Italia 2009 ...

Jedno video pro navnadění, Roman tvrdí že další budou následovat

Italia 2009     - více fotografií zde: http://kalinayacht.rajce.idnes.cz/Expedice_Italia_2009/

Pro letošní jarní plavbu „ na rozhýbání“, jsme se v Yachtclubu Jinočany rozhodli již na podzim loňského roku. Pro nabytí zkušeností s celním odbavením na moři, jsme zvolili cestu z Chorvatska do Itálie a zpět. Začátek dubna měl být předpokladem pro větrné počasí. Pro plavbu jsme zvolili dva katamarány Lavezzi 40. První, La Prima, vedl zkušený kapitán a předseda yachtklubu Láďa Kalina, Druhý B Fast, jsem vedl já Roman Maršál. Posádky byly na každé lodi smíšené, osmičlenné.

Po celonoční deštivé cestě autem, jsme kolem deváté ranní dorazili do maríny Biogradu na Moru, kde jsme, k nemalé radosti zjistili, že lodě jsou již připraveny. Posádka Ládi Kaliny, byla ještě na cestě. My jsme svojí loď začali hned přebírat. V poledne jsme byli připraveni k vyplutí. Tou dobou si již druhá posádka svou loď přebírala také. Já bych k tomu jen dodal, že náš původní záměr zapůjčit si dva stejné katamarány Aventure 11 od společnosti Pitter yacht charter byl zmařen prodejem jedné lodi a tak jsme byli nuceni objednat dva Lavezzi 40. Porovnáním obou lodí jsme zjistili, že Aventure 11 je sice spartánštější, ale jedinečně rychlá loď. Naproti tomu Lavezzi je spíše pojízdná prostorná maringotka. Navíc  jsme nedostali slíbené stejné genakry ale jeden spinakr z jiné lodi Lagoon 41 a genakr téže z jiné lodi. To nám znemožnilo plánované soutěžení stejných lodí.(Láďa)

Z chaosu mooringových lan jsme vykličkovali v sobotu ve 12,45 , čímž jsme započali naší plavbu. Cíl první etapy byl sezónní celní přístav Sali, na ostrově Dugi Otok, kde o nás už měli na kapitanátu vědět. Po příjezdu do Sali v 18.35, však bylo všechno trošičku jinak. Správce přístavu nám pomohl zvednout mooring a my v klidu zakotvili vedle norského jachtaře. Kapitanát i celnice, byly zavřeny. Obrátili jsme se na správce přístavu, který po hodné chvíli dohadování se s někým na telefonu, nám sdělil, že policajt přijede za půl hodiny. Prohlédli jsme si ošuntělé nábřeží i továrnu na rybí konzervy a po hodině a půl, se dostavil policajt. Pozorně vyslechl naší žádost o povolení k opuštění Chorvatských vod a sdělil nám, že nejdřív musíme na kapitanát, kde nám kapitán vystaví „bumážku“, se kterou se dostavíme za ním a on do ní dá „medvěda“. Další hodinu jsme čekali na příjezd kapitána. Mezitím dorazila druhá loď výpravy, La Prima. Po příjezdu kapitána se nám podařilo úspěšně se odbavit. Policajt si jenom spletl odjezd s příjezdem, ale to bleskově během třičtvrtě hodinky napravil. Odjezd směr Itálie Pescara jsme naplánovali na šestou ranní. K tomuto odstavci jen dodám, že jsme zvažovali odbavení v Zadaru nebo na ostrově Ravni Žakan, ale tyto alternativy nám nebyly doporučeny úředníky charterové firmy. (Láďa)

Ráno jsme doprovázeni Láďovou La Primou za mlhy projeli úžinu Mala Proversa a na cestě do Pescary, nám již nestálo nic v cestě. Při vytahování plachet, za viditelnosti 50metrů jsme definitivně ztratili La Primu z dohledu. Karamarán se rozjel krásnou rychlostí kolem devíti uzlů na boční vítr. K polednímu se viditelnost trochu zlepšila, ale pro změnu začal lehat vítr a stáčel se na severovýchodní. Stáhli jsme genu a přišla řada na spinaker. Při zadním až zadobočním větru 9 uzlů, jsme podle GPS dosahovali rychlosti kolem sedmi uzlů. Což se podařilo udržet až do západu slunce. Potom vítr začal opět slábnout, až v 9,50 ustal úplně. Posledních 12 mil do italské Pescary, jsme potupně motorovali. Po projetí Malou Proversou jsme potkali velkou rybářskou loď  jež se znenadání vynořila z mlhy. Musím říct, že to byla z mlhy klika. Vidět bylo na 50 metrů a potkat se s rozjetým rybářem přímo v úžině by jistě nebylo moc hezké. Po vyjetí na volné moře jsme ihned vytáhli genakr a pluli „plnou plachtou“ k Pescaře. Bohužel maximální rychlost ukazovala GPS kolem 7-8 uzlů (rychloměr lodi neukazoval, byla zarostlá vrtulka pod pravým plovákem). Pak nám „někdo“ vypnul autopilota a tak jsme chvíli rozmotávali genakr a trochu se zdrželi. Když se trochu rozestoupila mlha, tak úplně chcípnul vítr a tak jsme docela dlouho motorovali. Do přístavu v Pescaře jsme dorazili ve 3 hodiny ráno, právě v době zemětřesení v Aquile, ale nic jsme nepocítili. (Láďa)

V půlnoci jsme vyvazovali u mola v přístavu v Pescaře. Od správce přístavu, který mimochodem vůbec neuměl anglicky, jsme se přes tlumočníka na telefonu dozvěděli, že přístav je od 7  do 17 hodin určen pouze pro komerční účely a jachty do něj smějí vplouvat nebo vyplouvat z něho pouze mimo vyznačenou dobu. Obávali jsme se, že kvůli celnímu odbavení zůstaneme v Pescaře do zítřejšího odpoledne. Jaké bylo naše překvapení, když kolem jedné hodiny ranní dorazili italští celníci, doprovázení policajtem. Naprosto bezproblémově nás odbavili a ještě nám pogratulovali k přeplutí Jadranu. Policajt mi slušně sdělil, že musí osobně předat cestovní pasy jejich majitelům, tedy v tu dobu již spící posádce. (zřejmě pro kontrolu, že jsme to skutečně my). Pozval jsem ho tedy na loď. V přítmí přístavu si nějak nevšiml zavřených skleněných dveří do salonu a hlavou do nich vrazil, až mu spadla čepice. Začali jsme se vzájemě předhánět v omluvách a oběma nám cukaly koutky, když jsem mu řekl, že asi před půl hodinou jsem úplně stejně dopadl i já. Mezitím dorazila La Prima a vstupní formality absolvovala taky. Dohodli jsme se, že odjedeme s Pescary před sedmou ranní, abychom tam nemuseli tvrdnout do odpoledne, kdy se zase přístav přemění z komerčního na jachtařský. Naším dalším cílem byly ostrovy Tremiti. Celní a policejní odbavení proběhlo svižně a velmi korektně i s nezbytnou prohlídkou lodi. Zaplatili jsme noční stání v marině 38 Euro – trochu úsměvné za 4 hodiny stání. (Láďa)

Když jsme se probudili do slunného rána, uchvátilo nás nádherné panoráma zasněžených vrcholků Apenin nad Pescarou. Rychle jsme opustili přístav a vyrazili na jihovýchod se zadním větrem, pod nafouklým spinakerem na další cestu. Na mapě jsem zjistil, že trochu jižněji od naší trasy na Tremiti, jsou ropné plošiny. Okamžitě jsme se rozhodli, že pojedeme co možná nejblíže k nim, jak to jen dovolí zakázané pásmo, které je obklopuje. A po chvíli se jedna v dálce už začala pomalu zvětšovat. Namířil jsem si to na téměř čistý zaďák rovnou k ní. A na plotru sledoval, až se přiblížíme k hranici zakázaného pásma, kde se stočím na sever a pásmu se vyhnu. Kurz kterým jsme se blížili k plošině, ale neodpovídal kurzu, kterým jsem k ní měl směřovat podle navigace. Nakonec jsme na mém ručním plotru zjistili, že si to šineme k opuštěné plošině, která je na samé hranici zakázaného pásma. Kolem polední jsme jí míjely pravobokem ve vzdálenosti 50metrů. Hned po minutí plošiny jsme museli točit do leva na západní kurz, abychom nevjeli do zákazu. Zničehonic se však před námi na levoboku objevil rybář s vlečnou sítí, kterého jsme samým zaujetím plošinou poněkud přehlédli. Zadem jsme ho, kvůli síti, minout nemohli a nezbylo nám nic jiného, než ho předjet a minout před přídí. Když zjistil náš úmysl, pokynul nám z kormidelny palcem zdviženým vzhůru a posunkem naznačil že zpomaluje, aby nám ulehčil manévr. Ještě ke všemu se vítr stočil  k jihu a spinaker začal jančit. Viseli jsme na otěžích, když jsme před špičkou rybářského kutru projížděli ve vzdálenosti asi pěti metru. Manévr se povedl, naposledy jsme na sebe s rybářem zamávali, přetrimovali plachty a nabrali kurz na Tremiti. Nadšen faktem, že máme plné foťáky ropné plošiny takhle zblízka, jsem šel zkontrolovat polohu a s hrůzou zjistil, že uháníme asi 5 mil v prostoru zakázaného pásma. Uklidnil mě fakt, že rybář směřoval do zákazu ještě hlouběji a že asi po půl hodině pásmo opustíme. Taky na obzoru kromě rybáře nabyla žádna jiná loď. V pět ustal vítr a my začali opět spalovat naftu. V devět jsme se vázali před ostrovem San Nicola, ke kotevní boji. Láďa nám jel na gumáku napřed ukázat cestu. Večer začaly docházet esemesky z domova, o tragickém zemětřesení v L Aquile, která je vzdušnou čarou asi 70km od Pescary, kde jsme v době zemětřesení kotvili. Pohoří Gran Sasso d Italia neboli Velká italská skála. Nejvyšší hora  Intermesoli (2635 m) tvoří pozadí našich fotografií nazvaných gorily ve tmě. Dalo dost práce ráno kolem sedmé nahnat na palubu celou pánskou část posádky La Primy jen ve spodcích( bylo poměrně chladno) ale hodnotu pořízených fotografií můžete posoudit sami. Jinak na naší lodi vydržel genakr docela dlouho, ale rychlost plavby byla znovu nevelká. Po poledni byla mlha  zase jako pra.. a viditelnost okolo 1 míle. Viděli jsme míli dopředu, míli dozadu, míli na všechny strany. Jinak jsme viděli úplný ho… . Vizuální kontakt s B Fastem jsme brzo ztratili. Pluli jsme přímo na Tremiti a s překvapením jsme zjistili, že jsme zde první. Zakotvili jsme na bóji v průlivu mezi ostrovy s mírným proudem a ihned jsme podstoupili celní prohlídku lodi. Znovu vše profesionální a korektní. Poté jsme se vylodili na ostrově San Nicola di Tremiti. A provedli krátký průzkum. (Láďa)

Druhý den ráno jsme se vydali na obhlídku ostrova San Nicola, který je správním ostrovem a je jedním ze dvou obydlených ostrovů, souostroví Tremiti. Na ostrově je opevněný klášter, který vybudovali Benediktinští mniši roku 1045, jako pevnost odolávající Tureckým nájezdům. V 18. století se tento rajský ostrov stal místem vyhnanství pro politické vězně. Tomuto účelu sloužil až do konce druhé světové války. Podle našich informací bylo na ostrov vyhnáno množství Neapolských prostitutek a tak zajištěn klid ve vězení. Prý odtud pochází dodnes zřejmý neapolitánský přízvuk zdejších obyvatel. (Láďa)

Po prohlídce ostrova jsme ještě koupili od místních rybářů pár ryb a začali se připravovat na zpáteční cestu do Chorvatska. Ve dvě hodiny odpoledne jsme se za naprostého bezvětří a hladkého moře vydali zpět do Chorvatska. Jako vstupní přístav jsme zvolili Ubli, na ostrově Lastovo. Cestou jsme minuli poslední italský ostrov Pianosa, který nás trochu zklamal. Očekávali jsme zelený ostrov, vysoko čnící nad hladinu moře, podobně, jako Chorvatská Palagruža. Skutečnost byla taková, že se jednalo v podstatě o plochý, úplně pustý balvan s majákem uprostřed a vrakem lodi na své východní straně. Minutím ostrova jsme vstoupili do mezinárodních vod a Italská vlajka pod pravým sálingem byla obřadně spuštěna. Blížili jsme se k frekventované trase trajektů plujících z Itálie do Řecka a dále do středomoří. Začala padat mlha a s nadcházejícím soumrakem se viditelnost rapidně zhoršovala. Po západu slunce jsme se prodírali opravdu hustou mlhou, s minimální viditelností. Ve vzdálenosti asi padesáti metrů za zádí nás minul, jako vánoční stromeček, osvětlený zámořský parník. Všichni jsme doufali, že ostatní lodě, které budeme míjet, mají také v pořádku radar, protože houkání mlhového rohu z přídě našeho katamaránu, do  kormidelny obrovského plavidla asi těžko dolehne. Všem se nám trochu ulevilo, když jsme opustili trasu frekventovaného provozu a s nastraženýma ušima a očim upřenýma do mlhy jsme pokračovali dále kurzem na Lastovo. Čím blíže jsme se k Lastovu blížili, tím více jsem pochyboval, jestli se nám podaří do zátoky Veli Lago v husté mlze vůbec trefit. Maják který nás měl bezpečně navést, byl naprosto neviditelný. Chvíli jsem uvažoval, zda se nevrátit zpět na moře a tam počkat, do rána, nebo až se mlha rozplyne. Nakonec jsem se rozhodl, protože ostrov Lastovo znám, pro vjezd do zátoky pomocí dvou GPS navigací. Jedné, která byla součástí lodě a druhé mojí osobní. Rychlostí asi třičtvrtě uzle jsem nabral kurz přímo na maják, který je na ostrově. Na každém boku lodi a na přídi stáli hlídky a očima se snažili proniknout mlhu. V tom Monika, zpozorovala záblesk světla majáku. Vyřadil jsem na neutrál a začal mírně točit doprava. A to už na mě Jirka z pravoboku volá: „ Couvej !!!! “. Zařadil jsem zpátečku a vytočil oba motory do otáček. Asi pět metrů před přídí, se z mlhy vynořila skála! Loď okamžitě zastavila. Otočil jsem katamarán opatrně doprava a se břehem na levoboku začal pomalu obeplouvat skalnatý ostroh, uzavírající zátoku Veli Lago. Podle mapy jsem věděl, že skála padá prudce do hloubky a vzhledem k malému ponoru katamaránu, jsme mohli zachovávat vizuální kontakt se břehem až na místo vhodného kotviště. Na podruhé se nám podařilo zakotvit a i přes to, že nefoukal téměř žádný vítr, jsme záď pojistili druhou kotvou. V půl třetí ráno jsme manévr zapsali do deníku a vyčerpaní si šli lehnout. Před spaním jsem šel pro jistotu ještě překontrolovat ukotvení lodi a venku mě přivítal jasně svítící měsíc a hvězdy. Mlha byla během čtvrt hodiny tatam. Uvědomil jsem si, jak je počasí na moři záludné a jak se během chvilky dokáže změnit. Nejen k horšímu, ale jak se právě stalo i k lepšímu. My jsme tak dobrodružnou plavbu neměli. Před Pianosou jsme vyfotili velkou karetu. Po obeplutí Pianosy se západem slunce jsme se také dostali do mlhy. Stále jsme se snažili plout na plachty, abychom mohli poslouchat proplouvající velké lodě. Naštěstí jsme v době největšího lodního ruchu již byli západně od Palagruži a tedy mimo lodní trasu. Tak jsme jen s napětím poslouchali (nebezpečné troubení lodí za téměř nulové viditelnosti – několik kapitánových poznámek zajistilo bdělost a ostražitost posádky).  Ráno jsem se probudil, mlha byla tatam, tak jsme na motor zamířili přímo k Lastovu. Vytáhl jsem žlutou vlajku a plul rovnou k celnici na Veli Lago. (Láďa)

Druhý den jsme se probudili do sluncem zalitého Veli Lago. Rychle jsme vyvěsili žlutou Q vlajku, na kterou jsme v dramatickém závěru předešlého dne úplně zapoměli a odjeli do Ubli, k celnímu molu, kde stála již vyvázaná La Prima. Od jejího kapitána Ládi Kaliny jsem se dozvěděl, že pluli mnohem pomaleji a že na Lastovo připluli již za světla a bez mlhy. Celní formality proběhli hladce. Neobešlo se to však bez hodinového čekání na příjezd chorvatského kapitána. Rozdíl od Italských celníků a policistů byl značný. (Láďa)

 
Tím skončila hlavní fáze plavby a nám zbývaly dva dny na návrat do maríny. Cestou jsme se zastavili na ostrově Biševo, jednak zkontrolovat Modrou Špilju, jestli je pořád ještě modrá, ale hlavně nakoupit si zásoby skvělého místního vína, které produkuje jediný stálý obyvatel ostrova. Do Biogradu jsme přijeli v pátek na motor, v půl sedmé večer. Doplnili jsme projetých 180 litru nafty. A připravili katamarán na předání. Za celou plavbu jsme ujeli celkem 365 námořních mil, z toho na motor 224. Pod plachtami jsme ujeli 141 námořních mil a z toho 36 pod spinakerem. Celá plavba měla být původně hlavně na plachty, ale větru dešti poručit nedovedeme, a tak jsme valnou část museli motorovat. Přesto jsme získali další zkušenosti, které jistě zúročíme na dalších a ještě delších a náročnějších plavbách. My jsme u bunkru na Lastovu odstranili kus rybářské sítě z propeleru, vyčistili vrtulku rychloměru a vyrazili k Biševu. Tam jsme kolen 23.00 zakotvili bokem k molu vyhrazeném pro výletní lodě a šli spát. Ráno jsme provedli výsadek Alana do nitra Modré jeskyně a pak již po skupinkách navštívila modrou jeskyni celá posádka. Sice nikdo nevybíral kuny za vstup, ale taky nikdo neuklidil bordel z hladiny v jeskyni, tak jsme alespoň lahve, petky a tetrapaky odvezli. Při návratu k molu jsem uviděl přítomného profesora, který přivezl němcům kotvícím vedle nás nějakou tu lahev vína a travarice. Tak jsme se přivítali  (profesor mně poznal -  no jak by taky ne…) a hned jsme se domluvili na ochutnávce u něj doma. Celá posádka La Primy tedy vyrazila pěšky do Poratu. Na vrcholcích Biševa byla usazená nízká mračna. Nakoupili jsme Prošek i Biševski Plovac, odmítli Travaricu a dostali tři zralé citrony přímo ze zahrádky. Naši exkurzi ukončil naléhavý telefonát policie profesorovi, že jako smrdíme u mola kde chtějí přistát, tak ať hejbnem a vodplujem. Profesor nás zavezl dolů k moři, promptně jsme se odvázali a překotvili na volnou část mola. Policejní loď ihned zakotvila.

Raději jsem se hned šel policii omluvit, ale oni jako že je všechno v pořádku. Poté však následovala policejní kontrola všech papírů zde kotvících lodí. Před obědem jsme vyrazili kolem východního břehu Visu k Zelené jeskyni kterou jsme navštívili. Na ostrově Veli Parzan jsme s Petrem našli dvě velké kotevní boje černé barvy – tak jsme je zajali, očistili a odvezli domů. Pak jsme otočili na Veli Drvenik. Cestou jsme potkali hejno lovících tuňáků střední velikosti, tři delfíny a dvě karety. Večer kolem 22.00 jsme spustili kotvu v Drveniku a provedli noční výsadek a procházku prázdným městem. Ráno jsme ještě jednou vtrhli do města, trochu se prošli a vypluli k Biogradu. Projeli jsme celkem 155 litrů nafty. Snědli většinu jídla a vypili většinu pití. Například jsme si pochutnali na vepřovém na houbách s rýží, zelňačce, guláši s houskovým knedlíkem, vanilkovém pudinku s rozinkami naloženými v rumu Capitain Morgan, vepřovém na mrkvi, kuskusu, Boloňských  špachetách… Vlastně kromě toho, že jsme pro nedostatek větru moc nenapluli, jsme se měli docela fajn. (Láďa)