FREEDOM aneb cesta za svobodou, díl 21. - Černé moře - Gruzie

                                             FREEDOM

                                                aneb

                                     cesta za svobodou

                                  Černé moře - Gruzie

Před plánovanou plavbou po Černém moři jsme ještě z domova v březnu poslali emaily na ambasády v Tbilisi a Moskvě s prosbou o informace o plavebních podmínkách jednotlivých zemí.  O nich totiž neexistují žádní piloti a i všemocný internet mlčí, protože do těchto zemí prostě jachtaři neplují. Z Moskvy se vůbec neozvali a od konzulky z Gruzie jsme dostali jednoznačnou odpověď. „ Do Gruzie v žádném případě nejezděte, je to zde nebezpečné. V loňském roce zde byla válka a ani letos není situace jednoduchá. Plavba podél Abcházie je pak vyloženě hazard, zvláště když tam bude operovat ruská válečná flotila.“

Je pondělí 29.června 2009 a my vyplouváme po celním odbavení z tureckého přístavu Hopa. Do města Batumi je to pouze 16 mil na sever, takže s velkými rozpaky se pomalu přibližujeme podél pobřeží do Gruzie. Na pomyslných hranicích volám na 16 kanálu Georgia coast guard a informuji je o přeplutí hranic. Ozve se mi nějaká mladá žena a anglicky ji opakuji svojí zprávu. Ve vysílačce praská, takže rozumím každé páté slovo. Zopakuji vše pro jistotu několikrát. Asi po 30 minutách mi opět volá a rozumím pouze 6 mil. Několikrát ji odpovídám, zda se mám hlásit 6 mil od přístavu kam pomalu směřujeme či co vlastně chce. Po další 20 minutách pak rozumím pouze SNOW WHITE – STOP, you are in prohibited area.

Teď již rozumím dobře, zřejmě jejich vysílačka má malý dosah. To jsme již asi 8 mil od přístavu Batumi asi 2 míle od břehu. Vypínám tedy motor a se Zdenkou se opalujeme na pálivém slunci. Mám totiž čekat na člun pobřežní stráže. Po hodině se k nám blíží bílý člun s červenými znaky Gruzie. Vysílačkou se domlouváme, že k nám přestoupí pohraničníci. V tom nemám problém a po chvilce jsou na palubě 4 Gruzínci.

Anglicky hovoří pouze jeden, takže přecházíme na mojí ruštinu a kupodivu si velice dobře rozumíme. Zapisují si souřadnice, kde se nacházíme a musím je parafovat. Pak se domlouváme, že se mnou poplují do přístavu a jejich člun tedy odplouvá napřed. Navazuji konverzaci a dozvídám se, že podle gruzínského zákona se nesmí plout blíže než 6 mil od pobřeží. Nevědí jestli to bude velký problém a čile konverzujeme o jachtě a našich cestách. Je obrovské vedro a zpod jejich uniforem se řinou proudy potu. Nabízím jim pivo, které s díky přijímají a po 1,5 hodině jsme v přístavu Batumi. Zde se vyvážeme k jiné lodi pobřežní stráže a s kompletními doklady odcházím v jejich doprovodu za kapitánem. Zde již čekají velitelé policie, pobřežní stráže, celníků, armády a mnoho civilistů, celkem asi 15 lidí. Rusky pozdravím a sedám si vedle velitele pobřežní stráže, který zahajuje hovor: „ Porušili jste gruzínský mořský zákon o plavbě podél pobřeží. Posádka bude volná, můžete se volně pohybovat po Gruzii, ale jachtu Vám zadržuji až do vyřešení případu. To může trvat až týden a může Vám být uložena pokuta do výše 35 000 USD.“ V tento okamžik mi ztvrdly všechny rysy a puls by mi asi nikdo nezměřil.  Ve vší slušnosti jsem však zahájil obhajobu, že nejsme žádní teroristé ani špioni. Připluli jsme do země jako turisté a je velmi těžké zjistit informace o jejich mořských zákonech. Zároveň, že trvám na tom, aby se věc řešila okamžitě.

„Nemohu se volně pohybovat po Vaší zemi, pokud bude moje jachta zadržená. Ta totiž představuje celý náš smysl života a jestli mi chcete dát takovou pokutu, tak mě můžete rovnou zavřít. Tolik peněz mít nikdy nebudu.“ končím svůj proslov. Kupodivu pozoruji, že i spousta dalších se snaží za mě přimlouvat. Nakonec tedy velitel pobřežní stráže nechce udělat verdikt sám a volá ještě asi vyššímu náčelníkovi. Ten však kupodivu během minuty rozhodne, že jsme turisté a ne žádná komerční loď a ať nás okamžitě propustí. V ten okamžik jste možná i v Čechách museli slyšet tu ránu, jak mi spadl kámen ze srdce. Současně asi poprvé v životě děkuji komunistům, že mě naučili rusky.

     Za doprovodu 2 pohraničníků přeplujeme do jachtařského klubu, kde však stojí pouze jedna 6 metrová jachta a několik rybářských člunů, předělaných na výletní lodě. Přichází policie s celníky provézt odbavení a současně spousta dalších různých náčelníků se jenom podívat a vyfotit.  Jsme zde první jachta od roku 2005 a současně jsme se stali dost populárními, ale hlavně známými se všemi ozbrojenými složkami. Také jsem se seznámil s Gusjou, který je zástupcem ministerstva a zařídil naše propuštění. Saša je velitelem speciálního mořského armádního komanda. Mají zde v rohu místo pro svoje rychlé čluny a stálou ochranu. Nabízí mi hlídání jachty, což s díky přijímáme. Až do večera se u Sněhurky střídají desítky lidí a fotí se s námi, že si absolutně nemůžeme pamatovat kdo je kdo.

     Ráno se pomalu rozhlížíme po Batumi a průvodce nám dělá Ruslan. Jemu patří ta malá jachta v přístavu. Vozí na ní v létě turisty a přes zimu dělá rybáře. Jsou zde však pouze turisté z Gruzie a moc si nevydělá. Batumi je město dvou tváří: u pobřeží má krásný park s několika hotely a krásnou promenádou, za tím je však staré komunistické město s paneláky v dezolátním stavu, ulice jako tankodrom a všude stojí různí stánkaři a překupníci. V zemi je totiž obrovská nezaměstnanost, takže každý se snaží něco prodávat a alespoň si vydělat na jídlo. Od rozpadu Sovětského Svazu zde zůstalo vše stát. Domy se neopravují, továrny jsou zavřené, zemědělská družstva zarostla kopřivami a po silnicích se nechá jezdit s největší opatrností pouze po hlavních. Většina starších obyvatel vzpomíná na éru Sovětského Svazu, protože tehdy měli práci a sociální jistoty.

    Po 3 dnech v Batumi nasedáme na vlak  a 8 hodin se kodrcáme do 380 km vzdálené Tbilisi. „Měli bychom zavolat naší konzulce, že jsme přesto do Gruzie připluli, aby o nás věděla“ napadá mě ve vlaku a vytáčím její číslo. „No to je sice hezké, že jste tady, ale jak se chcete odsud dostat. Tady se schyluje k válce, může vypuknout každým okamžikem a co pak budete dělat? Co Vás to napadlo……..“ a následuje 10 minut naprosto hysterického záchvatu, který ukončím až rázným slovem. No to jsme si polepšili, co teď budeme dělat? To abychom nasedli na zpáteční vlak a rychle se vrátili do Turecka, napadá nás. Nakonec to neřešíme a pokračujeme v plánu naší cesty a konzulce již volat nebudeme, nějak to dopadne.

     Po vystoupení z vlaku v Tbilisi zůstaneme jako opaření. Jsme zvyklí, že hlavní nádraží bývá udržované, tady však vystupujeme na perón a pod námi se rozprostírá velké náměstí plné trhovců. Je to zde jako na orientálním bazaru, ale jelikož je již večer, tak je všude mnoho odpadků a opilců. „Taxi“ zní obvyklá otázka na turisty. Domlouvám se z řidičem, že hledáme nějaký privát na přespání. Okamžitě nám nabízí dobrý pokoj v centru. Po příjezdu nám jakási dáma vychvaluje pokoj v přízemí a vede nás do sklepa. Tady stojí postel se zvlhlými dekami plných švábů a vše smrdí zatuchlinou, protože se zde již půl roku nevětralo. Cena je prý velice dobrá pouze 20 EUR za noc. Okamžitě tedy odjíždíme a obcházíme několik hotelů. Protože je již večer zůstáváme v jednom za 45 EUR. No první den v Tbilisi byl opravdu šokem. Ráno si prohlédneme staré historické město, které je relativně udržované. Jestliže se však dostanete za jeho rajón, tak na vás dýchne obrovská bída. Tisíce prodavačů a mezi nimi žebráci, takže si musíte dobře hlídat kapsy.

Jeden den zde úplně stačí, takže si půjčujeme auto na výlet do Kavkazu. Dle doporučení potřebujeme džíp. Do města Kazbegi ležícího pod úpatím  nejvyšší gruzínské hory Kazbeg / 5033 m.n.m./ je to 100 km. Posledních 40  km však jedete po asfaltce staré 30 let a po každé zimě se výmoly násobně zvětšují. Dojedeme tak až na ruskou hranici, kde se právě staví nová celnice.  Ubytujeme se u Vasji, který nabízí přespání s večeří i snídaní za 35 EUR na osobu Vasja je původem Rus, takže celý večer diskutujeme o politické situaci. Brzy ráno startujeme džíp a stoupáme nepředstavitelným terénem ke kostelíku nad vesnicí, odkud je nádherný výhled na ledovec na hoře Kazbeg.

Cestou zpět odbočíme na další horskou stezku a 30 km jedeme na hranici možností mých i auta. Dosud jsme neviděli tak nádherné hory plné zeleně, ledovců, křišťálových řek  Připadáme si doslova jako na expedici v Himalájích. Zastaví nás až opuštěná vesnice, ve které zůstalo po válce jen několik pastevců. Zde je také strážní stanoviště vojáků, protože za kopcem již je Jižní Osetie, kterou kontroluje Rusko. Ježdění džípem po Kavkaze bylo jednoznačně nejsilnějším adrenalinovým zážitkem při našich cestách do vnitrozemí.  Navštívili jsme pak ještě několik zajímavých míst, jako muzeum v Gori. Zde se narodil Stalin a bohužel do dnešního dne je zde oslavován jako velký hrdina.

      Po 4 dnech cestování jsme se ještě rozhodli navštívit Arménii. Po 5 hodinách jízdy smrti maršutkou, což je místní mikrobus, vystupujeme v Jerevanu. Ten je na rozdíl od Tbilisi velmi zachovalý, ale zase moderní bez historie. Podařilo se nám sehnat levné ubytování u starých lidí v paneláku, takže jsme se opět mohli dozvědět mnoho z jejich života. Za dva dny jsme projeli půjčenou Nivou nejhezčí památky, kterých je zde mnoho. Arménie byla totiž 2. zemí, která oficiálně přijala křesťanství. Zůstalo zde mnoho zachovalých a dodnes funkčních klášterů. Ale nejsilnějším zážitkem byla určitě návštěva u pastevců. Při průjezdu hor jsme zastavili v rozpadlé vesnici, kde pastevci stříhali ovce. Požádal jsem, zda si je mohu natočit a okamžitě jsme byli kamarádi. Otci rodiny bylo 74 let a celou dobu žil zde. Pozval nás do domu a pohostil kefírem, sýrem a lavášem / místní chléb /. Je pravdou, že talíř se umýval asi pouze na Vánoce, ale musel jsem ochutnat abych neurazil. Po dvou hodinách odsud odjíždíme s nádherným zážitkem. Ti lidé nemají nic, ale i o to poslední se rozdělí. Podobných lidí jsme v Arménii potkali mnoho.

       Po 14-ti dnech cestování opět vyřizuji odhlášení v Batumi. Všichni nás přemlouvají, ať nikam nejezdíme, že je u nich hezky. Je to pravda v přístavu stojíme opět zdarma, vodu si bereme od rybářů a je zde všeobecně levně. Jenže naše Sněhurka není zvyklá na dlouhé přestávky a již chce vyplout na moře. 13.7. v poledne se odvazujeme od mola a s máváním všem novým přátelům nastavujeme kurs Rusko. Čeká nás 23O mil do Soči, ale to co nás čeká tam nás nenapadlo ani v tom nejhorším snu.

MR

www.snehurka-yacht.cz

Fotogalerie: http://www.jachting.info/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=121

Filmy z plavby 

FREEDOM, aneb cesta za svobodou 2006, 2007, 2008, 2009, 2010  http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=1132