FREEDOM aneb cesta za svobodou, díl 20. - Černé moře - Turecko

                                            FREEDOM

                                                aneb

                                     cesta za svobodou

                                  Černé moře - Turecko

    Přesně 1.dubna 2009 o půlnoci stojíme před naší Sněhurkou v Tureckém přístavu Marmaris. Je naštěstí na svém původním místě. Často se zde totiž stává, že lodě na pevnině přetahují jako škatule hejbejte se. Hledat potom svojí jachtu mezi tisícem dalších je v noci opravdu nadlidský výkon. Ráno se ihned dáváme do klasických přípravných prací a za 3 dny již stojíme na vodě. Tady ještě montuji další již třetí sluneční kolektor. Tentokrát jsem všechny předělal na naklápěcí a musím se přiznat, že konečně jsem spokojen s jejich výkonem. Pokud nastavím soláry na ideální úhel, tak vyrábějí okolo 14 Amper a to je již dostačující pro chladničku i ostatní běžné zdroje.

     13.dubna nasedáme na autobus a cestujeme 1000 km do vnitrozemí do oblasti Kapadokie.

Je to oblast centrálního Turecka okolo vyhaslých vulkánů, kdy se naplavená láva po statisíce let opracovávala větrem a deštěm do neuvěřitelných tvarů. 4 dny si prohlížíme hrátky přírody včetně podzemních měst, ve kterých tehdy žilo neuvěřitelných 30000 obyvatel. Kapadokie je určitě nejkrásnějším přírodním útvarem Turecka. Na tento výlet jsme se dlouho těšili, ale po návratu do mariny se již těšíme na další plavbu. Pro letošní rok jsme si vybrali Černé moře, kterým uzavřeme jakýsi okruh okolo Evropy.

    22. dubna vyplouváme z Marmaris a pro nás již v podstatě známou trasou směřujeme na sever do Istanbulu. Pouze se tentokrát držíme více u řeckých ostrovů, které jsme ještě nenavštívili. V Marmarském moři nás zastihl rodící se Meltemi, takže do Istanbulu doplouváme proti větru 40 uzlů a velkým vlnám. Přesto podle předběžného plánu proplouváme Bospor a 27.5. vplouváme do Černého moře. Samozřejmostí je pořádný přípitek Neptunovi, aby nám v dosud neznámém moři pomáhal. Jsme rozhodnutí plout doprava podél Turecka podle převažujícího proudu a snad i větrů.

   Prvním přístavem od průlivu je město Sile. Je zde velký rybářský přístav, kde se nechá stát i na kotvě, ale u mola již stojí 2 plachetnice, takže se vyvazujeme vedle nich. Three Times Lady pluje pod Hong Kongskou vlajkou a žijí na ní Němec s Číňankou. Při otázce kolik stojí přístav mi s úsměvem odpovídají, že asi nic. „Stojíme tady již 3. den a nic jsme ještě neplatili.“ Tak to se mi zamlouvá, ale ještě netuším, že takhle to bude celé Turecko.

Po 2 příjemných dnech pokračujeme společně s příznivým větrem dál na východ. Dalším přístavem je Akcakoca. Při vplutí do přístavu se schází na mole asi 50 diváků a všichni nás zdraví jako vítěze nějaké regaty. Všichni si chtějí podat ruku a největší hádankou je naše vlajka. Při slově Čeko nebo Čechia jsou úplně vedle, avšak Čechoslovak znají velice dobře.

Podle jejich slov sem připlouvá za sezónu asi 20 jachet, takže každý cizí turista je pro ně zpestřením. Celé černomořské pobřeží si totiž ponechává typické turecké rysy. Dosud sem nepronikli západní turisté, takže zde nestojí luxusní resorty jako na jihu. Pobřeží slouží k rekreaci pouze místních obyvatel, zejména z Istanbulu a horských oblastí. Jsou zde menší skromnější hotely, penziony a restaurace, ve kterých jsou ceny značně nižší. V každém přístavu je pak rybí trh, kde jsme kupovali kilo lososa za 2 EUR. Zdá se, že je Černé moře bohaté na ryby, jenže to platí pouze o Turecku. V jiných zemích pak čerstvou rybu nemáte šanci koupit.

     Na pobřeží nejsou žádné chráněné zátoky, takže každý den pak pokračujeme z jednoho přístavu do druhého, které jsou vzdálené maximálně 40 mil. A vždy podobný scénář. Nikde se nemusíme hlásit, prostě se vyvážeme u mola a ihned se sejde několik obdivovatelů a chtějí si povídat. Je pravdou, že anglicky umějí 5 slov, ale když k tomu přidáme našich 5 tureckých, tak je o zábavu postaráno. A když náhodou není místo u mola, tak okamžitě na nás mává nějaký rybář, že se můžeme vyvázat k jeho lodi. Samozřejmě nás pak pohostí čajem a mnoho večerů je opravdu příjemných. Vítr nám dosud přeje, ale často musíme na genakr, protože je velmi slabý.

   Eregli je jedno z větších měst na pobřeží a zůstali jsme zde 3 dny. Městský trh je opravdu kouzelný a nikdy jsem se tak nepřejedl jahod jako zde. Kilogram stál 0,50 EUR a i ostatní ovoce je zde velmi levné. Jeden den jsme podnikli výlet na kolech do hor a máme krásný zážitek, kdy jsme na cestě našli želvu. Při odplouvání jsem zajel k pumpě dotankovat vodu.

Je samozřejmě zadarmo a pumpař mi ukázal, že moje turecká vlajka se již začíná od větru třepit. „Když to uvidí pobřežní stráž, tak budeš mít problém“ ukazuje mi a záhy mi dává do ruky novou. Chci mu ji zaplatit, ale odmítá, že je to dárek. Turci jsou prostě úžasní.

     Po nádherném sailingu 58 mil přeplouváme do Amasry. To je asi nejhezčí město na pobřeží. Na malém skalnatém poloostrově stojí hrad, ve kterém je malé městečko.To se samozřejmě rozrostlo i za hradby a je plné turistů. Při návštěvě hradu se zdravíme se starším pánem před domkem. Ihned nás zve na čaj a klasicky 5 slov anglicky a 5 turecky si povídáme o jeho životě. Samozřejmě nám ukáže dům, kde již tráví důchod. Podobných příhod pak máme v Turecku desítky. Z Amasry jsme podnikli busem výlet do Safranbulu. To je město z 11. století ležící 80 km v horách. Z tohoto města se začal exportovat do Evropy šafrán a díky jemu se z něj stalo bohaté správní středisko oblasti. Dodnes se zde zachovalo historické centrum.  V dalších přístavech se seznamujeme opět s úžasnými a přátelskými lidmi.

    90 mil ze Sinopu je město Samsun, kde jsme našli první marinu na pobřeží. Byla opravdu pěkná a stála nás 50 USD za noc. Stojí zde asi 5 místních jachet, z turistů nikdo. Má i velký přístavní bazén, kde jsme stáli dobře chráněni i další noc zadarmo na kotvě. Dlouho budeme však vzpomínat na malý rybářský přístav Persembe. Opět se vyvazujeme k rybářskému trawleru a ihned nám pomáhá 5 rybářů. Navazuji hovor svojí turečtinou a po chvilce již nejaktivnější Hasan má v ruce nůž a filetuje 4 velké lososy. Podávám mu tedy misku a chlazené pivo. To v něm rychle zmizí stejně jako lososy v naší chladničce. Ostatní pivo odmítají, že přes den nepijí. Ale samozřejmě nás zvou na čaj a tam hovoříme o jejich nelehkém povolání. Naštěstí je tam jeden, který umí anglicky trochu lépe, tzn asi 10 slov. Po chvilce mi ukazují, že se vrací z moře kapitán v malém člunu. Představuje se jako Sulejman a to co následovalo bylo jako neskutečný sen. Naznačuje, že nás vyveze na moře, kde obhospodařují velké sádky. Myslel jsem, že pojedeme člunem, ale najednou se všichni rozutekli a začali odvazovat velký asi 40 metrový trawler, na kterém jsme seděli. Vyplul do zátoky s rybí farmou a objížděli jsme jednotlivé sádky. Těch tu mohlo být tak 50 a v každé je 45000 lososů. Samozřejmě nám ukázali jak je krmí a já jsem neodolal a zkusil si řídit rybářský trawler. Hodinová projížďka byla naprosto fantastická a když jsme se opět vyvázali, tak již kajutou voněli čerstvě usmažení lososy, které mezitím jeden z rybářů připravil. Chutnali výborně a abych se nějak odvděčil, tak jsem přinesl naší slivovici. Kapitánovi velice zachutnala a hned nám oznámil, že ve 20 hod nás zve na večeři. Mysleli jsme, že k němu domů, ale odvezl nás do hotelové restaurace a menu bylo opravdu královské. O placení nechtěl ani slyšet a tak ten neskutečný den jsme uzavřeli opět na jeho lodi několika panáky.

Ráno na nás již opět volali, že turecký čaj je již na stole a velice se divili, že chceme odjíždět. Sulejman nám nabízel, že tam můžeme stát třeba týden, ale tolik času opravdu nemáme. Rozloučili jsme se s vědomím, že na tyto lidi dlouho nezapomeneme.

    Pokračujeme dál naším tempem každý den jeden přístav a opět navštěvujeme zajímavá místa. Ve velkém městě Trabzon vidím asi 2 míle za komerčním přístavem 2 stěžně. Vydáme se tedy k nim a objevujeme zde novou marinu, která ještě není ani v mapách.  Po vyvázání se jdu zeptat do kanceláře na cenu. Všichni právě obědvají v zahradní restauraci a nabízejí mi samozřejmě čaj. Pomalu tedy komunikujeme u čaje a snažím se zjistit cenu. Plánujeme zde být 3 dny, ale samozřejmě záleží na ceně. „Marina je nově otevřená a ty jsi první cizí jachta, která sem připlula. Buď tedy naším hostem a máš 3 dny zdarma. Když budeš chtít zůstat déle, tak se pak nějak domluvíme“ zní výrok manažera.

Je to skutečnost nebo se mi to jen zdá, říkám si v duchu, ale jsem samozřejmě rád za úsporu naší lodní pokladny. Každý návštěvník Trabzonu pak musí podniknout výlet 60 km do horského klášteru Sumela. Ten stojí vytesán do skály 270 metrů nad údolím. Je to jeden z mála klášterů, který přežil nadvládu Osmanů.

     Další plavba nás zavedla do přístavu v Rize.  Okolí tohoto města je osázené čajovými keři a vlastně 70 % spotřeby tureckého čaje pochází z této oblasti. Však je také z moře krásný pohled na příkré svahy plné tmavě zelených keřů. Vůbec celé turecké pobřeží tvoří vysoké hory většinou porostlé borovicemi a v oblasti Rize již dosahují hory 3000 m.n.m. Není proto problém vidět z moře ledovce na nejvyšších štítech. Je však trochu problém viditelnost, protože zde ve východní části se drží nad horami velká oblačnost a většinou se v poledne roztáhla nad moře a zapršelo. Ale právě toto teplé a vlhké klima výborně prospívá pěstování čaje.

    Posledním přístavem v Turecku je Hopa. Zde jsme měli štěstí, že se zrovna v horském městě Artvin konal „býčí festival“. Je to veliká sláva pro místní obyvatele. Festival trvá 3 dny a na finále se schází na 10000 diváků. Do arény se přivedou 2 býci a ti se do sebe zaklesnou rohy a snaží se jeden druhého odtlačit. Ten, který první uhne, či uteče, prohrává. Na majitele celkového vítěze čeká finanční odměna a velká popularita. Finálový den totiž přenáší živě i místní televize.

     Je však již pondělí 29.června a já stojím na celnici a provádím odhlášení lodě. Máme za sebou celý měsíc plavby podél tureckého pobřeží a musíme pokračovat dál. Z Bosporu jsme upluli celkem 697 mil, naštěstí většinou na plachty. Pouze na východním konci byl již s větrem problém a bylo několik dnů absolutně bez větru a tropická vedra. Tímto jsme vlastně komplexně obepluli celé Turecko, které je obrovské. Nám se v Turecku vždy líbilo a považujeme jej za nejkrásnější zemi ve Středozemí, ale to co jsme zažívali zde na černomořském pobřeží nás bude asi dlouho provázet a dlouho budeme vzpomínat, zejména, když jsme za celou dobu zaplatili pouze 50 USD za marinu. Ale odvazujeme lana a nastavujeme kurs Gruzie. Přístav Batumi leží totiž z Hopy pouze 18 mil. Co nás však čeká za překvapení  v nejbližších hodinách si přečtete příště.

MR

www.snehurka-yacht.cz

Fotogalerie: http://www.jachting.info/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=121

Filmy z plavby 

FREEDOM, aneb cesta za svobodou 2006, 2007, 2008, 2009, 2010  http://shop.jachting.info/index.php?main_page=product_info&cPath=13_77&products_id=1132