Lipari 2010 ...

.: Kategorie: Cestopisy z plaveb :: autor: :: zveřejněno: 20.2.2011 :.

 

Naši výpravu k Eolskému souostroví – po našem Liparským ostrovům jsme naplánovali krátce po expedici Kanáry, na jaře 2010. Termínem pro vyplutí měl být přelom září a října 2010. Bohužel nás však čekaly mnohé organizační těžkosti. Doba je zlá a tak mnozí původně přihlášení byli nuceni svou účast odříci a já musel znovu a zas hledat nové členy posádky. Stejně to bylo i s lodí. Nakonec jsme objednali Oceanis 473 Sigma na které jel loni můj kamarád – tato loď byla vybavena klasickou refovací hlavní plachtou a Breeze jachting disponuje pouze jednou lodí tohoto typu. Překvapeni jsme byli v přístavu při přejímání lodi Oceanis 473 jiného jména s rolovací hlavní plachtou. Nu co Sigma byla před sezonou prodána  a do charteru byla přijata loď jiná. Už nikdy nebudu dávat jméno lodi na klubová trička pro konkrétní plavbu.
Svůj původní záměr ihned po převzetí lodi vyplout přímo na Lipary a tam zakotvit již v neděli jsem však nezměnil ( navzdory velkým změnám v posádce). To se ukázalo jako velká chyba, kterou odnesla méně zkušená část posádky. Po únavné 16ti hodinové cestě autem jsme v Salernu bez komplikací a zcela profesionálně  (tedy ze strany Breeze yachting zastoupené Leonou Furmančíkovou) převzali loď. 

Byla sobota 9. Října 2010 asi tři hodiny odpoledne a pak jsme směle vypluji na jih vstříc lepším zítřkům. V posádce byli čtyři nováčci a ti ještě netušili co je při plavbě čeká.
 

Utvořili jsme 4 dvojčlenné hlídky se službou po dvou hodinách a začali se za kormidlem střídat. Plavba byla zpočátku příjemná a rychlá. Vítr foukal čerstvý 15-20 uzlů a vlny byly vysoké jen asi 1metr. V noci se však vítr utišil a bylo dokonce kvůli plavebnímu komfortu unavené posádky třeba několik hodin motorovat. Nad ránem již znovu svižně foukalo a to až do našeho přistání těsně před setměním na ostrově Salina. Ten první den na moři stál pro většinu posádky opravdu za to. Včasné podání léků proti kinetóze (mořské nemoci) uchránilo posádku před nahýbáním se přes zábradlí, ale zasmušilých pohledů bylo všude víc než dost.
Po zakotvení v marině Salina jsme rychle využili sprchy k dokonalé očistě. Trochu nás zaskočila cena 75 Eur za den – tedy dávno po sezoně víc než dost. Vedle nás kotvili Angličané a Poláci. 

V pondělí ráno jsme všichni vyrazili na obhlídku města Salina. Z delší celodenní prohlídky celého ostrova autem sešlo, neboť nám nabízeli jen vozy Mini za 60Eur na den, což se nám zdálo dost. Po návratu do přístavu jsme chtěli vyřešit drobné problémy s rolfokem. Měli jsme v plánu za bezvětří vytáhnout celou genu a znovu ji narolovat, případně upravit délku ovládacího lana rolfoku. K našemu překvapení však gena po vytažení spadla. Příčinou bylo přetržené lano výtahu geny. Závada je patrná z fotografie. Bylo tedy nezbytné vyslat Radka na stěžeň. Výtah však již zapadl do stěžně a nešel vytáhnout ani zdola. Vozík horního cípu geny jsme tedy navázali na spinakrový výtah a přemotali lano na bubnu rolfoku.
Po obědě jsme vypluli na krátkou plavbu podél západního břehu ostrova Lipari na ostrov Vulcano. Tady jsme na třímetrové hloubce spustili kotvu nejblíže ke břehu z asi deseti zde kotvících lodí. Část posádky podlehla vodním radovánkám.

Standa s Láďou rybařili. Při rybaření však došlo k nehodě, která na dlouhé týdny poznamenala Standovu pravou ruku. Standa chytil vrankovitou rybu (viz. foto),

která se celá naježila, když jí chtěl vzít do ruky a pak se Standa píchnul o trn v prvním paprsku prsní ploutve, jež obsahoval jed. Ruka mu „zmrtvěla“ a opuchla. Rybu jsem chytil do hadru a z háčku jí vyprostil. Ostatní ryby jsme vyprošťovali již velmi opatrně v hadru. Standovi bylo čím dál tím víc šoufl a tak jsme se večer vylodili a šli najít lékařskou pomoc. Asi na třetí zeptání jsme došli k nonstop ambulanci s vlastním heliportem (ten jsme naštěstí nepotřebovali). Standa dostal injekci, recept na protialergickou mast a účet asi na 30  eur. Viditelně se mu ulevilo a mně taky – bylo to první poranění na lodi, které vyžadovalo lékařskou pomoc za 8 let, co jezdím na moře. Po návratu na loď jsme tu „záchranu“ řádně zapili. 

V úterý dopoledne, po vydatné snídani, jsme všichni vyrazili na prohlídku „GRAN CRATERE“ velkého kráteru sopky na Vulcanu.

Myslím, že nás „čmoudíci“ docela zaujali. Koupel v pověstném sirném vulkanickém jezírku se nekonala. Po obědě jsme vypluli směrem na Stromboli. Znovu svěže foukalo a tak jsme byli nuceni 2x refovat plachty. Vál jihovýchodní vítr přes 20 uzlů, který zvedal asi dvoumetrové vlny. Kotvení na pláži u Stromboli tak bylo prakticky vyloučeno. Navíc, jsme před městečko Ficogrande dopluli až po setmění. Při tak neklidném moři a za tmy bylo kotvení nemožné. Rozhodl jsem se proto obeplout ostrov Stromboli jen na motor od jihovýchodu a schovat se na noc do závětří. Když se nám ztratil maják na Strombolicciu, dosahovala rychlost větru přes 30 uzlů. A pak jsme náhle byli v závětří (kolem 10 uzlů), na klidném (nezvlněném) moři. Jaké štěstí, že to bylo právě pod sopouchem Stromboli. Teprve pak posádka pochopila dříve přijaté rozhodnutí křižovat v závětří na motor až do rána. Všichni měli možnost při své hlídce zahlédnout několik lávových gejzírů. Někdy dokonce rozžhavená láva stekla až do moře. To se pak udělala kolem lodi teplá mlha a „smrad“.

 Vyfotografovat se takový úkaz z pochopitelných důvodů nedal. Taktika křižování byla jednoduchá. Cílem bylo vést loď na celkem malé ploše, kde foukal jen slabý vítr kolem 10 uzlů a vlny byly do půl metru. Někdy se při pobřeží podařilo vyplout po klidném moři do větru přes 20 uzlů, pak bylo nutno přidat plyn a rychle loď otočit (na bubláčka to prostě nešlo). Jindy jsme se křižováním vzdálili od pobřeží a ve slabém větru vpluli do velkých vln. Oblast klidu se kolem závětrné strany Stromboli během noci pohybovala. 

Hned po rozednění jsme se vydali zpět k pláži u města Ficogrande s úmyslem zakotvit. Ta divná „rybářská“ loď, jíž jsme v noci pozorovali, byla nakonec taky plachetnice (ale určitě nekřižovala v tak klidných vodách jako my). Po připlutí k pláži před město Ficogrande nás čekali asi metrové vlny a jediná (slovy jen jedna) vyvazovací bóje. Tak jsme se k ní vyvázali a zjistili, že tu dlouho nevydržíme. Loď se prudce kymácela z boku na bok díky jinému směru větru a vln. Po rychlé snídani jsme vyrazili ve člunu na břeh. Výsadek posádky na břeh byl nejdramatičtější, jaký jsem zatím zažil. Vozil jsem ke břehu vždy dvě osoby a každé přistání u břehu (černá písčitá pláž s velkými kameny) bylo ve velkém příboji velmi obtížné.

Kalhoty neměl nikdo po přistání suché a já měl i docela mokrá záda. Následovala procházka po městečku až do města San Vincenzo. Původně jsme plánovali dobytí vrcholu Stromboli, ale ta halila vrchol v mlze a ani my jsme neměli dostatek zejména psychických sil. Dali jsme si tedy dobrou kávu a zmrzlinu v útulné kavárně s výhledem na kotvící loď a ostrůvek Stromboliccio a pomalu se šourali zpátky na loď. Při nabírání posledních opozdilců mne příboj smetl z gumáku, ten mi přejel nad hlavou a když se příbojová vlna začala odlévat od břehu, tak jsem se zase člunu chytil a vyhoupl do něj. Pak už šlo vše hladce, akorát peněženku a kompletní kapitánovo jachtařské oblečení bylo třeba usušit.

Za svěžího asi 20-ti uzlového větru jsme odpoledne vypluli k severu. Prostudování pilotu vytyčilo cíl – přístav Maratea asi 70 mil od Stromboli. To znamenalo opětovné noční kotvení (asi už si na to budou muset moje posádky zvyknout). Hned na začátku po vyplutí jsme museli (spíš Radek „Spiderman“) řešit problém se zaseknutou hlavní plachtou ve stěžni u prvního sálingu. Pro většinu posádky to byla vlastně klidná práce, jenom Radek ví, že pražská horská dráha je vlastně slabý čajíček. Vše se ale zdařilo, Radek i hlavní plachta přežili a nás čekala dlouhá klidná plavba na zadoboční vítr se zrefovanými plachtami. Potom jsme se v noci kolem druhé hodiny chystali na zakotvení. Překvapila mne tma – vnitřní skromné osvětlení přístavu nebylo od moře vůbec vidět, měsíc nesvítil a velká část pobřeží zejména jihovýchodně od přístavu byla úplně temná. Cestou do přístavu bylo třeba proplout úzkým kanálem mezi sypanými betonovými přístavními zdmi (kanál je neosvětlen).

 
Po vplutí dovnitř přístavu se zdálo, že je přístav zcela zaplněn (předchozí kontakt přístavu pomocí lodní vysílačky se nezdařil pro nepřítomnost přístavní obsluhy) a tak jsme napřed přistáli u benzinky a šli marínu prozkoumat. Nakonec jsme našli dvě místa u plovoucích mol uvnitř maríny a jedno místo na začátku mola vedle velkého kamataranu (Lipari). Tam jsme se tedy vyvázali k molu a teprve následně jsme zjistili, že jediný volný mooring nelze ode dna vytáhnout. Byl jsem již dost unaven a tak jsme se vyvázali přídí ke katamaranu a šli spát. 

Ráno jsme pomocí malé skládací kotvy uvolnili mooringové lano u přídě mezi kameny a loď důkladně uvázali. V přístavu nás zkasírovali  o 35 eur. Ještě dopoledne jsme vyrazili na túru k „Ježíšovi“, jehož osvětlenou sochu jsme viděli již při připlutí do přístavu. Kristova betonová socha je umístěna ve výšce 620 m nm na kopci San Biagio nad Marateou. Výstup z přístavu nám trval dvě a čtvrt hodiny. Ježíš se nedívá k moři, jak jsme původně mysleli, ale k malému kostelíčku směrem do vnitrozemí. Je to nepochybně poutní místo. Vede sem dokonce betonová estakáda pro autobusy. Je obtížné pořídit kvalitní fotografie ruin starobylého městečka bez betonových „skvostů“.  Od sochy je nádherný výhled. Výlet se nepochybně vyplatil. Přístav je odsud jako na dlani. Večer v přístavu neúspěšně rybaříme, množství ryb, které plavalo okolo lodi ráno, je pryč. 

V pátek se časně ráno připravujeme na vyplutí. Pořizujeme společné fotografie a za velmi proměnlivého počasí vyplouváme zpět do Salerna. Protože nás čeká závěrečné tankování, kotvíme ve starém přístavu v Salernu u pumpy. Ta je již zavřená a tak tu nocujeme. Výhodou je, že se nalézáme vlastně v centru města a tak se po vydatné večeři vydáváme všichni na obchůzku  města. V sobotu ráno doplňujeme palivo a při výjezdu od pumpy ze starého přístavu nás vystraší alarm chlazení motoru, to pískání znám z plavby na Kanárských ostrovech. Naštěstí jsme dopluli do maríny a tam závadu opravil za pět minut pracovních charterovky. Pak již předáváme loď, na kterou nastupují dva „sailmakeři“, kteří si nechávají vysvětlit všechny závady plachet. Potom brutálně dopínají výtah hlavní plachty (jeho povolení bylo příčinou zasekávání zadního líku do drážky stěžně při jejím navíjení) a vrhají se do instalace nového výtahu geny. Já i pracovnice Breeze jachting informujeme Leonu, že je loď vlastně v pořádku. Pak již kolem poledne vyrážíme vzhůru domů. Cestou se ještě stavíme na prohlídku v Pompejích. 

Přestože jsme znovu řešili mnoho problémů s posádkou a lodí, nakonec jsme zase všichni v pořádku dorazili domů. Nováčkům se plavba líbila a tak se na moři znovu setkáme. 

Příště třeba na expedici Kapverdy 2012.

Statistika
Zobrazeno 1605x Hodnocení
  • Aktuálně 5.00 / 2
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 5.00 / 2


Komentáře
Načítám data ...