FREEDOM aneb cesta za svobodou, díl 22. - Černé moře - Rusko
FREEDOM
aneb
cesta za svobodou
Černé moře – Rusko, Ukrajina
Je pondělí 13.7.2009 a my se po obědě odvazujeme od mola v Batumi. Vyplouváme vstříc další jachtařsky neznámé zemi a tou je Rusko. Do přístavu Soči je to 230 mil a budeme kopírovat pobřeží Abcházie. Tam však nesmíme zakotvit, protože návštěva této země z Gruzie by znamenala velký problém. Volím tedy bezpečnou vzdálenost 30 mil od břehu. Náš plán je zcela jednoduchý. Přihlásíme se v Soči, poplujeme podél pobřeží, nakoukneme do Azovského moře a pak budeme pokračovat na Ukrajinu.
Předpověď počasí je na 3 dny s lehkým větrem do 12 kn, pouze s větším výskytem bouřek.
Však prvních 50 mil plachtíme naprosto v pohodě. Pak se však vítr otáčí přesně do proti a sílí.
Začíná tma a přichází první záblesky bouře. Vítr se usazuje na 30 kn a zvedají se vlny. Zkouším křižovat, jenže vlny jsou absolutně nepravidelné až nesmyslné. Hned za první vlnou je druhá a třetí na ni již navazuje doslova v kolmém směru. Pokaždé rychlost klesne pod 2 uzle a pomalu se opět rozjíždíme. Startuji tedy motor a nastavuji přímý kurs do vln. Bouře přeci musí za chvíli skončit a pak se uvidí. Uvidělo, skončili blesky, ale vítr zůstal a za hodinu přišla další bouře tentokrát i s deštěm. Skáčeme přes vlny a s každou 3. či 4. se ozve strašná rána jak do ní narážíme trupem. Ještě, že máme pořádnou loď, s nějakým plasťákem, bych asi takhle jet nemohl. Ráno se černá tma změní na šedou, tak akorát mohu odhadnout výšku vln určitě na 4 metry. Ke břehu nemůžeme a před náma ještě 120 mil. Ke všemu mě ještě v noci přepadla mořská nemoc, takže ležím v kokpitu jako nabalzamovaný faraon. Celý den takhle skáčeme přes vlny a v 22 hodin jsme konečně před hranicema s Ruskem. To však již fouká čistých 40 uzlů a vlny se ještě zvedly, ale hlavně zkrátili. Četl jsem, že Černé moře mývá nepříjemné vlny, ale tohle jsem si opravdu nepředstavoval ani ve snu. Je to stejné jako když plujete v kotli s vařící se vodou.
Ale konečně jsme již před cílem a vidíme první maják. Volám ruskou pohraniční stráž, že překračuji teritoriální vody kursem do Soči. Až na pátý pokus se mi ozvou, ale pak následuje dlouhý výslech. Nemluvím o obvyklých otázkách o vlajce a posádce. Nejvíce mne však dostala otázka: „Proč sem plujete a jak zde budete dlouho?“ a takto pokračují pořád.
Nakonec se mám hlásit 5 mil před přístavem na Trafic control. Jenže stejné otázky musím zodpovídat znovu i jim. Takže celou hodinu do přístavu se nenudím.
Přesně o půlnoci vplouváme do přístavu Soči. „Snow White, co děláte v přístavu, nemáte povolení sem vplout“ slyším ve vysílačce. „Jaké povolení? Řekni mi kde je celní molo, ať se můžeme vyvázat a vyspat.“ Odpovídám. Načeš mne hrubý hlas sdělí, že celnice pracuje až ráno a k molu nesmím. Musím prý čekat venku před přístavem na kotvě. To absolutně odmítám, protože i zde u břehu jsou minimálně 2 metrové vlny. Po půl hodině dohadů nás odkážou k vnitřnímu ochrannému molu na kotvu. Sice sem jde vlnění, ale snad si trochu do rána odpočineme. Musím však zůstat na kanále 14.
V 7 hodin mne již volají a následuje další výslech stejného typu. V 8 hodin mi sděluje dispečer přístavu, že si musím zajistit agenta. To odmítám, protože mluvím dobře rusky a chci si tedy vše vyřídit sám. To prý není možné a dokonce se mi agent ozývá vysílačkou, cena je prý pouze 300 USD. Opět ho odmítám a neustále opakuji, ať mi sdělí kde je celní molo. Vůbec se se mnou nebaví, prý potřebuje od agenta papír, abych mohl k molu. Z principu se každou hodinu ozvu, že chci jet k molu, ale vždy stejná odpověď. Bez agenta nelze.
Na konci přístavu je jachtařský klub a občas z něj vypluje nějaká plachetnice na moře.
Vždy jen slyším ve vysílačce, jak se hlásí dispečerovi: „ Jachta Vizit se odvázala od mola. Na palubě 4 dospělí a 2 děti“. Když vyjede z přístavu se opět hlásí: „Jachta Vizit vyplula v pořádku z přístavu“ Nad tím kroutím hlavou, ale spíše se snažím na ně mávat, aby jeli za mnou. Chci se zeptat jak to zde probíhá a třeba i poradit, či pomoct. Jenže všichni jachtaři zrovna dnes hledí na opačnou stranu a ani mi nezamávají. Tak to již nechápu vůbec nic.
V 18 hodin tedy volám telefonem agentovi a zkouším domlouvat cenu na 100 USD. Kupodivu souhlasí a v 19 hodin mne vyzývají vysílačkou, že můžu jet k molu. Tam stojí 2 pohraničníci s kamennými tvářemi, 2 civilové / asi z KGB / a agent. Nejdříve nám zkontrolují víza a teprve pak smí agent na palubu. My nesmíme vůbec na břeh. Agent začíná vypisovat různé papíry, ale já chci vysvětlit, co budu ještě platit. Do jachtařského klubu prý nesmím, budu stát zde pod dohledem pohraničníků. U velkého nákladního mola bez vody i elektriky za 150 EUR na den. 100 EUR je poplatek celnici a 100 EUR agentovi. 2 dny v přístavu nás tedy vyjdou celkem na 500 EUR. Jenže při vyplutí z přístavu se musíme odhlásit a ukončí se nám hranice včetně víza. Pokud bychom tedy chtěli plout do dalšího přístavu, musíme vyplout 12 mil do mezinárodních vod a pak se opět vracet do jiného přístavu. Tady pak samozřejmě absolvovat stejnou komedii a platit. Jenže k tomu potřebujeme víza na více vstupů a ty mi nemáme. Tak tohle je pro nás silná káva. Říkám agentovi, že v tomto případě nechci hranici vůbec otvírat a chci odjet z této prokleté země. Jenže v tom vidí problém, protože již za nás vystavil nějaké papíry a stojíme u celního mola. Nakonec mu tedy dávám láhev Becherovky pro pohraničníka a 40 EUR pro něj. Dobu někam telefonuje a všem vysvětluje, že chceme odplout pryč. Nakonec tedy pohraničníci svolí, ale zase nás nechtějí nechat v přístavu na kotvě. Naštěstí i tohle nám agent domluvil, takže v 22 hodin stojíme zpět na kotvě a čekáme do rána. Ráno se bouře se znatelně uklidnila, takže si pouze chci ověřit předpověď počasí. Navtex zde žádný nechytám a můj notebook zrovna stávkuje, takže se ptám vysílačkou dispečera přístavu jaká je předpověď pro plavbu na Ukrajinu. Je to opět 250 mil a nechci již absolvovat to co z Batumi. Ten mi jen suše odpoví, že bude mít předpověď až ve 12 hod a to pouze pro oblast Soči. Nechápu co to je zde za lidi, vždyť přeci stačí pouze otevřít internet.
V 9 hodin tedy zvedáme kotvu a vyplouváme z přístavu. Rusko jsme chtěli navštívit, jako každou jinou zemi. Prohlédnout si města, památky, přírodu a hlavně poznat život lidí. Ke každé navštívené zemi nás pak pojí vzpomínky. Jenže k Rusku nás bude navždy pojit to, že do téhle země se již nikdy nevrátíme. Když totiž ani 20 let po pádu komunismu nedokázali změnit starý systém a myšlení, tak nevěřím, že to udělají za dalších 20 let. Vůbec se pak nedivím, že sem jachtaři neplují, vždyť co by zde také hledali.
16.7.2009 odplouváme s velkými rozpaky z ruského Soči. Čeká nás 250 mil na Jaltu. Po předcházející bouři již není ani stopy, takže pomalu plachtíme na genakr, ale spíše většinu cesty motorujeme. V noci se klasicky hlásím pobřežní stráži a v 6 hodin jsme již před přístavem Jalta. Zdejší kontakt s trafic control nám silně připomíná Rusko. Dispečer nás zastavuje před přístavem na kotvě a musíme čekat do rána. Klasicky se asi hodinu opět dohaduji, že žádného agenta nechci. Jenže i pohraničníci mne vysílačkou upozorňují, že bez agenta opět nesmím vplout do přístavu. Takže nakonec rezignuji a volám agenta ať vše zařídí.
Když je nám povoleno vplout do přístavu je to naprosté opakování filmu z Ruska. Na břehu pohraničník, který nás hlídá, abychom náhodou nešli na břeh a agent běhá mezi Sněhurkou a přístavní budovou. Pak se usadí v našem salonu a začíná vyplňovat papíry. Já jen sedím vedle a podpisuji a dávám razítko. To se okamžitě stává nejdůležitější výbavou jachty. Bez něj je absolutně nemožné vstoupit do země. Nejvíce mne pak dostala otázka: „Kolik máte masla“.
Nechápavě odpovídám, že asi půl kostky. Jenže pak mi došlo, že „maslo“ je rusky olej. Takže velmi důležitá otázka je, kolik oleje je v motoru. Do dalších nesmyslných papírů se vypisuje kolik máme vody, nafty, vína, alkoholu, cigaret, medikamentů apod. Po podepsání asi 30 dokladů se vydáváme s agentem konečně na břeh. V přístavní kanceláři sedí komise celníků, policie, hygieny a doktorka. Všichni si rozeberou doklady a každý se ještě na něco zeptá a podepisuji další papíry. Asi po hodině je obřad ukončen a všichni zúčastnění odcházejí spokojeně do svých úřadů, pouze já sedím jako socha a držím si namoženou ruku od podepisování a razítkování. Jenže je právě sobota, takže kompletní papíry dostanu až v pondělí. To nám zase moc nevadí, protože stejně plánujeme alespoň 2 dny na prohlídku Jalty.
Ta je opravdu perlou Krymu. Nemyslím tím samozřejmě komunistické budovy sanatorií a lázní. Z carského Ruska zde stojí totiž mnoho budov z konce 19. století, kdy byl Krym vyhlášeným lázeňským městem pro ruskou šlechtu. Celé město je rozprostřeno v jakémsi velikém parku, takže si připadáte opravdu jako na lázeňské kolonádě. Za 2 dny jsme si prohlédli všechny vyhlášené stavby jako palác Alupka, který si postavil hrabě Voroncov, Vlaštovčí hnízdo či palác Livadia, kde se konala v únoru 1945 Jaltská konference. Město samo pak žije ve dne i v noci. Tisíce turistů neustále křižují nábřeží a bohužel až do noci všude hučí hudba či diskotéky. V pondělí nám agent slavnostně donesl všechny potvrzené doklady a rovněž mi nabídl vystavení jakéhosi povolení pro plavbu. Na Ukrajině totiž musíte mít povolení od pohraničníků plout z jednoho přístavu do druhého. A v dalším se opět zahlásit u pohraničníků a požádat o další plavbu. Mně tedy za 200 USD vystavili jakýsi doklad, který nás opravňoval plout bez těchto procedur. Konečně tedy vyplouváme, jenže to ještě není všechno. Při vyplutí z přístavu je třeba se ohlásit pohraničníkům a informovat je o vyplutí a cíly cesty. Volací znak je „Lebeď“ a neustále vás sledují a volají. Během plavby si vás pak předávají podle jednotlivých úseků a neustále vás někdo volá a ptá se kdo jste a kam plujete. Pokud zastavíte na kotvě, tak vás opět volají co tam děláte. Vše sledují na radarech a každou loď mají dokonale pod kontrolou.
Balaklava je přírodní přístav, kde se buduje první ukrajinská marina. Je dokonale chráněná a dokonce je zde nová pumpa. Cena za litr nafty byl úžasných 0,50 EUR. Dříve zde byl vojenský přístav ruských ponorek. Pod skálou je vykopán tunel dlouhý 800 metrů, kterým ponorky vyplouvaly přímo do moře. Celý komplex sloužil jako opravárenský dok i atomový kryt pro velení Černomořské flotily. Dnes je možné si tyto prostory prohlédnout v rámci vojenského muzea.
4 míle západně od Balaklavy jsme objevili asi jedinou zátoku na Krymu, kde se nechalo kotvit přes noc. Vysoké útesy poskytují dokonalou ochranu a samostatné skály vystupují z moře jako žraločí zuby. Přes den je zde hodně živo, protože zde kotví výletní lodě s turisty, ale večer byl úžasný a hlavně klidný. Hned za rohem je pak přístav Sevastopol. Kotvíme v jachtařském klubu vedle staré ocelové jachty. Je z roku 1938 a patřila německému pohlavárovi Goeringovi. Po válce byla zabavena ruskou armádou v rámci reparací a dnes slouží k výuce námořních kadetů. V Sevastopolu je ještě dnes sídlo ruské vojenské flotily a vůbec celé město je typicky ruské. Všude památníky z válek, busty Lenina či rudé hvězdy a ruské prapory na domech. Většina obyvatel se totiž cítí být Rusy. Ve městě se nemluví ukrajinsky, ve školách odmítají vyučovat ukrajinštinu. Ruská válečná flotila má zde být do roku 2017 a většina obyvatel se tohoto termínu obává. Až odejdou vojáci, začnou problémy. Na ruské armádě je totiž závislých mnoho obyvatel, ať jako civilních zaměstnanců, či různých dodavatelů služeb. Však nás také všichni přemlouvali, že musíme zůstat do neděle, kdy bude den „Flota“. To je výroční den ruské flotily. Celé město se doslova zastaví a všichni se sejdou na březích okolo přístavu. V něm se pak předvádějí válečné lodě včetně atomové ponorky, či ukázky výsadku obrněných transportérů. Ty nám dokonce jezdili asi 10 metrů od přídě, protože se vynořovaly v našem jachtařském klubu. Moc nás tahle přehlídka síly nenadchla, spíše jsme využili čas k návštěvě okolí. Sultánův palác v Bachčisaraj či blízké skalní středověké město nás rozhodně zajímaly více.
Jenže čas nás tlačí a musíme pokračovat. Plachtit na Ukrajině směrem na západ je však doslova utrpení. Každý den dopoledne začne foukat severo-západ a odpoledne již dosahuje 25 uzlů a opět ty vysoké, ale krátké vlny. Každou chvíli vás pak „otravuje „ nějaký Lebeď. Vyzkoušel jsem si, že jsem neodpovídal a nic se nedělo. Nechal jsem se asi půl hodiny rusky volat a až když se mi ozval další anglicky, tak jsem mu teprve odpověděl. Západní Krym již je prakticky jedna velká rovina přecházející v ukrajinskou step.Na ní začíná ústit do moře řeka Dněpr. V okolí se vytváří obrovská delta. Hloubka vody je minimální a plavební dráha je značená občas bójkou, občas jen klackem čnícím ve vodě. Navštívili jsme ostrov Djarilgan. Ten je 40 km dlouhý a stojí na něm maják od G.Eifela. Unikátem je pak poloostrov Tendrovskij. Je dlouhý 80 km a v některých místech pouze 20 m široký. Je to vlastně obrovská písečná nudle. Na západním konci je široký 1 km a i zde bývala ruská vojenská základna. Na památku zde zůstaly polorozpadlé budovy. Dnes je zde přírodní rezervace a pomalu jej objevují turisté.Na podzim zde zastavují desetitisíce tažných ptáků při své pouti na jih. Nám stačila jedna noc na kotvě, abychom se dokonale seznámili s nejmenšími místními obyvateli – komáry.
Ráno nás zbudí silný vítr, ale kupodivu ze severu. Okamžitě tedy vyplouváme a konečně můžeme plachtit. Do Oděsy je to pouze 30 mil. Před přístavem nás naposledy vyzpovídají a zaplouváme do mariny uvnitř nákladního přístavu. Zde je mnoho místních jachet a dokonce jedni známí Američani z loňského roku. Město je pak opravdu kouzelné. Opět nádherné stavby z carské doby. Vše je ve francouzském stylu, neboť město vlastně vybudoval na přání Kateřiny Veliké francouzský vévoda Richelieu. Místní opera je pak považována za nejkrásnější budovu opery na světě. My jsme však viděli i tu druhou stranu města. Staré paneláky, ale hlavně místní tržnici. Zde je několik budov podle druhů zboží. Budova s masem je vlastně jedna veliká zabijačka. U dlouhých pultů je naskládáno maso podle druhů a můžete si vybrat od panenky až po vnitřnosti, uši či ocasy. S typickým masným zápachem je to dokonalá exkurze pro vegetariány. Jinak je ale Odesa skutečně krásné město plné hlavně ukrajinských a ruských turistů.
V úterý odpoledne se ptám v kanceláři mariny na celní odbavení. Chceme ve středu vyplout, takže bych nejraději vše již připravil s předstihem. Agenta prý zde potřebovat nebudu, ale nejdůležitější papír bude z ekologie. Jenže teď ve 14 hodin je již zavřeno a zítra nedělají vůbec. Takže máme smůlu a čekáme do čtvrtka. Ráno dostanu na další nesmyslný papír razítko a pak již jen obejít celníky a pohraničníky. Relativně snadno se tedy odbavujeme a pohraničník nás kontroluje z mola, abychom snad někoho z jejich země neodvezli. Oznámím mu, že se ještě zastavím na výjezdu z mariny u pumpy a dotankuji naftu. Je levná a mám na ni připravené peníze. Jenže nastává problém, jsme již odbavení a nesmíme na břeh. Říkám mu, že OK, nebudu vystupovat, ať mi podá hadici. To v žádném případě, dokonce argumentuje tím, že jsem do celní deklarace uvedl kolik mám nafty a tím jsem tedy podváděl.
Odpověděl jsem, že jsem uváděl kolik budu mít až vyjedu z přístavu a že tedy nesmím odjet, protože bych podváděl. No chvíli se dohadujeme, až nakonec zavolá náčelníka a ten jednoznačně rozhodne, že již nic tankovat nebudu. „OK děkuji soudruzi, přeji vám abyste se jeli podívat do normální země, kde je jachtařský turismus. Třeba se vám pak rozsvítí.“ volám na ně z paluby Sněhurky a vytahujeme plachty. Čeká nás 120 mil do Rumunska a tím se skoro vracíme domů do „Evropy“.
Ukrajina je přírodně poměrně zajímavá země pro navštívení. Pro jachtaře je však neuvěřitelně byrokratická až nepochopitelná. Zdejší všesledující systém je jasným komunistickým přežitkem a systém kontrol jasnou „buzerací“. Kdo je tedy zvyklý na volnost pohybu s jachtou bude doslova zděšen. Potkali jsme zde již 2 zahraniční jachty a posádky byli doslova v šoku. Měli problém hlavně s komunikací v angličtině. Jinak je zde obecně levně, ceny přístavů však okolo 30 EUR. Dokud však zákonodárci nezmění starý systém, těžko sem budou jachtaře lákat. Celkem jsme při pobřeží upluli 450 mil.
MR
www.snehurka-yacht.cz
Fotogalerie: http://www.jachting.info/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=121
Filmy z plavby
FREEDOM, aneb cesta za svobodou
2006 http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=1132
2007 http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=2025
2008 http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=2026
2009 http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=1485
2010 http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=1778
2011 http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=2027