Člověk v zrcadle moře
František Novotný.
Představuji si, že když se v haličském Berdičově 3. prosince 1857 malý Josef narodil, stály u kolébky sudičky. Je ti souzeno, abys prožil jeden z nejpodivnějších životů, jaký kdy byl smrtelníkovi souzen, abys v neštěstí našel štěstí, řekla nejstarší. Ačkoli ses narodil tisíc mil od moře, bude právě moře tvým osudem, dodala mladší. Ačkoli ses narodil jako Polák, vytvoříš mistrovská díla v řeči, ze které budeš znát jen pár slov, když poprvé vstoupíš na půdu, kde je domovem, uzavřela ta nejmladší.
Tak to nějak muselo být, když se polský básník a patriot Apollo Nalecz Korzeniowski radoval z novorozeného syna. Štěstí ale nevydrželo dlouho, Josefův otec byl členem ilegálního výboru, který připravoval povstání proti ruské nadvládě (vypuklo v roce 1863) a v roce 1861 byl uvězněn a poslán do vyhnanství ve Vologdě na severu Ruska. Žena, který ho i s dítětem následovala, onemocněla v drsném klimatu tuberkulózou, které v roce 1865 podlehla. Josefův otec pak v Krakově na tutéž chorobu zemřel o čtyři roky později. Nicméně rodiče ještě stačili předat chlapci lásku k umění slova, maminka ho začala učit anglicky a otec, který překládal Shakespeara a Victora Huga, syna seznámil s vrcholnými díly světového písemnictví.
Osiřelý námořník
Po smrti otce se 12letého chlapce ujal strýc z matčiny strany, advokát Tadeusz Bobrowski. Synovce opravdu miloval a umožnil mu studium jak v Krakově, tak později ve Švýcarsku. Ale studia budoucího spisovatele otravovala, neboť jeho romantická duše si usmyslela, že se stane námořníkem. A opravdu v roce 1874 utekl do Marseille. Strýc zareagoval lépe než většina rodičů - poslal 17letému mladíkovi 2000 franků a doporučení na místního rejdaře Delestanga. Na jeho lodi
"Mont-Blanc" pak Josef, ještě jako cestující, odplul na Martinique. O dva roky později již pracoval jako stevard na palubě "Saint-Antoine", jež mířila do Západní Indie. Během této plavby se pravděpodobně podílel na nezákonném pašování zbraní, které loď zavedlo k pobřeží Venezuely. Za "obchodem" stál 1. důstojník, Korsičan Dominic Cervoni, jenž pak autorovi posloužil jako pravzor Nostroma.
Po návratu se Josef kvůli dluhům pokusil o sebevraždu. V dubnu 1878 se nechal najmout jako palubní námořník na britskou nákladní loď plující do Istambulu, a když plavba skončila, v červnu téhož roku poprvé stanul na anglické půdě se znalostí jenom několika slovíček řeči, jejímž naprostým mistrem se měl stát. V říjnu již plul na palubě vlnařského klipru do Austrálie. Tak začala jeho 16letá služba v britském obchodním loďstvu.
Kapitánem britského obchodního loďstva
V roce 1880 sloužil zkoušky na 2. palubního důstojníka a v důstojnické funkci se poprvé plavil na barku "Palestine" o výtlaku 425 tun na Dálný východ. Byla to smolná plavba - samé bouře, pak srážka s parníkem a deserce části posádky. Nedosti na tom, před cílem došlo k požáru uhlí, které loď vezla, a posádka musela přejít do záchranných člunů. Josef tak přistál na Sumatře po 13,5 hodinách plavby v otevřeném člunu jako trosečník. Zážitky z plavby pak uplatnil v knize "Mladost" (1898). Po návratu do Londýna se v roce 1883 plavil na parníku do Madrasu a pak na lodi "Narcissus" do Bombaje. Tuto loď pak učinil nesmrtelnou novelou "Černoch z lodi Narcissus". Z té doby pak pocházejí jeho první dopisy psané anglicky.
Dvakrát významný pro něho byl rok 1886 - v srpnu se stal britským občanem a v listopadu získal kapitánský patent. Musel se ale spokojit s místem 1. důstojníka na lodi "Highland Forest", se kterou v roce 1887 odplul na Jávu. Parníku velel kapitán John Mc Whirr, který díky svému 1. důstojníkovi získal nesmrtelnost v jednom z nejlepších námořních příběhů všech dob - v povídce "Tajfun". Ještě přínosnější byla pro budoucího světového autora služba na lodi "Vidar", která obsluhovala místní linky v jihovýchodní Asii. Zde se fascinovanému námořníkovi otevřel svět Malajců, holandských kolonizátorů a dobrodruhů všech odstínů pleti, ztracených existencí i úspěšných zbohatlíků. Jeho vnímavým očím se ale také zjevil temný svět mezirasového sexu, pokřivených vztahů mezi bílými plantážníky a jejich hnědými konkubínami, především ale tragický osud jejich nelegálních potomků, nepatřících ani k bílým, ani k barevným. A právě toto se stalo námětem jeho prvního románu "Almayerův vzdušný zámek", z téhož prostředí vytěžil i neméně skvělé romány "Vyhnanec z ostrovů" a "Lord Jim".
Prvního (a posledního plnomořského) velení se dočkal na nákladní plachetnici "Otago". Převzal ji v Bangkoku jenom na krátkou plavbu o délce 800 mil. Její průběh byl ale ještě dramatičtější než v případě "Palestine". Kvůli bezvětří se plavba protáhla na 3 týdny a novopečený kapitán byl přesvědčen, že ji nepřežije. Na lodi se totiž rozšířila zimnice, které nakonec nepodlehl jenom on a lodní kuchař. Podle toho, jak skvěle a jedinečně je napsána novela "Hranice stínu", a jak dlouho trvalo, než se k jejímu napsání odhodlal (1917), musely se zážitky z této plavby vypálit velice hluboko do Conradovy duše. V originálu má dílo podtitul "Vyznání". A je to opravdu vyznání, vyznání člověka, který i přesto, že ho drtí, unese svoji odpovědnost a osamělost námořního velitele, která je s tímto postavením spojena.
Roku 1889 se Conrad vrátil do Londýna, aby získal kapitánské místo, tentokrát šťastnější a perspektivnější na nějakém parníku. Z dlouhé chvíle začal psát a tak se počal rodit "Almayerův vzdušný zámek". Nicméně ho nedopsal - kvůli nejpodivnějšímu příběhu svého vlastního života. Ještě v Polsku, jako malé dítě, vjel prsty do atlasu a rozevřel jej na mapě Afriky. Až budu velký, tak pojedu sem, prohlásil chlapec a ukázal na řeku Kongo. Nyní se to splnilo. Kapitán Korzeniowski se doslechl, že belgické úřady hledají velitele pro říční parník v Belgickém Kongu. Odjel do Bruselu a místo získal. Cestou do Afriky byl jeho spolupasažérem jistý britský spisovatel, jehož jméno dnes znají jenom literární kritici. Nicméně byl to on, kdo po přečtení rukopisu "Almayerův vzdušný zámek" dílo ocenil a vyzval autora, aby je v Anglii nabídl některému nakladateli. Jenže napřed čekala Afrika.
Conrad nakonec strávil na řece Kongo jenom 4 měsíce. Ale i to stačilo, aby utrpěl otřes. "Předtím jsem byl jenom zvíře," napsal do své autobiografie. Osud tomu chtěl, že spatřil tu nejhorší tvář kolonialismu, obecně podstatu zla v člověku, kterou koloniální podmínky jenom zviditelnily. Duševní otřes, který tehdy utrpěl, z něho učinil skutečného spisovatele, anatoma, který bez ohledu na vlastní utrpení, je schopen pečlivě pitvat vše, co vidí. Seznámení se s říší patologického diktátora ho inspirovalo k postavě Kurtze, temného hrdiny díla "Srdce temnoty" (1902). Ještě před tím, než lidé poznali fašismus a nacismus, Conrad odhalil, že žádný člověk není obrněn proti zlu, že i ono má své "srdce". Vypovídací hodnota této prózy během času nabyla na takové síle, že režisér Francis Ford Coppola si ji zvolil za základ své filmové výpovědi o vietnamské válce "Apocalypse Now", kde roli Kurtze převzal americký plukovník v podání Marlona Branda. Na rozdíl od původního hrdiny si svůj soukromý stát zla vybudoval v kambodžské a nikoli konžské džungli.
Pobyt v Kongu se na Conradovi nepodepsal nejen psychicky, ale i fyzicky. Nakazil se malárii a až do konce života pak trpěl malarickými horečkami.
Romanopiscem
Po návratu do Anglie v roce 1891 vykonal ještě několik plaveb jako 1. důstojník, ale když v roce 1894 zemřel jeho strýc a ochránce T. Bobrowski (a zřejmě mu odkázal nějaké peníze), Conrad moře ze zdravotních důvodů navždy opustil. Na jaře téhož roku nakladatelství Fisher Unwin přijalo rukopis "Almayerova vzdušného zámku" a Conradova prvotina pak vyšla v dubnu 1895. Autor ji podepsal jako Joseph Conrad a tímto se toto jméno teprve zrodilo. Na dílo příznivě zareagoval kritik Edward Garnett a vyzval autora, aby pokračoval. Roku 1896 vyšel "Vyhnanec z ostrovů" a s dalšími knihami, které do konce 19. století následovaly, získal Conradovi reputaci autora exotických námořních příběhů z Dálného východu. Tato reputace Conrada zlobila až do konce života, neboť jeho knihy byly něčím víc, než jenom sladkobolnými romancemi z konce světa. Jeho díla především vyprávějí o mezních lidských situacích, o rozhodnutích, které musí člověk vykonat sám, bez pomoci ostatních, takže o nichž ví jenom on sám a tudíž je sám sobě soudcem. To je základní situace jak Lorda Jima ze stejnojmenného románu, tak Toma Linggarda z malajské série - je to vlastně obecně lidská situace, které v Conradově případě nastavuje zrcadlo moře.
Roku 1895 se 38letý spisovatel oženil s 22letou Angličankou Jessii Georgovou, s níž měl dva syny. Rodina skromně žila (z honorářů a později z částečné penze) v jihovýchodní Anglii kvůli Conradovu špatnému zdraví. "Lord Jim" jako čtvrtý autorův román vyšel roku 1900, "Nostromo" 1904, "Tajný agent" 1907 a "Očima západu" (o ruských revolucionářích) 1911. Na moře se Conrad vrátil dvěma rozsáhlými romány "Náhoda" (1913) a "Vítězství" (1915). V prvním díle je hlavním vypravěčem Marlow, námořní důstojník na penzi, a děj se rozvíjí střídáním vypravěčů, kteří hlavní postavy příběhu znali v různých obdobích jejich životů. Ačkoli se jedná o typicky viktoriánský příběh zchudlé dívky, která má jediné východisko ve sňatku, a kapitána, jehož ženou se stane, nechybí knize velice aktuální problém míjející se komunikace. Je to tedy román o komunikační bariéře mezi mužem a ženou, kteří se navzájem milují, aniž by to jeden o druhém věděl. Oba romány vycházely na pokračování v amerických novinách "New York Herald", což konečně zbavilo Conrada finanční nejistoty.
Z větších děl je třeba ještě uvést "Zlatý šíp" (1919), který čerpá z marseilleských zážitků autora a "Záchranu" (1920, první český překlad s názvem "Únik"). V roce 1924, těsně před smrtí,pak britský premiér Ramsay MacDonald spisovateli udělil šlechtický titul. Život Jósefa Teodora Konrada Korzeniowského, kterého celý svět zná jako Josepha Conrada, se naplnil 3. srpna 1924. Zemřel v Cantenbury, v anglickém hrabství Kent, když vrchovatě naplnil sudbu - neboť dnes je tento rodák z Haliče uctíván jako vrcholný mistr anglického jazyka.
Psáno 4. 8. 2004, data Encyklopedie Britannica
Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu
