nevídané vlny. Duje silný protivítr, vlny nedovolují křižovat, týdny běhá posádka na stožáry, přestavuje plachty natáčí ráhna. Změna na opačný kurs. Hornův mys. Situace se opakuje. Znovu mys Dobré naděje. Marně. Kapitán Van der Becken chce za každou cena prorazit, má splnit úkol cesty. Nešetří nikoho. Proklíná celý'svět a všechna moře. A uprostřed nadávek a kleteb se u vrcholu stožáru zjevuje jasná postava a volá: "Jsi proklet a odsouzen k věčné plavbě bez chvíle odpočinku, bez možnosti zakotvení nebo dokonce vjezdu do přístavu Nebudeš mít tabák ani pivo. Pít budeš žluč své zloby a jíst rozžhavené železo. Nikdy nesmíš spát, stále budeš řídit loď a ve chvíli, kdy se ti jen: přivřou víčka, bodavá bolest protkne tvé tělo. A protože jsi mučil námořníky, budeš pro ně i nadále zlým duchem. Setkání s tebou jim bude přinášet bolest a zkázu.
Moře se na chvíli zklidnilo. Posádka a cestující opustili loď. Kapitán sám již 400 let hnán a štván bloudí po mořích.
Prý se stává, že v ranní mlze nebo za noci pluje proti přídi lodi velká plachetní loď a není možné jí uhnout. Rozplyne se před samou přídí. U kormidla stojí unavený kapitán Van der Becken, ve stožárech jsou někdy vidět stíny námořníků, jindy kostlivci. Přesný popis neexistuje. Ten kdo viděl, nedoplul.

Konec vyprávění

Tisíce let plují po mořích lodi. Vznikaly na nich pověry, legendy, řády i zákony moře. A ty patří tradicím i vzpomínkám na historii. Něco málo z nich zůstalo i na lodích vyzbrojených moderní technikou jako připomínka toho, že plavba na moři je stále měřením sil člověka s přírodou i se sebou samým. V tomto smyslu mají své místo v současném námořnickém řemesle, a právě proto je dobré si je připomenout. Protože právě chvíle ukolébání se do pocitu bezpečí a klidu je nebezpečná. A protože rozvíjet a měnit staré je možné především tehdy, pochopíme-li, v čem má svůj původ.

A tak závěrem, i když dávno nejezdíme na plachetnicích, zbývá popřát všem čtenářům a jejich lodím:

 

Dobrý vítr do plachet a alespoň jednu stopu pod kýlem!  

 

Autor:

 

kpt. ing. Jan Hošek (1935-1984)

 

absolvent námořní školy v ukrajinské Oděse,

 

velitel řady našich námořních lodí

 

uveřejněno v podnikovém časopise Maják

 

Zdroj: http://www.bastl.cz/cnp/821.html

Statistika
Zobrazeno 1542x Hodnocení
  • Aktuálně 0.00 / 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 0.00 / -


Komentáře
Načítám data ...