Expedice ORINOKO
Pokusil jsem se v následujících řádcích shrnout dosavadní průběh naší expedice, kterou jsme započali 14. listopadu 2002 v Mělníce.
Touhu cestovat a poznávat daleké kraje a nové lidi v sobě nosí snad každý malý kluk. Tyto sny však s přibývajícím věkem většinou blednou a do popředí lidského snažení se dostávají jiné touhy a cíle, jako třeba nové auto, dobré jídlo, krásný byt či dům a na sny se už jaksi nedostává peněz. Někoho však tyto sny a touhy neopustí ani v dospělosti a je ochoten uvedené vymoženosti opustit, či jen odsunout na později a investovat třeba do lodi, s jejíž pomocí hodlá své sny uskutečnit.
V době, kdy jsem teprve začínal poznávat Evropu (jen s batohem na zádech a vztyčeným palcem u silnice), jsem se v roce 1997 dozvěděl, že v Ústí nad Labem vzniká odvážný cestovatelský projekt - stavba repliky dřevěné plachetnice Victoria, s níž se parta mladých dobrodruhů s neklidnou cestovatelskou duší hodlá pustit na plavbu kolem světa. Okamžitě mě celá akce nadchla a do Ústí jsem začalo víkendech dojíždět a pomáhat svojí troškou při tomto velkolepém díle. Odměnou mi byla v roce 1999 účast na Evropské části plavby z polského Štětína do francouzského Cherbourgu. Přes to, že jsem zpočátku trpěl mořskou nemocí, mne plavba po moři zaujala a vyhledával jsem každou další příležitost plout.
V roce 2000 jsem absolvoval jachtařský kurs v polské Trzebieži a tím mi byla brána k modrým dálavám otevřena. Ještě několikrát jsem během dvou let brázdil s českými i polskými jachtaři vlny Batlského moře, abych se konečně v roce 2002 stal spolumajitelem plachetnice Dandy, s níž jsem chtěl podniknout skutečně dlouhou námořní cestu a na vlastní kůži vyzkoušet, jak takový život námořníka vypadá. Až neuvěřitelně lehce jsem kolem sebe soustředil pár skvělých mladých lidí se stejnou touhou.
Poté, co jsme na jaře 2002 přepravili do Čech po Odře a Labi ocelovou 12-ti metrovou ploutvokýlovku s ponorem při zasunuté ploutvi pouhých 1,5 m, začali jsme na pozemku truhlárny našeho kamaráda jachtaře a spolumajitele Dandy, Zdeňka Nenadala, v Mělníce intenzívně na lodi pracovat, abychom ji v listopadu opět spustili na vodu a vyrazili po Labi do světa. Cíl expedice - daleké Rio Orinoco ve Venezuele.
Díky nízkému ponoru jsem chtěl využít soustavy evropských toků a kanalů k plavbě do Středozemního moře, jež jsem v zimním období považoval za přívětivější nežli Severní moře. Plavba řekami a kanály do jihofrancouzského přístavu Potr St. Louis du Rhone trvala měsíc a půl a patří k tomu nejhezčímu, co jsme na naší dosavadní pouti zažili. Ať už nevšedním způsobem dopravy v místy krásných říčních údolích (zejména na Labi a Mosele), či poznáním lidí od vody, lhostejno, jaké národnosti. Nebyla ani nouze o dobrodružné zážitky, jako třeba vyprošťování lodního šroubu (v pětistupňové vodě na Rýnu!), na nějž se nám namotalo lano. Pluli jsme i ve dvacetistupňovém mrazu a Dandy na kanále deľEst obstála i jako ledoborec. Počasí nám však bylo nakloněno a déšť jsme za celou dobu zažili jen jednou na Labi. V Port St. Louis jsme oslavili Silvestra a na nový rok jsme vztyčili stěžeň.
12. ledna 2003 jsme konečně vypluli na dlouho očekávané moře. A jakoby chtěl Neptun nováčky řádně prověřit, přivál nám, jak je to zde v tomto ročním období obvyklé, z údolí Rhony ve Lvím zálivu vichr síly 7-8° B. Na bouřkovou kosatku jsme záliv doslova přeletěli a třetího dne ráno jsme se vyvazovali v barcelonském Port Olympic.
Díky našim českým kamarádům, Ondrovi a Kláře, se nám zde podařilo najít práci a tím vylepšit naši bídnou finanční situaci. 1. února jsme vypluli dál na jih. Bez zastávky jsme chtěli proplout Gibraltarem, abychom ještě koncem února dorazili na Kanáry a poté v březnu či dubnu na Kapverdy. Koncem května jsme plánovali vplutí do orinocké delty, kde bychom pluli proti toku Orinoka a přečkali tak sezónu hurikánů v Karibiku. Bohužel, Neptun nám naše plány překazil a ukázal tak, že bez jeho souhlasu není možno na moři podnikat nic.
Krátce po vyplutí z Port Vell se nám 30 mil od Barcelony v bočním větru síly 4° B, kdy loď neplula v nijak výrazném náklonu, zlomil stěžeň. Nevydržel nápor dvou kosatek a hlavní plachty. Dodatečně jsme tak zjistili, že náš hliníkový stěžeň byl poddimenzovaný a neměl být pro tak těžkou ocelovku, jako Dandy vůbec použit. Práce na vytažení stěžně z vody trvala 3 hodiny, kdy jsme nejdřív museli odřezat plachty a vytahat všechna měkká lana a poté jsme jej pomoci "achterstagu" přes zadní vazák vytáhli až na hladinu a spinakrovými pni jsme jej poté dostali na palubu. Na motor jsme dopluli zpět do Port Vell.
V Barceloně se tou dobou pohyboval náš kamarád Vašek Houska, který na základě svých zkušeností při stavbě hliníkových lodí vymyslel, jak stěžeň relativně levně a dobře opravit. Byla naprostá utopie přemýšlet o koupi jiného, byť z druhé ruky, natož nového. Vašek navrhl, abychom pod spodní sáling nechali podélně přivařit 4 hliníkové profily a rozhodně, abychom jej zpevnili dalšími dvěma vanty, vedenými od horního sálingu.
Byly před námi další tři měsíce pobytu v Barceloně, kdy jsme pracovali a vydělávali na opravu. Díky našim španělským a českým kamarádům nás oprava přišla jen na 500 euro za materiál a práci svářeče. Bylo to skutečně štěstí v neštěstí.
Koncem dubna jsme konečně opět vypluli. Na naše původní plány už nemohlo být ani pomyšlení, takže naše první plavba směřovala na Menorku, kde jsme si poprvé, v nádherné zátoce Fornells na severu ostrova, vyzkoušeli kotvení. Poté jsme navštívili hlavní město Menorky - Mahon, s údajně nejkrytější zátokou ve středomoří, která svým tvarem připomíná norské fjordy. Na jihu jsme na pár dní zakotvili v malé zátoce Cala Covas s nádherně průzračnou vodou a přírodními jeskyněmi ve skalnatém břehu v okolí. Zajímavostí jsou i lidmi vybudované jeskyně přímo v Cala Covas, která podle nich dostala jméno. Sloužily k pohřebním účelům v prehistorických dobách, z nichž se po celém ostrově nacházejí různé kultovní kamenné stavby.
Jelikož jsem byl nucen navštívit Čechy, zamířili jsme, po prohlídce Menorky a krátké zastávce na Ibize, zpět ke španělským břehům.
Během mého pobytu v ČR byla Dandy zakotvena v zátoce Moraira, asi lOO km na jih od španělského města Valencie. Posádka během té doby podnikla řadu výletů po hornatém pobřeží s několika národními parky v kraji charakteristickém především intenzívním pěstováním citrusových plodů, které zde rostou doslova všude. Po mém návratu na loď jsme se zúčastnili oslav dobytí města Moraira z rukou Maurů, spojených s ohňostroji, velkolepými scénickými představeními, zobrazujícími tyto historické události a samozřejmě s nezbytnými tanečními večery ve žhavém rytmu.
Dandy poté vyplula na další pouť podél španělských břehů směrem kjihu. Na dva týdny posádku doplnila devítiletá Saule se svoji maminkou Vlastou, trvale žijící nedaleko Barcelony, s nimiž jsme se seznámili během našeho tamního pobytu. Saule, která je postižená mentální vadou a ztrátou hybnosti dolních končetin, pobyt na lodi dokonale zvládala a dokázala tak, že žádná mentální ani fyzická vada není překážkou jakékoli činnosti, pakliže se najdou lidé ochotní k nezištné pomoci a podpoře. Samozřejmě největší díl na tom, že se Saule stala námořnicí, má její maminka, která vyniká obrovskou vůlí Saulince zajišťovat aktivní život, což má na Saulininu psychiku nesmírně pozitivní vliv a odborníci, znalí problematiky, nevěří, jaký pokrok Saulinka každoročně proti svému handicapu udělá. A i dovolená na lodi v kruhu přátel (kterou by si Saulinčini rodiče nemohli za normálních okolností dovolit) přinesla, dle Vlastina vyjádření, Saulince blahodárný efekt. Čím víc se loď houpala, tím víc se Saule plavba líbila a její radostné výskání nám bylo dostatečnou odměnou za dobrý skutek.
Společně jsme navštívili ostrůvek Tabarca, ležící jižně od města Alicante, který je zároveň mořskou rezervací a lze jej obejít cca za 3 hodiny. Nelze zapomenout na malebnou vesničku stejného jména, kde se jakoby zastavil čas z dob, kdy sloužila jako vojenská pevnost střežící úzký pruh moře mezi ostrovem a pevninou proti pirátům. Po odplutí poslední večerní lodi s turisty se ve vesničce, kde byste marně hledali automobil, rozhostí klid a vy si romantickou procházkou po nevydlážděných uličkách můžete vychutnat nefalšovanou atmosféru typické španělské vesnice, kde v tavernách a hospůdkách vysedávají pouze místní lidé z nichž ti nejstarší hrají na prašném plácku před hospůdkou typický petanque.
Dandy pak vyplula dál na jih, kde, severně od města Cartagena, leží veliké mělké přírodní slané jezero oddělené od Středozemního moře úzkým písečným prahem a je možno do něj vplout úzkým kanálem se zdvihacím mostem. Voda v jezeře dosahovala v červnu neuveřitelných 27 °c, proto jsme zde Dandy na několik dní zakotvili a oddávali se příjemnému koupaní a relaxaci. Zde jsme se rozloučili se Saule a Vlastou a pokračovali dále na jih a západ podél břehů Andalusie směrem na Gibraltar.
Během této části plavby se již naplno projevilo letní středomořské počasí, charakteristické slabými větry, takže tato část plavby byla dosud tou nejpomalejší vůbec. Avšak díky nezčeřené hladině jsme si mohli naplno vychutnat setkání s hejnem kulohlavců černých (Globicephala Melaena), které čítalo asi l5 kusů. Jde o druh kytovce z čeledi delfinovitých, 5-8 metrů dlouhého, vážícího 3-3,5 tuny, který jinak není tak často k vidění jako např. delfin obecný či skákavý. Mohutná zvířata, připomínající tvarem těla spíše velryby, plula souběžně s Dandy v nesčetných formacích, podplouvala nás, třela se o sebe a vypouštěla z dýchacích otvorů drobné bublinky tvořící stopu za jejich plujícími těly. Pro všechny členy posádky byl fascinující a euforizující zážitek, vidět hrající si kulohlavce v křišťálové vodě pod trupem lodě. Na závěr svého vystoupení se zvířata seřadila na hladině za lodí jako formace vynořených ponorek a rozloučila se s námi rytmickým odfukováním páry, aby se pak ponořila do modrých hlubin a pokračovala ve své pouti Středozemním mořem.
A po několika dnech se z oparu před lodí vynořila ostře čnící gibratalská skála. V těchto místech dochází k zajímavým jevům souvisejícím se slapovými jevy. V Gibraltarské úžině totiž k míšení a střetávání proudů různých směrů a rychlostí. Středem úžiny proudí z Atlantiku do Středozemního moře stálý proud o rychlosti 2 uzlů. Směrem k pobřeží Evropy a Afriky tento proud slábne, ale slapové jevy zde pro změnu vytvářejí přílivové proudy, které jsou nejsilnější u břehů. V závislosti na denní době a fázi Měsíce se mění směr a síla těchto proudů. Tyto jevy jsou na hladině patrné i pouhým okem a v místech střetávání proudů se vytvářejí rotující koláče a pruhy špíny a moře doslova šumí jako proudící řeka. Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli, jak je plavba v tomto úseku komplikovaná a několikrát nás proud zanášel zpět ke Středozemnímu moři.
Město Gibra1tar je, jak známo, anglickým uzemím, ale těžko byste tu hledali auta jezdící vlevo. Zajímavostí je, že příjezdová komunikace ze španělské La Liney kříží přistávací dráhu místního letiště, která vybíhá přímo do Gibraltarské zátoky. Křižovatka komunikací funguje podobně jako běžný železniční přejezd s tím rozdílem, že zde nejezdí vlaky, ale letadla. Na vrcholu téměř 500 metrů vysoké skály, obývané africkými opicemi - makaky, jsou umístěny dva obrovské kanóny, které v minulosti kontrolovaly provoz v úžině. Dnes už naštěstí nikomu nehrozí a slouží jen jako hnízdiště racků.
Naše další plavba odsud směřovala přímo na Kanárské ostrovy. Před námi byla veliká neznámá - Atlantik. Sotva nás pustily vody Gibraltaru do náruče oceánu, stala se nám nepříjemná záležitost. Na vrcholu stěžně se ulomil úchyt předního stěhu a genua nám bezmocně vlála ve větru. Naštěstí se nám problém podařilo rychle vyřešit a přední stěh jsme k vrcholu stežně uchytili pomoci šeklu.
Na oceánu jsme se střídali ve dvou dvoučlenných hlídkách vždy po 4 hodinách služby a 4 hodinách odpočinku. Vítr se, krátce po opuštění úžiny, ustálil do typického letního NE 3-4, avšak poslední den plavby před Kanárami nám zesílil na 5 až 6° B a tento úsek jsme dopluli pouze na kosatku. Vždy jsme raději refovali a zmenšovali plachty dřív, než bylo nezbytně nutné - stále v nás ještě přetrvávala tristní vzpomínka na zlomení stěžně v únoru, nedaleko Barcelony.
Plavbu po oceánu obdivuhodně zvládala jediná dívka na palubě - Jitka. Nejenže plnila úlohu člena posádky a pravidelně a poctivě se střídala za kormidlem, ale kromě toho na sebe dobrovolně vzala i kuchařské břemeno, jež v podmínkách houpající se lodě není úloha zrovna nejlehčí. Všichni jsme byli šťastní, když jsme sedmého dne ráno uviděli v dáli blikající maják nejsevernějšího kanárského ostrůvku Alegranza. V 10 hodin už stála Dandy zakotvena v bezpečné zátoce ostrovu La Graciosa.
La Graciosa je nejmenší obydlený kanarský ostrov, ležící severně od ostrova Lanzarote, od něhož je oddělen úzkým průlivem El Rio. Stejně, jako všechny kanárské ostrovy je i Graciosa sopečného původu. Je však plochý se třemi nevysokými sopečnými vrcholy. Na jihu leží neveliká rybářská vesnice s přístavem - La Sociedad. Stejně, jako ostatní východní kanárské ostrovy Lanzarote a Fuerteventura zde není téměř žádná přirozená vegetace a krajinným rázem připomíná spíše nedalekou pouštní Afriku.
Po několika dnech Dandy zamířila do hlavního města ostrova Lanzarote - Arrecife. Měli jsme možnost, společně s našimi španělskými přáteli, si tento suchý, leč fascinující ostrov, důkladně prohlédnout. Na severozápadě ostrova se vypíná strmý horský masiv s krásnou vyhlídkou na La Graciosu a úžinu El Rio. Východní svahy hřebene klesají k moři a mezi lávovými poli jsou zde roztroušeny hospodářské usedlosti, specializující se na pěstování vína. Je téměř neuvěřitelné, že je možno v této vyprahlé sopečné drti, připomínající škváru, vůbec něco pěstovat. Ale víno je to výtečné, i když jedna 0,7 1 láhev přijde na cca 6-7 euro. Turisty nejnavštěvovanější je asi místní národní park Timanfaya. Zdejší Montanas Fuego (Ohňové Hory) - jsou dosud činné vulkány a zřízenci parku zde turistům předvádějí, jak sopouchy po nalití vody vypouštějí gejzíry horké vody a páry do výše desítek metrů.
Další zastávku měla Dandy na ostrově Gran Canaria. Spíše, než sedmé největší španělské město Las Palmas, či turisty obléhané pláže, nás zajímalo hornaté a rozeklané vnitrozemí ostrova. Po klikatých silničkách, vedoucích udolními zářezy v úbočích, je možno pohodlně vyjet autem až na nejvyšší, 1949 metrů vysoký vrchol Pico de las Nieves. Zvláště severozápadní strana ostrova svou opuštěností a divokou krásou hlubokých skalních roklí nás ohromila a uchvátila. Celé scénérii dominuje nádherný výhled na další ostrov souostroví - Tenerife, se svým 3718 m vysokým sopečným vrcholem El Teide (je zároveň nejvyšším vrcholem celého Španělského království). Sem směřovala další plavba Dandy.
Tenerife je největším z kanárských ostrovů a možná i proto jsme zde strávili nejvíc času vůbec, protože k vidění je tu toho skutečně hodně. Ať už se jedná o zmíněný El Teide, ležící v centru jižní části ostrova, či mlžné lesy na severu, které sbírají vláhu z oblačnosti přiléhající k ostrovu z jeho severní strany, odkud v létě vanou permanentní severovýchodní větry - pasáty. Když si v létě odskočíte z prosluněných pláží do těchto lesů ocitnete se rázem jakoby v nějakém českém podzimním vlhkem zamlženém lese, což je po horkém a suchém pobřeží vítaná změna. I ve zdejších městech je toho hodně k vidění. Ať už v hlavním, moderním, Santa Cruz či starobylých La Laguna, Puerto de la Cruz nebo La Orotava, kde stojí domy již ze 16. století - typické zděné patrové budovy s uzavřenými dřevěnými pavlačovými a nádherně zdobenými balkony.
Na Tenerife je možno navštívit památky pocházející dokonce z dob před připojením ostrovu ke Španělsku. Jedná se o specifické stupňovité pyramidy podobné těm ve střední a jižní Americe, které vedly jejich objevitele, Thora Heyerdahla, k hypotéze, že předkolumbovská kolonizace Ameriky probíhala pravě z Afriky a východoatlantických ostrovů. Celou problematiku postihuje expozice v muzeu v Guimaru, kde se tyto malé pyramidy nacházejí a je možno zde navštívit i pracovnu samotného Thora Heyerdahla, který na ostrově strávil část svého života.
Za zmínku stojí také údolí Masca. Vesnici stejného jména ležící zde na skalním ostrohu obklopují příkré srázy a izolují ji tak od zbytku ostrova. Před vybudováním silnice, klikatící se v prudkých srázech, bylo prakticky nemožné dostat se do těchto míst jinak, než po úzké stezce od moře. Proto také byla Masca obávaným a nedobytným útočištěm pirátů.
Z Tenerife Dandy zamířila na 20 mil vzdálený ostrov Gomera, který patří k těm menším. Tady jsme nechali Dandy vyzdvihnout z vody abychom ji mohli zbavit nárůstu řas a měkkýšů a obnovit nátěr pod čarou ponoru, zvláště antifoulingu, který značně odřel led na Canal de ľEst v prosinci minulého roku. I zde jsme podnikali výlety do zdejšího mlžného lesa, který je zároveň národním parkem Garajonay, ležícím v centru ostrova. Ke Gomeře nás váže krásná vzpomínka na setkání se dvěma skvělými mladými lidmi z Ostravy - Mirkem a Adrianou, kteří zde již tři čtvrtě roku žijí a pracují a poskytli nám zázemí, rozptýlení i zábavu a během našeho měsíčního pobytu zde se z nás stali výborní přátelé. Je vždy potěšující se na cestách setkat s krajany, ale je radostné poznat krajany, kteří se nezištně stanou pro cestovatele skutečnou oporou a zázemím.
Poslední kanárská plavba směřovala na ostrov La Palma, právem nazývaném La isla Bonita - Krásný ostrov. Je ze všech ostrovů nejzelenější a přes svoje nevelké rozměry jsou zde k vidění různé druhy krajinného reliefu. Od, na severu ležícího, monumentálního kráteru La Caldera de Taburiente, který má v koruně průměr přes 8 km, přes rovinatý, políčky posetý střed ostrova, až po jižní část, charakteristickou nesčetnými sopečnými vrcholy. Zde také proběhla poslední vulkanická exploze na Kanárech, která dala v roce 1971 vzniknout vulkánu Teneguia. Ale nejvíc je La Palma známá pro svoje nedozírné banánovníkové plantáže, jejichž ústup hotelovým komplexům v posledních desetiletích nebyl tak masivní, jako na ostatních kanárských ostrovech. Výnosy z turismu totiž jednoznačně převažují nad výnosy z tradičních průmyslových a zemědělských odvětví jako je rybolov či právě pěstování a export banánů.
Lod' Dandy je v současnosti zakotvena v poklidné zátoce Porto Grande na západě kapverdského ostrova Sao Vicente, kam jsme připluli 14. listopadu - přesně rok po našem vyplutí z Mělníku. Více jak 800 mil dlouhou plavbu z Kanárů jsme absolvovali za 8 a půl dne a Neptun nám byl tentokrát velice nakloněn. Nejen pro stálý severovýchodní pasát, ale poskytl nám také hojnost ryb ze své oceánské zahrady.
Kapverdy - dříve portugalská kolonie sloužící k překládce otroků pro Ameriku, dnes samostatná republika - jsou ostrovy ve východním Atlantiku a pro svou výhodnou polohu je mnoho jachtařů volí jako výchozí bod k přeplavbě do Karibiku. Město Mindelo, v jehož přístavu nyní kotvíme je typické koloniální město, což připomínají mnohé chátrající stavby pamatující lepší časy, kdy zde vládl čilý obchodní ruch. I dnes město žije spíše evropským stylem života, i když zde není nouze vidět na ulici žebrající děti a Evropana také zarazí, že značná část černošských obyvatel vykonává svou potřebu na písčité pláži, hledíc na zátoku přeplněnou jachtami. Mladé Kapverd'anky jsou však snad ještě krásnější než česká děvčata.
Pro ostrovy je charakteristické, že v zimním období sem z Afriky vane suchý saharský vítr Harmatan, který s sebou každoročně přináší tuny saharského písečného prachu, který na severní straně ostrovů tvoří přenádherné písečné pláže dosud neobjevené davy evropských turistů, jež poskytují překrásné koupání v dorážejících pasátových vlnách.
Zřejmě nejkrásnější ze severní skupiny ostrovů je, zcela na severu, Sao Antao. Jižní strana je sice fádní a suchá, avšak poté, co přejedete hřeben po některé ze zdejších klikatých dlážděných silnic, otevře se před vámi zcela jiný, nádherně zelený svět. Na vodu bohatší severní svahy jsou také mnohem hustěji obydlené a protkané důmyslnou sítí kanálků vedoucích od vodních rezervoárů doslova ke každé terase, kde místní lidé pěstují banány, cukrovou třtinu, papaje a vůbec všechny možné druhy tropického ovoce a zeleniny. Pohled do takového údolí, bujícího zeleným životem, který zde udržují velice laskaví a srdeční lidé, je skutečným balzámem pro oči i duši.
Po čtrnáctidenním pobytu zde nadchází čas, abychom i my, podobně, jako před staletími Kryštof Kolumbus, odsud zamířili přes širý oceán ke Karibskému souostroví.
z kapverdského Mindela Tomáš Brabenec
kapitan plachetnice Dandy a vedouci Expedice Orinoko 2002-2004
A ještě jeden link http://cestovani.idnes.cz/cesi-popluji-k-hornimu-toku-orinoka-dba-/kolem-sveta.aspx?c=A021102_180032_igsvet_tom
