NÁMOŘNÍ JACHTING - historie

      Pojem "námořní jachting" je naší vnitrozemskou zvláštností - přímořské státy jej v tomto pojetí neznají. To jenom my, vnitrozemci, jsme pocítili potřebu nějak pojmenovat a odlišit, co v našich podmínkách bude vždy trochu připadat jako něco, co není úplně v pořádku; že si jenom na něco hrajeme, že zkoušíme na co nemáme, že jsme prostě nezodpovědní snobi. Mně se zdá otázka, co člověka, který od dětství plachtí v Praze na Vltavě a pak na slapském jezeře nebo jinde táhne na moře, úplně bláznivá. Kam už by jej to, k sakru, mělo jinam táhnout, když trochu zestárne? Co "táhne" kluka, který od malička lezl po Prachovskejch skalách do Himalájí? A co pan Wágner, Čech od Dvora Králové, hledá v Africe? Co hledal pan Běhounek na vzducholodi generála Nobile? V užším slova smyslu rozumíme u nás pod pojmem námořní jachting hlavně sportovní a rekreační dálkové plavby: Rodinné plavby v přímořských vodách Jadranu nebo Baltu, dálkové plavby po všech mořích obklopujících Evropu, a konečně oceánské plavby těch nejodvážnějších a nejzatvrzelejších. Na důstojnou účast na námořních závodech jsme v minulosti, s jedinou světlou výjimkou Richarda Konkolského s jeho NIKÉ, opravdu neměli.
      Jestliže dnes stojí pořízení a vystrojení lodi třídy třeba FD statisícové částky, musíme pro účast na sebemenším etapovém závodě na moři počítat s částkami o řád vyššími. V uplynulých čtyřiceti letech stála každému staviteli námořní lodi a jeho posádce v cestě základní překážka: železná opona. Dostat se přes ni k moři bylo možno trojí cestou: získat devizový příslib pro všechny členy posádky (skoro nemožné), nebo se svézt na některé polské lodi, nebo konečně organizovat zájezd s pomocí některé cestovní kanceláře. Čedok s tím nechtěl mít nic společného a tak to zbylo na Sportturist. Aby však ten mohl uspořádat tématický zájezd, muselo být sportovní odvětví oficiálně uznávané. Aby mohlo být uznané, muselo přinášet výsledky, zařaditelné do "jednotné sportovní klasifikace" tehdejšího ČSTV. Musela se proto vytvořit organizace, která nějakým způsobem zlegalizovala bláznovství a současně stanovila kritéria pro soutěžení.

      V roce 1964 založili Ing. Libor Záruba, Gustav Černý, Boris Dvořák, Dušan Vaculka a Ing. Miloš Maximovič "Komisi dálkových plaveb jachtingu" při Jachetní sekci tehdejšího ČSTV.Dlužno říci, že jim to od začátku jejich kolegové z okruhového nijak neusnadňovali, spíše naopak - a nebylo se co divit: jachting byl v postavení "buržoazního sportu" podobně jako tenis, golf a podobné"kapitalistické vymyšlenosti" a oni měli strach, aby je námořníci v očích režimu nedorazili. Nicméně se podařilo zorganizovat i krajské komise, pořádat semináře, školit a zkoušet budoucí kapitány, konat technické prohlídky lodí a jako vrchol všeho docílit, že v letech 1981 až 1987 stačil na žádosti o vydání výjezdní doložky podpis tehdejší předsedkyně KNY Jarmily Dvořákové. To bylo důkazem velké autority, kterou si KNY před úřady vytvořila. Bohužel, v závěru bolševické vlády jsme byli o tyto výsady připraveni. Trochu za to mohla i samotná KNY, protože se jí nechtělo do jednání se Svazem vodních motoristů. Ministerstvo dopravy nám nakonec oprávnění ke zkouškám odňalo a všechno přešlo na Státní plavební správu. Přesto se jezdilo dál - měli jsme v celé republice své Mistry sportu a nesčetné výkonnostní třídy ve "Sportovních dálkových plavbách".
      Teď jsem si to zpátky po sobě přečetl a říkám si: pro pánakrále, vždyť já tady namáhavě dokazuji, jak jsme si za bolševika žili a sportovali. Nebyli jsme my vlastně kolaboranti? Rozhodně ne. Myslím, že všechno, co nějak vybočovalo z řady (a jak by námořní jachting mohl nevybočovat), pomáhalo postupně režim naleptat jako každá aktivita, se kterou musel "rudý bratr" naoko souhlasit, aby se úplně neshodil před celým světem, pokud mu na tom vůbec ještě záleželo.

      Pak přišla revoluce a s ní: "Dosti komise, dosti bodování, dosti soutěžení, ať žije svobodná plavba ve svobodném světě!" Ale kdo bude připravovat čísla na plachty? Kdo bude jednat s plavební správou a přesvědčí ji, že šestimetrová plachetnice nemusí mít metr vysoké zábradlí z lana o průměru 8 mm? Kdo převezme od ČSTV signální pistole?

      Pokusím se zrekapitulovat význačnější události v námořním jachtingu u nás. Nečiním si nárok na přesnost a po zániku staré komise námořního jachtingu nemám k disposici ani spolehlivé písemné prameny. O překvapivém vítězství VLTAVY a čártrové plavbě pražských vodních skautů v roce 1934jsem se již zmínil. Pak nastala druhá světová válka a po ní spadla zmíněná železná opona. A teď, se prameny rozcházejí: kdo byl po válce první? Já se dobře pamatuji, že celou válku a ještě dlouho po ní stál na Císařské louce hotový trup námořní plachetnice, který postavil profesor Murdych. Ten jej okolo roku 1960 prodal panu učiteli Dušanu Vaculkovi z Brna, který potom za přispění svých přátel loď, dokončil a její vlastnosti si ověřil plavbou na Černém moři v roce 1963. Loď, pokřtil PASÁT a po plavbě ji prodal, až se nakonec dostala do rukou bratří Pátých ze Znojma.

V březnu roku 1964 přijel Vaculka do Prahy a v malém sále na Hlavní poště v Jindřišské ulici přednesl svou historickou přednášku, jak obelstil režim a složil zkoušky na profesionálního kapitána. Zahájil tím historickou dobu našeho námořního jachtingu, jak jej známe dnes. Na té přednášce bylo hodně lidí a myslím, že i mimopražští, protože byla řádně ohlášena.

Rok 1965 pokládám za začátek skutečných sportovních námořních plaveb. Lodě třídy Beluga vypluly na vody Jadranu a SV. MAGDALENA podnikla svou první námořní plavbu na ostrov Hiddensee. Na plavbu do Jugoslávie se také vydal Jarda Nehyba na svém novém carananu ESMERALDA, v tomto roce dokončeném. Byla to první skutečná námořní loď,, dokončená v Praze. Mezitím pracovali bratři Pátí na přípravě další plavby PASÁTU. Dušan Vaculka začal stavět novou loď, typu Primát podle francouzských plánů a na ní v roce 1966 vyplul na svou plavbu po Jaderském moři. Boris Dvořák seSV. MAGDALENOU vyplul na zkušební plavbu na berlínská jezera, aby se definitivně rozhodlo, zda se s ní vydá na moře. Zkoušky dopadly dobře a tak jsme také začali pracovat. SV MAGDALENA byla (a pořád ještě je) jolový křižník 30 m², bez jediného kilogramu zátěže, délky 9 m a výtlaku 2,5 t. Po dalších důkladných úpravách vyplula v roce 1966 na svoji ne delší plavbu do Hamburku, Severomořským kanálem do Kielu, Marstalu a Malým Baltem do Kodaně, kde se zúčastnila oslav stého výročí založení Královského dánského jachtklubu. Domnívám se, že to mohu hodnotit jako začátek výkonnostních plaveb, s naplánovanou a dodrženou trasou plavby.

      Z dnešního pohledu, s odstupem času mám dojem, že hlavní nehodou této znamenité lodi nebylo to, že neměla žádnou zátěž, protože její tvarová stabilita byla obrovská, ale že měla nevhodný, příliš plochý tvar dna a ve vlnách její příliš lehce stavěný trup strašně trpěl, ploutvová skříň v kajutě nadskakovala spolu s celým kýlem, až z toho šel strach.

      V roce 1967 bratři Pátí vypluli na PASÁTU ze Rjeky, přepluli Středozemní moře až do Marseille, kanálem Du Midi a dalšími propluli Francií a vrátili se přes Severní moře a Hamburk do Prahy Také ve východních Čechách nelenili a postavili ACHÁT, což byla loď, typu Zoška podle originálních polských plánů, stejných, které použil Richard ke stavbě své NIKÉ - jen ji trochu natáhl. Z východních Čech také pocházejí pozdější přemožitelé oceánů - bratři Skálové, Ruda Krautschneider a Jarda Bernt. Přenesme se na chvíli z Čech na severní Moravu. Podle tamnějších záznamů je nejstarší námořní plachetnicí na Moravě SKARAB, s číslem na plachtě CZ4. Je to jedna z prvních Maximovičových Pávií. Na vodu byla spuštěna v roce 1969, své první plavby podnikala z polského pobřeží a baltickým vodám zůstala věrná. Doplula až na Skagen a jako první navštívila vody Botnického zálivu. Pluje dodnes, i když už slouží jen pro výcvik nováčků na Žermanické přehradě.

      Do konce šedesátých let byly už ve všech krajích Čech a Moravy postaveny lodě, schopné plavby po moři. A přišel rok 1972. Já jsem dokončil stavbu devítimetrového ocelového ŠTÍRA, takže i v Českém jachtklubu se objevila první větší loď. A Gustav Černý z Tatranu - od sousedů - svůj Antares "SPERANZU".

      Pražští jachtaři nastoupili definitivně v témže roce 1972 plavbou ŠTÍRA a SPERANZY do Dánska. Obě lodě pluly po vlastním kýlu z Prahy a zase se ve vleku vrátily - s ponorem 145 cm! Takže tyto plavby byly kromě námořničiny i pozoruhodné výkony vodácké a motoristické.
Ovšem rok 1972 se zapsal do dějin českého námořnictví něčím daleko lepším:

      Plavby, pořádané každoročně s cestovní kanceláří Sportturist se pomalu stávaly běžnou rutinou. Za zmínku stojí rekordní devatenáctidenní plavba ŠTÍRA do Helsink a Stockholmu (denní průměr 64,5 mil včetně pěti dnů pobytu). V roce 1976 se uskutečnila první velká skupinová plavba čtyř pražských lodí na Shetlandy a do Skotska. Z Cuxhavenu vyplula SPERANZA, VEGA Lubora Musila, ŠTÍR a nejmenšíXANDRA Miloše Kramáře. Lodě měly vesměs čtyřčlenné posádky a přestože pluly každá jinou trasou, sjely se první tři v rozmezí dvou hodin v Lerwicku, Xandra přijela později přesně o tolik o kolik později vyplula. Na zpáteční cestě zažily lodě bouřlivé počasí, ale všechny se v pořádku vrátily. Ještě musím uvést, že Xandra na zpáteční cestě projela až okolo Faerských ostrovů, kde dostala pořádně do těla, ale vydržela. Je to krásné vysvědčení pro loď a její posádku a zároveň velká pocta konstruktéru lodí typu Pávia, Ing. Milošovi Maximovičovi, jednomu z našich nejlepších. Lodí tohoto typu bylo postaveno v celé republice odhadem přes dvacet. Kromě nich zkonstruoval také velmi úspěšný typ Atol a konečně ocelovou Lizard 40, postavenou také ve dvou exemplářích. Na počest 90. výročí vzniku organizovaného jachtingu v českých zemích v roce 1983 uspořádali pražští jachtaři dosud nejvelkolepější skupinovou plavbu do "jižních moří".
      Dvouetapové plavby organizované předsedou ČYK, se účastnilo 12 lodí z celé České republiky a se střídáním posádek v Athénách celkem 84 jachtařů. Startovali z rumunské Galaty. Ze Suliny do Byüikdere v Bosporu se jel závod. Pro překvapené Turky to byla přímo invaze českých lodí, které se v průběhu dvou dnů sjely po bouřlivé plavbě přes Černé moře. Jejich další pronikání Bosporem a Dardanelami bylo proto pečlivě sledováno tureckým válečným námořnictvem (prý). Pak se plulo do Athén, vystřídaly posádky a po proplutí Korintským průplavem lónským mořem a Otrantskou úžinou plavba skončila v Šibeniku. Pro ČYK (tehdy ještě JO Slavoj Vyšehrad) to jistě nebyl lehký organizační úkol a myslím, že snahy o podobné hromadné akce bude vhodné podporovat. Unášen historií Pražáků, zapomněl jsem na jednu pozoruhodnou plavbu na samém úsvitě našeho poválečného námořnictví. V roce 1967 vypluly dvě prostějovské lodě, ALBATROS a HORIZONT, na dálkovou plavbu přes Atlantik. Plavba byla vedena jako expedice a sponzorována Slovenským filmem a časopisem Smena. Lodě dosáhly vpořádku karibské oblasti a přistály na Martiniku. Byli první, kteří na českých lodích s československou posádkou přepluli oceán a tím vstupují do historie. Léta ubíhala, mistrů sportu přibývalo, průkopníci stárli a objevil se další velikán: Jakýsi dřevorubec postavil desetimetrovou loď, a nazval ji POLKA, v roce 1979 vyplul na sever a dosáhl Medvědího ostrova a v pořádku se vrátil v září do Štětína. Plul se smíšenou česko-polskou posádkou. A tím jsme se seznámili s Rudou Krautschneiderem. Neoslnil nás jen jako velký námořník před Pánembohem, ale také jako velký člověk a nejpřekvapivěji také jako vynikající bavitel davů. Jeho další výkony ho rychle postavily na nejpřednější místo. Do dnešního dne vykonal četné zaoceánské plavby, byl například také s POLKOUna Falklandech během britsko - argentinské války, pak ji prodal a postavil novou třináctimetrovouPOLÁRKU v roce 1990. V současnosti se dal za uskutečněním svého dávného snu: obeplout Antarktidu, samozřejmě ponejvíce jižně od vyjících padesátek. Před tím ještě stihl napsat a vydat vlastním nákladem nádhernou knihu o svém putování, nazvanou "Lidé a oceán" a rázem se z něho stal "Čapek" námořních jachtařů. S Rudou jsme se dostali do současnosti, a ta není z hlediska našeho sportu zrovna špatná. Po Rudovi objevujeme další "utajené" přemožitele oceánů: Bedřicha Skálu, který se toulal po světě sedm let se svou partnerkou Irenou Kalináčovou: Oldřicha Karáska, jachtařského trampa teplých moří a konečně Dr. Jaroslava Bernta z Libštátu, který v roce 1990-1991 podnikl vzornou plavbu ze Zadaru do Karibiku na malé Antily a dále Panamským kanálem na Havajské ostrovy.

      O tom všem jsme se letos dozvěděli většinou až na únorovém "Setkání jachtařů v Libštátě" které tamnější čilý T. J. Jachting Libštát pod vedením Jardy Bernta pořádal - již po 22té (první bylo 1970). Z původních místních "Námořnickejch bálů" se velmi rychle, díky výše zmíněnému, vyvinulo neoficiální celostátní setkání všech přátel moře, nejen organizovaných jachtařů. Sál místního biografu už začíná být na událost takového významu a dosahu pomalu malý. Oceánské plavby jsou na první pohled vyvrcholením námořního jachtingu. Musíme si ovšem uvědomit, že zde velkou roli hraje čas, který si dotyčný může dovolit na plavbu věnovat. Rozhodně bychom neměli podceňovat řádně vedené kratší plavby s dobrým časovým průměrem a pevným časovým plánem. Je to, jako kdybychom třeba v atletice srovnávali sprint na sto metrů s maratónem a prohlásili, že maratón je vrcholem běhání, protože se běží dál. V dnešní převratné době přibývá povážlivě lidí, kteří si jen s největším vypětím "utrhnou" tři až pět týdnů na plavbu. To na oceánskou plavbu nestačí. Myslím, že z toho zase nemusíme být tak smutní - sice:

"Navigare necesse ..."atd., bohužel však také musíme trochu budovat. Je mi velmi blízká představa námořního jachtaře, pro něhož je náš sport svou mnohostranností technickou i, nebojme se to říci, turistickou inspirací pro jeho každodenní práci - najděte mi obor, ve kterém by člověk, který postavil vlastní jachtu a dokázal s ní vyplout, nemohl uplatnit získané zkušenosti a dovednosti. Domnívám se, že to by měl být hlavní účel jakéhokoliv sportovního snažení.