HOWARD BLACKBURN

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: Libor :: zveřejněno: 6.6.2012 :.

  

Úryvek z knihy:

Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires

Autor: Jean Merrien

Vydal Orbis, Praha, 1970

267 stran

Rok vydání: 1970

  Nyní budeme hovořit o Howardu Blackburnovi, pýše všech námořníků.
     Paul Budker ve francouzském časopisu Yachts et Yachting vylíčil Blackburnův příběh tak mistrovsky, zajímavě a „námořnicky", že mu nyní přenechávám slovo. (Následující text, prakticky až do konce kapitoly, je tedy z pera Budkerova.)


     Rybáři z Gloucesteru a z Bostonu, stejně jako kanadští námořníci z Nového Skotska — takzvaní ,modronosi" (blue nose) — se plaví ve velmi nebezpečných vodách a loví ryby, jak je rok dlouhý, v zimě v létě, na newfoundlandských mělčinách a v přilehlých oblastech. I sami francouzští rybáři z Fécampu, Saint-Mala a PaimpolU, považovaní za jedny z nejlepších námořníků na světě, svorně tvrdí, že lovit na newfoundlandských mělčinách je opravdu „dábelské řemeslo". A rybáři, jak známo, jsou zvyklí používat spíše slabší než přehnané a nadsazené výrazy. Na lov do těchto končin vyjíždějí pouze v létě. Ale námořníci z Nového Skotska a z Nové Anglie loví na mělčinách kambaly i v zimním období! Zima na moři kolem Newfoundlandu, to je pravé peklo, ale peklo ledové, kde se moře, sníh, vítr a mlha, tedy živly, jež se často spolčují, aby námořníky zničily, rozpoutávají v plné síle. S přírodou tu vedou boj opravdu drsní hoši, nejlepší námořníci Nového světa vůbec. Výkony posádek velkých rybářských škunerů by si nic nezadaly s vyprávěním proslulých skandinávských ság!
     Howard Blackburn se narodil 17. února 1858 v Port Midway, malé osadě na jižním pobřeží Nového Skotska, ležící uprostřed mezi Halifaxem a Písečným mysem (Cape Sable). Stejně jako Joshua Slocum (viz kapitola o plavbách kolem světa) je i Blackburn ,modronos", jak se říkalo kanadským rybářům. Později se naturalizoval jako občan Spojených států. Již ve věku patnácti let vyplouval Blackburn daleko na moře. Šest let strávil na palubách anglických i amerických plachetních lodí. V dubnu 1879 — to měl již četné námořní zkušenosti — se usídlil v Gloucesteru a rozhodl se věnovat výlučně rybolovu na velkých rybářských lodích.

     Počátkem roku 1883 se stal členem posádky škuneru Grace L. Fears, jemuž velel kapitán John A. Griffin. 25. února ráno nasedl Blackburn do doris se svým obvyklým druhem Tomem Welchem, aby společně vytáhli ponorné udice. Počasí bylo klidné a hladina moře jako zrcadlo. Ale ani polovina vlasců nebyla ještě na palubě, když se náhle zdvihl čerstvý vítr od jihovýchodu, který neustále sílil. Oba rybáři se tím příliš nevzrušovali, protože jejich doris se nacházela na návětrné straně velkého škuneru. Tu se vítr stočil, bríza vanula nyní od severozápadu a zanedlouho se změnila v orkán. Začal padat sníh v hustých, těžkých vločkách. Viditelnost se rázem snížila na pouhých pár metrů. Vítr zahnal doris na závětrnou stranu škuneru a situace se stala najednou velmi nebezpečnou. Blackburn a Welch urychleně svinuli udice a všemi silami veslovali k velké lodi. Ale v přítmí sněhové bouře se namáhali marně. Když si uvědomili, že Grace L. Fears patrně minuli, zastavili se, vrhli do moře proudovou kotvu a vyčkávali zlepšení počasí, aby se mohli ke škuneru přiblížit.
     Sníh padal bez ustání celou noc. Oba rybáři jednu chvíli spatřili světla velké lodi, avšak daleko na návětrné straně. Namáhali se, seč mohli, ale vzedmuté moře a vítr se jim nepodařilo překonat. Pochopili, že dosažení škuneru je pro ně otázkou života či smrti. Znovu a znovu se chápali vesel. Vší silou svalnatých paží, veškerou energií, znásobenou pudem sebezáchovy, se opírali do vesel, ale světla lodi se nepřibližovala. Vítr dul příliš silně a moře bylo tak rozbouřené, že se Blackburn a Welch nedostali ani o píd' kupředu. Vhodili kotvu podruhé, ale ta se za dno nezachytila, smýkala se po něm a doris se začala stále rychleji vychylovat ze směru. Mrzlo stále víc a povrch člunu se pokryl ledovou námrazou takové tIoušfky, že rybáři museli vyhodit všechny ulovené ryby do moře, aby plavidlu odlehčili. Blackburn nechal na palubě pouze jednu menší kambalu, vážící asi deset kilogramů. V člunu neměli ani doušek pitné vody a žádné potraviny; bezstarostní rybáři se snad obávají, aby se „zbytečnou zátěží" nezvýšila váha člunu. Ostatně vyplouvají přece jen kousek od mateřské lodě! Bláznivá neopatrnost, řekli bychom: kdyby byli trochu rozvážní, nevyplouvali by v zimě na lov do newfoundlandských mělčin v obyčejných člunech ...
     Blackburn a Welch museli celou noc vylévat vodu z plavidla a roztloukat led, který se tvořil na jeho povrchu. Když se opět rozednilo, zjistili, že jsou na rozviněném moři sami ... Doris se působením větru a vln vzdálila od škuneru. Po velké lodi nebylo ani stopy. Rozumně uvážili, že by bylo zbytečnou ztrátou času nechat dál kotvu smýkat po dně. Vytáhli ji na palubu a usilovnè, veslovali k západu, kde měl ležet Newfoundland. Dlouho veslovat nemohli, protože moře bylo vzedmuté a vlny tak vysoké, že člunu hrozilo každou chvíli zaplavení a převrhnutí. Podařilo se jim však udržet člun přídí proti vlnám. Tom Welch byl u vesel a udržoval doris ve správné poloze. Blackburn se mezitím snažil vyrobit nouzovou plovoucí kotvu. Aby se mu líp pracovalo, sňal tlusté palečnice a hodil je na dno locfky. Dovnitř stále stříkala voda a Welch ji musel každou chvíli kbelíkem vylévat. Blackburn se stále mořil s kotvou. A tak se stalo, že Tom nabral s vodou také Blackburnovy rukavice ... To byla nenahraditelná ztráta, jejíž následky měly být strašlivé.
     Blackburn vrhl improvizovanou plovoucí kotvu do moře. Účinek se projevil ihned a oba rybáři si konečně mohli dopřát chvilku relativního odpočinku, vychutnat několik okamžiků klidu. Najednou Welch zvolal: „Howarde! Podívej se na své ruce! Jsou bílé!"
     Blackburn zjistil, že jeho ruce skutečně úplně znecitlivěly. Hlavou mu prolétla myšlenka: „Když mi umrznou paže, nebudu schopen držet vesla a Tom bude muset veslovat sám!" Sebral všechnu vůli a násilím ohnul necitlivé prsty kolem rukojeti vesla. ,Když už omrzly, af jsou ještě aspoň k něčemu!"` pomyslil si. A pak čekal, až ruce úplně zbělejí. Mráz byl tak silný, že za dvacet minut Blackburnovy ruce doslova zkameněly. Zabral veslem a s uspokojením zjistil, že může veslovat stejně dobře jako jeho druh a přispět tak ke společné záchraně.
     Také celý následující den bylo nutno vylévat vodu, která se stále nabírala, a odsekávat led, jehož váha hrozila člun potopit. Roztloukat ledový povlak zmrzlýma rukama je velmi obtížné. Blackburn se přitom poranil na pravé ruce. Napadlo ho, že by jednu ze svých ponožek mohl použít jako rukavici. Naneštěstí mu upadla do moře, zmrzlá paže se nestačila včas ohnout a vylovit ji. Brzy Blackburn cítil, jak mu tuhne noha, která zůstala v botě obnažená. Tom Welch to nezpozoroval a Blackburn raději mlčel, aby svého druha ještě víc nevyděsil.
    Bouře nepolevovala. Obrovské viny neustále útočily na malou doris. Trosečníci nesměli ve vylévání ani na chvíli polevit. Welch byl odvážný a drsný chlapík, zakalený tvrdým bojem o živobytí na newfoundlandských mělčinách. Ale únava, hlad a žízeň ho zlomily. Kvečeru začal blouznit, stále mluvil o čerstvé vodě. Ležel na dně člunu, na přídi, kde byl aspoň trochu chráněn před divoce dorážejícími vlnami a před mrazivým větrem. Rozlícené moře hrozilo, že každou minutu křehkou skořápku pohltí. Blackburn všemi silami vyléval vodu z loďky. „Howarde!" křičel Welch znovu, „pojď blíž, neopouštěj mne!" Jak jen to bylo možné, držel se Blackburn co nejblíž těžce zkoušeného druha, podával mu kousky ledu místo vody a snažil se kamaráda povzbudit.
     Welch nevydržel. V noci zemřel. Na úsvitu ho Blackburn našel ztuhlého, zmrzlého, pokrytého vrstvou zledovatělé mořské pěny ...
Minul další den a další noc. Bez pití, bez jídla, bez spánku Blackburn, mechanicky jako robot, v bouři a v mrazu vyléval vodu. Po boku měl mrtvého přítele. Bojoval proti živlům bez větší naděje, že se z toho dostane. Cítil, že je již vyškrtnut ze světa živých. Bez vzrušení čekal osudnou vinu, která naráz zaplaví člun a pošle ho na dno moře ...
     Ale třetího dne začal vítr slábnout a také mořská hladina se trochu uklidnila. Když vyšlo slunce, bylo již moře docela klidné. Blackburn vytáhl plovoucí kotvu a začal doris pohánět vesly směrem, kde tušil pevninu. Vládnout vesly se mu pochopitelně podařilo až po nesmírném vypětí sil a vůle. Postupně však uvedl plavidlo do pohybu. Tření rukojetí vesel o kůži zmrzlých dlaní mu podle jeho vlastních slov „vytrhávalo z ruky kousky masa velké jako půl-dolarová mince". Žádnou bolest však necítil a pokračoval ve veslování až do večera. Krátce před západem slunce spatřil daleko na západním obzoru obrovskou bílou skálu. Zamířil k ní. Ale pak se setmělo a snesla se noc, vesla musel znovu uložit na dno a vhodit plovoucí kotvu. Prudký vítr vál opět od severozápadu. Hladina však nebyla tak zlá a voda se do člunu nabírala jen málo. Ze strachu, aby neusnul a víc se již neprobudil — stále totiž silně mrzlo —přikrčil se na dně plavidla a pažemi objal jeho lavičku. Celou noc se jeho tělo v nárazech vln kývalo dopředu-dozadu, dozadu-dopředu. Tímto způsobem se bránil spánku a smrtící únavě, která se ho začala neodbytně zmocňovat.
     Nadešlo nové ráno. Blackburn pokračoval, lopotil se opět s vesly. Velké bílé skalisko, které spatřil předešlý večer, byl ve skutečnosti malý neobydlený ostrůvek pokrytý sněhovou pokrývkou. Minul ho a pokračoval v plavbě stále na západ.
     Kolem poledne se konečně v dáli objevil proužek země. Za několik hodin se Blackburn přiblížil k ústí nevelké řeky, lemovanému dosti vysokými pahorky. Přirazil k malé přístavní hrázi, nedaleko níž se krčila nějaká chatrč. V tuto roční dobu nebyla nikým obydlena. Neměla dveře ani okna a uvnitř stál jen hrubý stůl a dvě holá prkna. Na všem ležel sněhový poprašek. V jednom koutě našel sud a v něm několik kousků solených ryb. Ani se jich nedotkl; kambalu, kterou s ostatními úlovky nevyhodil přes palubu, měl stále v člunu zmrzlou na kámen. V nepřetržitém boji s bouří na rybu ani nepomyslil. Plných pět dní Blackburn nespal, nepojedl ani sousta a ničeho se nenapil! Jeho trampoty ostatně ještě neskončily; břeh, u něhož zakotvil, nesliboval žádný zdroj potravy. Noc strávil natažen na holých prknech pryčny, zkřehlý zimou, sklíčený a cítě, že je ztracen. Měl však ještě sílu vstát a udělat pár krůčků, kdykoli pociťoval, že ho únava příliš zmáhá ...
     Druhý den ráno mu bylo jasné, že bezpodmínečně musí vyhledat místo obývané lidmi, má-li si zachránit život. Rozhodl se znovu usednout do člunu a veslovat proti toku říčky. Její proud byl velmi prudký. Blackburn, vysílen všemi prožitými zkouškami, se zmrzlýma rukama, jež mu nedovolovaly pořádně se opřít do vesel, urazil jen malý kus cesty. Když spadla noc, objevil se na obloze úplněk a jeho světlo mu umožňovalo pokračovat dál proti proudu. Byl už skoro zase bílý den, když konečně dovesloval k malé rybářské vesničce.
     Osada Little River na jižním pobřeží Newfoundlandu je malá a chudá a její obyvatelé nemohli Blackburnovi poskytnout nic z toho, co nutně potřeboval. Byli to však lidé nesmírně soucitní a horlivě se snažili pomoci. Jeden z vesničanů, jistý Frank Lishman, nabídl Blackburnovi přístřeší a nebožáka ošetřoval, jak nejlíp dovedl. Little River neměla lékaře ani potřebné léky. Blackburn přežil strašlivé zkoušky jen díky své výjimečné fyzické houževnatostí. Ruce však zůstaly nenapravitelně zmrzačené. Neuplynuly ani dva měsíce a všechny prsty postupně opadaly, zbyly po nich jen pahýly. Také poslední článek obou palců vzal za své. Blackburn rovněž přišel o všechny prsty u nohou a o polovinu pravého chodidla. V Little River zůstal tři měsíce. Pak ho osadníci dopravili do nedalekého Burgea, odkud se 4. června dostal do Gloucesteru.
     Zmrzačený Blackburn nemohl na návrat k rybolovu ani pomyslit. Sbírka, kterou na něj v Gloucesteru vypsali, vynesla dostatek finančních prostředků. Využil jich a otevřel si v městečku krčmu. Navštěvovali ji zejména jeho staří přátelé. Rádi tu vyprázdnili sklenici piva a popovídali si o věcech, které zajímaly všechny bez rozdílu — o moři, o lodích a o rybách.
     Blackburn se trpělivě učil používat k práci pahýlů, které mu na rukou zůstaly. Obyvatelé Gloucesteru byli přesvědčeni, že v klidu dožije své dny na pevnině jako krčmář a že doba dobrodružství na moři pro něj nenávratně skončila. Velmi se mýlili. Jednoho dne Blackburn odplul z Gloucesteru na palubě rybářského škuneru, který si několik místních rybářů společně zakoupilo, aby se mohli vydat za zlatem na aljašský Klondike. Dobrodružství Blackburna lákalo, a proto se přidal k mužům, zachváceným zlatou horečkou. Plavba na Aljašku probíhala bez zvláštních obtíží. Jen když škuner obeplouval Hornův mys, stal se na nějaký čas hříčkou obrovských vin a prudkých vichřic. Hledači zlata zakotvili v San Francisku; odtud měli pokračovat na Aljašku. Blackburn chtěl také s nimi, ale zlomil si tu nohu a musel se vrátit do Gloucesteru, ne po moři, ale železnicí. Osm měsíců ho obyvatelé města potkávali o berlách. Nikdo netušil, že tento mrzák brzy udiví nejen své krajany, ale všechny ty, kteří v Novém i Starém světě měli něco společného s mořem.
     Když se Blackburn uzdravil a odložil berly, začal si sám, rukama bez prstů, stavět člun: byl 9 metrů dlouhý, 2,60 metru široký a měřil 1,50 metru od paluby ke kýlu. Když plavidlo stavěl, neměl ještě žádný přesný plán, co s ním později udělá. Jistý jeho přítel, který se pravidelně chodil dívat, jak práce na člunu pokračuje, jednou poznamenal, že by bylo „docela zábavné přeplout na něm z Gloucesteru ve Spojených státech do Gloucesteru v Anglii" (přístav v ústí řeky Severn v Bristolském zálivu). Nápad se Blackburnovi zamlouval. Jakmile byl člun hotov a spuštěn na vodu — měl dobrou výstroj a humorné jméno Great Western — Blackburn složil pod palubu dostatečné množství potravin a pitné vody a oznámil, že sám, bez posádky, přepluje Atlantský oceán.
     Vyplul 18. června 1899 ve 14 hodin. Celý Gloucester se shromáždil na přístavní hrázi a přihlížel, jak se maličký slup odpoutal od břehu, zamířil na širé moře a zmizel za obzorem. Přestože měl místo prstů jen ubohé pahýly, Blackburn bezvadně ovládal všechny plachty a lana.
Do anglického Gloucesteru přibyl po 61 dnech, dne 18. srpna 1899 v 9 hodin dopoledne. Byl tam nadšeně přivítán. Přijetí ho velmi překvapilo, neboť byl přesvědčen, že nic mimořádného nedokázal. Jednašedesát dní na takovou cestu, to je přece spíše toulka po moři, plavba opravdu pro zábavu!
     Blackburn prodal Great Western v Londýně a vrátil se osobním parníkem do Spojených států pevně rozhodnut, že příště to provede líp ... Hned po návratu do amerického Gloucesteru se dal do stavby nové lodě, menší než byl Great Western. Great Republic (Velká republika) byla dlouhá 7,50 metru, široká 2,10 metru a měla 90 centimetrů boční výšky. Nové plavidlo mělo dlouhý svislý kýl, takže se mořeplavec obešel bez nepřetržitého kormidlování; lod' byla s to udržet daný směr. Při první plavbě přes oceán spal Biackburn pět hodin denně s plovoucí kotvou. Potom ale musel plných devatenáct hodin člun řídit. Stejný rozvrh si určil i pro plavbu Great Republic. Ale nová lod' nevyžadovala během hodin odpočinku ani zpomalení ani vhození plovoucí kotvy, pokračovala v cestě sama s omezenou plochou plachet a s upoutaným kormidlem.
     1. ledna 1901 vyzval Howard Blackburn prostřednictvím tisku všechny americké osamělé mořeplavce ke zkoušce sil na trase Gloucester-Lisabon, na trati, na níž před deseti lety soutěžil Andrews s Lawlorem. Aby svou výzvu podtrhl, složil k rukám tajemníka gloucesterského jachtklubu určitou sumu peněz jako sázku. Na výzvu odpovědělo několik soupeřů, ale žádný z nich nechtěl či nemohl složit takovou finanční záruku. Když nadešel den závodů, byla k vyplutí připravena pouze Great Republic. Mnozí požadovali, aby byl Blackburn prohlášen za kontumačního vítěze. Ale Blackburn odmítl. Když se nikdo nenašel, kdo by s ním změřil síly a schopnosti, podnikne tedy plavbu do Lisabonu sám o nejlepší čas, pokusí se o nový časový rekord na této trati. 9. června 1901 odpoledne Great Republic odstartovala.
     Tentokrát nešlo o „toulku po moři", nýbrž o dosažení nejlepšího času v přeplutí Atlantiku na malém člunu. Blackburnovi zpočátku nepřálo počasí; ještě ani neopustil linku velkých dopravních lodí, když ho zahalila hustá mlha. Několikrát se málem srazil s parníky a jednou dokonce velká lod' plula tak těsně okolo, že vír, který za sebou nechávala, postříkal malý slup sprškou pěny. Blackburn se snažil co nejdříve tyto nebezpečné končiny opustit; zde byl spánek zakázán. Teprve když se ocitl mimo námořní trať, obnovil starý pořádek — devatenáct hodin bdění a pět hodin spánku.
     Za Azorami potkal anglický parník, který plul opačným směrem. Důstojník konající službu se naklonil přes zábradlí a ptal se ho, zda se náhodou nejmenuje Howard Blackburn, který již jednou na malém plavidle přeplul oceán. Když obdržel kladnou odpověď, zvolal: „Mohl jsem si to myslet! Nepotřebujete něco?"
     „Ano, chtěl bych trochu větru do plachet!"
     Parník se vzdálil a brzy nato skutečně začal vát vytoužený vítr, dokonce silněji, než si Blackburn přál. Vítr stále nabýval na síle a ostrá bríza přerostla ve vichr. Great Republic pokračovala v cestě jen s kosatkou a bouřkovou plachtou a nabírala dost vody. Směr větru byl pro další plavbu příznivý a Blackburn si razil cestu vpřed i v bouři. Za dva dny přinutilo stále se zhoršující počasí našeho mořeplavce zpomalit loď a vyhodit plovoucí kotvu. Sotva to vykonal a sestoupil do kajuty, zamířil k člunu nějaký parník. Byla to nákladní loď bez nákladu a hrozivě se kymácela na všechny strany. Ke Great Republic se přiblížila až nebezpečně blízko.
     „Chcete vzít na palubu?" křičeli na Blackburna důstojníci z lodního můstku.

     „Ne, děkuji!"
     „No, brzy asi názor změníte! Pro jistotu zůstaneme chvíli nablízku!"


     A skutečně, parník nějaký čas provázel malou plachetnici. Jeho posádka čekala, že osamělý mořeplavec si to rozmyslí a nabídku přijme. Blackburn odpověděl tím, že vytáhl na palubu plovoucí kotvu a znovu napnul všechny plachty. „Tihle námořníci z parníků si myslí, že snad neumím s malou plachetnicí zacházet, když to trochu víc zafouká!" bručel. Parník sledoval Great Republic asi dvacet minut. Osamělý mořeplavec jen s obtížemi zvládal obrovské viny, pokryté čepečky bílé pěny. Hrnuly se na lod'ku jako záplava. Velitel parníku pochopil, že slup nepotřebuje žádnou pomoc, a velká lod' změnila kurs a znovu zamířila na jihozápad. Než zmizela, pozdravila neohroženého plavce trojím hvizdem lodní sirény.
     Blackburn původně zamýšlel opět zpomalit, jen co parník zmizí z dohledu. Ale Great Republic plula docela dobře i bez plovoucí kotvy a bez omezené plochy plachtoví, udržovala sama správný směr. Nechal tedy kotvu kotvou a pokračoval v cestě bez ohledu na vysoké vlny, které takřka v jednom kuse přepadaly s dunivým hukotem na palubu. Věděl, že se blíží k cíli.
     Když náš plavec opouštěl Gloucester, lidé říkali, že si bude moci gratulovat, podaří-li se mu dosáhnout evropských břehů za 50 dní. A Blackburn již za třicet osm dnů po vyplutí z Ameriky uviděl v dálce obrysy portugalského mysu Espichel (asi 15 mil jižně od ústí řeky Tejo)! Měl za sebou 3000 mil. 18. července ve 14 hodin, přesně 39 dní po startu v Gloucesteru, Great Republic s hvězdnatou vlajkou, hrdě se třepotající na vratiráhnu, zakotvila v lisabonském přístavu ...
     Do Spojených států dopravil Great Republic parník. V Gloucesteru Blackburn vystavil člun za svou hospodou, aby si ho mohl každý zvědavý host prohlédnout. Malý slup i jeho majitel však dlouho v nečinnosti nevydrželi. Když Blackburn uslyšel vyprávět o Velkých jezerech na americko-kanadské hranici, znovu vystrojil Great Republic a vyplul, tentokrát na sladkovodní hladinu. Velká jezera přeplul a pokračoval po proudu Mississippi k jihu. Na pobřeží Floridy však ztroskotal a o Great Republic přišel. Vrátil se do Gloucesteru a promýšlel novou plavbu, jíž by zopakoval cestu Alfreda Johnsona. Opatřil si doris a z poloviny ji zakryl palubou. Plavidlo vystrojil hlavní plachtou a kosatkou a opět vyrazil na moře — směr Evropa.
     Bylo piné léto a Blackburn mohl vcelku počítat s pěkným či alespoň zvládnutelným počasím. Ale bylo tomu právě naopak. Sotva opustil pobřežní vody, očekával ho velmi rozbouřený oceán a prudký vichr. Nedosáhl ani Písečného mysu na jihozápadním výběžku. Nového Skotska, když náhlý poryv člun převrhl. Blackburn neztratil odvahu. Podařilo se mu loď narovnat a mohl pokračovat. Ale o něco později, v oblasti mezi Novým Skotskem a Newfoundlandem, se doris překotila ještě dvakrát. Blackburn uznal, že mu štěstí nepřeje, a zcela rozumně změnil kurs; zamířil zpět do Gloucesteru.
     Léta přibývala a Blackburn žil pokojným životem. V roce 1930 byl stále ještě majitelem malé hospůdky na Hlavní ulici v Gloucesteru. „U Howarda" se shromažďovali námořníci a povídali si o moři, o rybolovu, o lodích. Na stěnách výčepu visely prostoduché perokresby, výtvory jistého rybáře, bývalého Blackburnova druha z doby lovů na mělčinách. Obrázky znázorňovaly různé výjevy strašlivého Blackburnova dobrodružství, z něhož nynější majitel krčmy jen zázrakem vyvázl. Při pomyšlení na nadlidské vypětí člověka, jenž zcela sám na maličkém člunu bojoval se sněhovou bouří zmrzlýma rukama, křečovitě zkroucenýma kolem rukojetí vesel, po boku mrtvého kamaráda, který zahynul zimou a vyčerpáním, nejeden drsný námořník musel obdivně uznat: „Hrome, ten Howard, to je opravdu kus chlapa!"
     Blackburn zemřel nedlouho po svých sedmdesátých narozeninách. Na závěr uveďme poznámku, kterou prý utrousil, když mu dali přečíst článek o francouzském osamělém mořeplavci Alainu Gerbaultovi a zeptali se ho, co soudí o jeho plavbě přes Atlantik:
     „Kolik dní cesta trvala?"
     „Sto a jeden den."
     „Stojedna dní!" Howard se poškrábal na hlavě. „Co ho jen mohlo tak zdržet?"


     Vyprávěli jsme příběhy průkopníků, kteří se zcela sami „vrátili" z Ameriky do Evropy ... Osamělých plavců, kteří dokázali totéž co naši hrdinové, bylo samozřejmě víc. Někteří z nich přepluli Atlantik oběma směry; o nich se zmíníme později. Vedle slavných osob je tu i řada neznámých námořníků, o jejichž dobrodružství se dovídáme jen náhodou při listování v zažloutlých přístavních kronikách.
Přeplout z Ameriky do Evropy sám na malé plachetnici se brzy stalo vcelku všední událostí . . .

Statistika
Zobrazeno 1715x Hodnocení
  • Aktuálně 6.00 / 2
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 6.00 / 2


Komentáře
Načítám data ...