GEORGE HARBO A FRANK SAMUELSON

Úryvek z knihy:

Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires

Autor: Jean Merrien

Vydal Orbis, Praha, 1970

267 stran

Rok vydání: 1970

George Harba a Franka Samuelsona tehdy nazývali „obry Atlantiku". Dokázali totiž, že lidská houževnatost, fyzická zdatnost a pevná vůle nemají hranice. Škoda, že motivy tohoto jedinečného pokusu o přeplutí Atlantiku nebyly právě ušlechtilé: oběma plavcům šlo o získání peněz, majetku. Mezi touto koncepcí, hodnou Barnuma, a pojetím Johnsonovým nebo cíli, pro jaké se vydali na moře Lawlor a Andrews, je jistý rozdíl.
     Harbo i Samuelson byli původem Norové, kteří se v Americe naturalizovali. Jejich domovským přístavem byl Sandy Hook, ležící několik mil jižně od New Yorku. Stejně jako Johnson a Blackburn, o němž budeme brzy rovněž mluvit, zabývali se rybolovem a na svých člunech vyplouvali za rybami až na newfoundlandské mělčiny. Harbo měl dokonce námořní diplom, snad býval kdysi lodivodem.

     Nápad — plout přes oceán na veslovém člunu — je zaujal v roce 1894. Dlouho hledali společníka, který by byl ochoten celý podnik financovat, až ho našli v Police Gazette, časopisu s detektivní tematikou. Doris, kterou oba Norové k plavbě použili, nesla jméno ředitele časopisu R. K. Foxe. Byla to otázka publicity, reklamy. R. K. Fox se spíše podobala malému velrybářskému člunu se špičatou přídí a zádí. Měla klinkrovou obšívku, měřila 5,40 metru, tedy o něco víc než Johnsonova doris. Šířka činila 1,50 metru a ponor při piném nákladu pouhých 20 centimetrů. Harbo a Samuelson zakryli palubou jen polovinu plavidla, což se jim později zle vymstilo. Na přídi i na zádi vystavěli vodotěsnou vzduchovou komoru. Na cestu nevzali s sebou ani jedinou plachtu: chtěli vyloučit jakékoli podezření z podvádění. Připomeňme, že doris bez stěžně, bez plachet, lan a všeho, na co působí vítr, je bezpečnější než doris s plachtovím. Celá „výstroj" R. K. Foxe se skládala z pěti párů pevných vesel, plátěné plovoucí kotvy a soustavy navigačních světel, které musí podle předpisů mít každá loď. Na palubě uskladnili 200 litrů pitné vody, množství, odpovídající dávce jednoho litru na osobu po sto dní, což bylo pochopitelně málo. Z navigačních přístrojů si vybrali jen obyčejný kompas, jakým bývají vybaveny všechny tyto čluny, a oktant, umožňující zjišfování zeměpisné šířky. Žádný rychloměr.
     Oba veslaři vypluli z New Yorku 6. června 1896 v 17 hodin, kdy nastal odliv. Zahájení plavby přihlížel velký dav lidí, které na událost patřičně upozornila reklama Police Gazette. Dovedeme si představit, že startu se zúčastnili ředitel časopisu Fox a mnul si spokojeně ruce: podařilo se mu vzbudit zájem široké veřejnosti o podnik obou Norů. Co na tom, když se ti dva pitomci někde v moři utopí! Najdou-li se v takovém případě aspoň trosky jejich člunu, což to nebude přitažlivý námět pro senzační úvodník? Konečně i vypsání sbírky na smuteční věnce pomůže udržet časopis na vysokém nákladu ...
     Ale také oba mořeplavci si mnuli ruce a plivali do dlaní: jejich paže je měly dopravit na druhou stranu oceánu! Rozum a opatrnost radily, aby zvolili trať velkých lodí a využili síly Golfského proudu. Vzdálenost činila 3250 námořních mil. A Norové kalkulovali: půldruhého sáhu jediným zabráním vesly při větru odzadu, tři čtvrtě sáhu při protivětru. Za předpokladu, že z takových 75 procent bude vanout příznivý vítr, dělá to dohromady přes tři milióny úderů vesly ...
     Harbo a Samuelson nepotřebovali rychloměr. Ze zkušenosti vêdêli, jakou průměrnou rychlost za hodinu je doris schopna vyvinout při příznivém i nepříznivém větru. Určili si proto přísný časový rozvrh, kterým se řídili, když to počasí dovolovalo: od 8 do 20 hodin společné veslování, s dvěma přestávkami, obědem a večeří, po nichž následovala hodinka odpočinku. Od 20 hodin večer do 7 hodin ráno rozdělili noc na hlídky, první od 20-23 hodin, další od 23 do 2, od 2 do 4.30 a od 4.30 zase do 7 hodin. Tak byl střídavě vždy jeden u vesel a druhý zatím spal. Od 7 do 8 hodin snídaně. Vypočítali, že při dodržování tohoto systému mohou denně urazit v průměru 54 mil, to znamená, že Lamanšského průlivu dosáhnou za 60 dní, budou-li zachovávat stále východní kurs s jedním dílcem na sever a nestrhne-li je vítr stranou.
     Ve skutečnosti dorazili k cíli za 55 dní. Od počátku plavby kůže na dlaních zle trpěla veslováním. Přes všechnu opatrnost byly ruce silně poznamenány dřinou. Jinou svízel působila petrolejová kamínka, která odmítala sloužit, když vál vítr. Během celé cesty se oba mořeplavci museli spokojit pouze s potravou, která se dala jíst syrová a studená. Naštěstí měli dost sucharů a vajec.
Mezi různými příběhy z cesty, o nichž později vyprávěli, byla i návštěva velkého žraloka. Některé dny vanul vítr od východu a nutil oba plavce zpomalovat lod' pomocí plovoucí kotvy; protivítr je strhával nazpět asi o dvacet mil denně. Setkali se s velrybami. Několikrát potkali na širém moři velkou lod' a pokaždé toho využili k získání teplého jídla.
     7. července prožili první silnou bouři od západu, která je donutila znovu vrhnout plovoucí kotvu do moře. 0 dva dny později byl oceán tak rozbouřený, že jejich přetížená velrybářská lodice nabírala vodu při každé větší vlně. Kdyby člun nebyl aspoň zčásti kryt palubou, brzy by se byl potopil. I tak bylo nutno, aby jeden z plavců bez ustání vyléval vodu a druhý udržoval plavidlo přídí proti vinám; plovoucí kotva nebyla příliš účinná. V devět hodin večer však přišla pohroma: R. K. Fox se stočila bokem k vinám, snad vinou špatné funkce plovoucí kotvy, a převrhla se. Harbo a Samuelson naštěstí měli právě na sobě záchranné vesty a přivázali se předtím lany k palubě. Protože lod měla podobně jako záchranná plavidla na bocích dřevěná madla se žlábky a otvory (působila jako boční kýl), mohli se za ně oba trosečníci zachytit rukama. Když bouře polevila, podařilo se člun zase obrátit. Nebyl to lehký úkol, ale šlo to lépe než kdysi Johnsonovi, protože byli dva. Část zásob však zmizela, stejně jako jeden pár vesel.
     Harbo i Samuelson zůstali plných pět dní a nocí promočeni. Konečně se počasí zlepšilo. 15. července potkali naši plavci norský trojstěžňový bark, jehož posádka jim poskytla novou zásobu pitné vody a potravin více, než potřebovali. A přirozeně — také trochu tepla vzdálené vlasti.
V době, kdy se R. K. Fox převrhla, byli teprve v polovině cesty. V následujícím týdnu se jim podařilo zvýšit tempo, takže urazili průměrně asi 65 mil denně. 24. července potkali jinou norskou lod', která jim pomohla upřesnit polohu: Samuelson a Harbo se tehdy nacházeli 400 mil od ostrovů Scilly jihozápadně od Cornwallu. A v tomto zajímavém souostroví také přistáli v sobotu 1. srpna 1896, po 55 dnech moře, po 55 dnech galejí. Vlastně jejich plavba byla ještě tvrdší a horší než středověké galeje: museli vzdorovat větru, citelné zimě, nejednou promočeni až na kůži, spali v nepromokavých voskovaných kabátech, jejichž rukávy jim do krve rozedřely zápěstí, a jedli jen studenou potravu ... S přistáním na ostrovech Scilly, podobně jako kdysi Johnson v Abercastlu, nebyli ještě spokojeni. Vypluli znovu a namířili do Le Havru. Tam zakotvili 7. srpna 1896 v 9 hodin dopoledne.
     Pochybovat o poctivém veslování Harba a Samuelsona nemusíme. Dost lodí vidělo R. K. Foxe v různých etapách cesty. Bohužel, o poctivosti nelze mluvit u mnohých napodobitelů obou odvážných Norů, u těch, kteří rovněž tvrdili, že přepluli Atlantik pomocí vesel. Pravda, je snadné nechat se vyzvednout i s plavidlem na velkou lod', dopravit se do blízkosti pobřeží, pak znovu spustit malý člun na vodu, doveslovat ke břehu a tvrdit, „že jsme zdolali oceán vesly." Američan Joseph Naylor v roce 1911 prohlašoval, že zcela sám přeplul s vesly z Bostonu do Španělska. Kdybychom mohli jeho plavbu opřít o důkazy, byl by to jistě ještě větší výkon než čin Harbův a Samuelsonův. Také nevíme, zda mnozí jiní, kteří se údajně pokusili o totéž, na moři skutečně zahynuli; někdy to totiž může být vhodný způsob, jak nechat „zmizet" původní osobnost a vystupovat ve společnosti pod falešným jménem.
     Harbův a Samuelsonův sen o rychlém zbohatnutí byl však dalek splnění. V Le Havru jim čtyři dny „vydělávalo" jejich plavidlo, které tam vystavovali. Pak Norové veslovali proti toku Seiny až do Paříže, kde jen taktak uhradili náklady za pobyt. Ani v Anglii neměli větší štěstí. Pokud jde o jejich vlast — Norsko — přijali je tam chladně a vyčítali jim, že plavbu přes Atlantik podnikli pod yankeeskou vlajkou. Za rok mořeplavci odcestovali parníkem zpět do Spojených států, ale i tam je čekalo úplné zapomenutí. Ředitel Police Gazette na podniku vydělal, ale o oba hrdiny se nepostaral. Mnohem později se Harbo se Samuelsonem vrátili do Norska. Samuelson, pokud je známo, tam  roce 1946 zemřel v jednom útulku pro přestárlé ...
     Řemeslo výstředního mořeplavce, jak se zdá, se nevyplácelo. Ale vyplácí se dnes? V roce 1966 pokus přeplout Atlantik s vesly opakovaly dvě dvojice.