ANDREWS A LAWLOR, DONOVAN

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: Libor :: zveřejněno: 13.3.2012 :.

Úryvek z knihy:

Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires

Autor: Jean Merrien

 

ANDREWS A LAWLOR, DONOVAN


     Plavby severním Atlantikem, z Ameriky do Anglie, ať už v jedné osobě nebo s máločlennou posádkou, přestaly být něčím zvláštním. Hledal se originálnější způsob zdolání oceánu, něco, co by dodalo dobrodružství jedinečnou příchuf. V roce 1891 dva mladí Američané, William Andrews a J. W. Lawlor, měli za sebou již několik plaveb přes Atlantik, nikoli však osamělých.
      William Andrews byl výrobcem pián. Na „druhou stranu" se přeplavil se svým bratrem poprvé v roce 1878, a to z Bostonu do Mullion Cave v Cornwallu. Jejich plavba na podivuhodném plavidle Nautilus trvala 48 dní; šlo o obyčejnou lodici s ponorem pouhých 45 centimetrů, s kýlovou ploutví, vybavenou pouze latinskou plachtou, jakou ještě dnes bývají osazeny některé čluny ve východním Středomoří nebo na švýcarských jezerech. Plocha této plachty měřila 12,5 čtverečního metru a její ráhno bylo dlouhé 6,50 metru. Samozřejmě, lanoví tu bylo zjednodušeno co nejvíce a omezovalo se v podstatě na jedno zdvíhací lanko, jednu otěž a jeden kladkostroj.
      J. W. Lawlor byl syn známého stavitele lodí. Překonal Atlantik z Bostonu do Le Havru v květnu a červnu 1889 na palubě neméně podivného „zaručeně nepřevrhnutelného a nepotopitelného" člunu, který přiléhavě pojmenoval Neversink (Nepotopitelný). Lawlorovo plavidlo bylo vlastně konkrétním provedením „skvělé myšlenky" stavitele člunu Nortona. Mělo znamenat revoluci v mořeplavectví. Neversink byl dlouhý 12 metrů a široký 3,60 metru. Lawlor vyplul z New Yorku 11. května 1889 s dvěma námořníky. 28. června zakotvil v Le Havru po dlouhé, avšak ničím zvláštním se nevyznačující plavbě. Neversink byl pak vystavován na Světové výstavě v Paříži v roce 1889 a Lawlor získal pověst velkého mořeplavce.
      V ovzduší ztřeštěných kousků a pokusů, jimiž se vyznačovala tehdejší léta, Lawlor a Andrews, oba zapáleni pro soutěž, chtěli to „zkusit znovu" na plavidlech ještě menších a podivnějších. Oba na počátku roku 1891 oznámili, nezávisle na sobě, své záměry tisku. Vzájemně se obviňovali z chvástání, z plagiátů a jen přilévali olej do ohně beztak již prudké polemiky v amerických novinách. Souboj slov vyústil v řešení — oba rivalové se utkají v „transatlantských závodech"! To tu přece ještě nebylo, a jak uvidíme, nemělo obdoby až do roku 1960! Oba muži vyplují z Bostonu najednou a palma vítězství (či sebevraždy) připadne tomu, kdo jako první dosáhne pevného bodu na evropském pobřeží nebo na kterémkoli z britských ostrovů!

     Lawlor si dal od svého otce, výrobce lodí, zhotovit maličkou loďku, která měřila jen 4,50 metru. Čtyři a půl metru! Šířka 1,50 metru, ponor 60 centimetrů, pevný kýl. A jako by chtěl opravdu dosáhnout meze všech krajností, osadil loď plachtou se vzpěrou! Plachta tvarem připomíná kachní tlapku s plovací blanou. Jde v podstatě o vratiplachtu, která není připevněna k vratiráhnu, nýbrž je napnuta úhlopříčně na vzpěře. Vystrojení člunu Lawlor doplnil kosatkou upevněnou okem a lankem na dlouhém čelenu. Tato plachta byla důležitá pro rovnováhu lodi při bočním větru. Velmi často se však při plavbě nořila do vody a její ovládání působilo značné potíže. Lawlorova příšera byla nazvána Sea Serpent (Mořský had).
     Jak vypadala loď Lawlorova konkurenta Andrewse, výrobce podivného Nautila? Nic zvláštního! Pokud jde o rozměry, Mermaid (Mořská panna, Siréna) se podobala „mořskému hadovi", byla právě tak absurdní jako Sea Serpent. Celkovým vzhledem byla však „klasičtější". Toto plavidlo neslo kosatku a normální vratiplachtu. Andrews se držel zkušeností, jež získal během předchozí plavby, a svůj ,dinghy" opatřil kýlovou ploutví. Ploutev má tu výhodu, že jejím zasouváním do ploutvové skříně lze libovolně snižovat ponor, vpluje-li loď do mělčích vod. To však na širém Atlantiku nepřicházelo v úvahu. Ploutev má ovšem také nevýhody: skříň je poměrně křehké zařízení, voda jím často odspodu proniká do nitra lodi. Takovou závadu nelze na širém moři odstranit. Je-li člun namáhán a ploutev právě spuštěna, hrozí nebezpečí, že se zlomí. Za špatného počasí se vytahuje, ale tím zvyšuje nebezpečnou "nepravou zátěž" a posunuje váhové těžiště nahoru. Konečně ploutvová skříň zabírá celkem dost místa. Andrews si úmyslně zvolil tento typ kýlu zřejmě proto, aby ze soutěžních důvodů zvýšil obtížnost a riziko plavby.
      Jak oba závodníci vůbec mohli do člunu složit potraviny, zásoby pitné vody a další nezbytné věci a kam umístili lůžka, zůstává dodnes záhadou. Souboj mořské panny a mořského hada začal 21. června 1891 v 18. 20 hod. v ústí bostonského přístavu.


     Než se podrobněji rozhovoříme o Lawlorově a Andrewsově plavbě, musíme připomenout, že jim předcházela řada pokusů o přeplutí Atlantiku na plavidlech dlouhých jen čtyři a půl metru. Tak například v roce 1864 — tedy dvanáct let před Alfredem Johnsonem — jistý Newyorčan J. C. Donovan halasně oznámil, že přepluje z New Yorku do Anglie na palubě ,škunerové brigy" ... dlouhé jen 4,50 metru a široké 1,40 metru! Loď  Vision (Přízrak) byla spuštěna na vodu East Riveru v New Yorku dne 17. června 1864. Ceremonie se zúčastnil velký dav lidí; reklama se rozjela na plné obrátky a sám New York Herald Tribune věnoval Donovanovi a jeho pokusu řadu velmi podrobných článků. Právě z honorářů si mohl Donovan opatřit většinu nezbytných zásob na cestu. Vision byl oplachtěn jako opravdová škunerová briga, s tím malým rozdílem, že měl jen jednu kosatku. Jinak však byla loď osazena všemi plachtami, jaké mívá dvoustěžník, stěhovkou, čtyřrohou příďovou plachtou, košovou, brámovou. Zadní stěžeň nesl velkou třírohou plachtu, které se tehdy začalo používat na amerických šarpiích a jíž říkáme plachta typu marconi. Její použití bylo nepochybně průkopnickým činem, jímž Donovan částečně vyvážil podivný konzervatismus celkového oplachtění Visionu. Zůstává záhadou, jak snímal a napínal vysokou košovou a brámovou plachtu. Bylo vůbec možné vyšplhat se po lanovém žebříku na stěžeň vysoký 4,50 metru, byl-li celý člun jen 1,40 metru široký?
      Vision vyplul na oceán 26. června 1894 ve 14 hodin. Kromě Donovana byli na jeho palubě námořník William Spencer a pes Toby. Hned od počátku musel člun křižovat proti větru; všechny plachty až na kosatku a brámovou plachtu zůstaly napnuty.
      Dva dny po vyplutí potkala Vision nějaká loď asi 45 mil východně od Fire Islandu (jižně od Long Islandu na východním pobřeží USA). Donovanovo plavidlo plulo pod plnými plachtami a směřovalo na východ. Na takový člun, jakým byl Vision, to nebyl právě špatný výkon. Ale od té doby již nikdo nikdy o lodi Vision, Donovanovi, Spencerovi a psu Tobym neuslyšel. Plavidlo i s posádkou zmizelo kdesi v hlubinách oceánu ...

     Avšak ani takové příklady neodradily nové odvážlivce, kteří se rádi považují za chytřejší a obratnější než jejich předchůdci. Lawlor a Andrews odstartovali 21. června 1891 v 18.20 hodin.
      Lawlor si zvolil stejnou trať, jakou kdysi pluli Johnson a kapitán Crapo, to jest přímo přes severní Atlantik z Ameriky do Anglie. Andrews naproti tomu se rozhodl plout na jih, takzvanou „azorskou cestou", z Ameriky do Španělska, snad proto, že mořské panny preferují teplá moře ... Je to úsek o něco kratší než cesta z Ameriky do Anglie, ale pluje se jím pomaleji. Tuto volbu zřejmě ovlivnila skutečnost, že kýlová ploutev a oplachtění Mermaid umožňovaly bezpečnější a rychlejší plavbu při větrech z různých směrů a proti pasátům než při zadním větru.
      Sea Serpent potkala během jeho plavby řada velkých lodí. Lawlor 5. srpna 1891, po 45 dnech, dosáhl přístavu Coverack u mysu Lizard Point (jižní Cornwall). Na tak malé plavidlo to byl skutečně skvělý výkon a všechna čest patří zejména jeho plachtě se vzpěrou! Plavba přes Atlantik se samozřejmě neobešla bez dobrodružných příhod. Nejzajímavější a zároveň také nejnebezpečnější byla „návštěva", jíž Sea Serpent poctil obrovský mořský živočich, možná nějaký jmenovec lodi, kytovec nebo žralok. Snad se chtěl podrbat o lodní dno, jako to dělával u trosek lodí. Není vyIoučeno, že obrovské zvíře přilákala ke člunu kořist, ukrývající se pod lodí nebo přichycená na jejím dně. Ale tak jako tak se kýlu dotkl velmi nešetrně a člun div nepřevrátil.
      Závod přes Atlantik vyhrál Lawlor. Jeho soupeř k cíli nedoplul.
      Andrews měl v úmyslu dosáhnout evropských břehů asi za 50 dní. Také on potkal na širém moři řadu lodí, jednu z nich pět týdnů po vyplutí. To bylo 27. července v oblasti asi 350 mil severozápadně od Azor, tedy o něco severněji, než kudy chtěl plout. Přesto to však byl slušný výkon, byť ne takový, jaký si přál. Až do 22. srpna, skoro čtyři týdny, nemáme o Andrewsovi žádné zprávy. Zřejmě se jeho člun odchýlil od tratě plachetních lodí. 22. srpna, asi 600 mil od Evropy, spatřil Mermaid parník Elbruz: Andrews ležel na dně loďky, zcela vyčerpán, nehybný. Byl opravdu nejvyšší čas! Parník dopravil mořeplavce i jeho skořápku do Antverp. Tam Andrews vyprávěl, že Mermaid převrátila obrovská vlna; obrátit člun do původní polohy se mu prý podařilo až po obrovském úsilí. Při překocení plavidla přišel o všechno ... Pak uplynuly čtyři dny, čtyři strašlivé dny, než ho našli. Byl již téměř v bezvědomí. Čtyři dny, možná více, to si neuvědomoval. Jakmile se trochu probral a mohl zase mluvit, bylo to ještě na palubě Elbruzu, zvolal prý: "Už nikdy se nevrhnu do tak bláznivého dobrodružství!"
      0 tři roky později si však Andrews vlastníma rukama postavil novou "plovoucí rakev", tak totiž námořníci pojmenovali jeho plavidlo Sapolio. Měřilo opět jen 4,50 metru a bylo takřka celé kryté palubou. S touto bednou se mu tentokrát podařilo přeplout Alantský oceán z Atlantic City v New Jersey do Palos de Moguer v jižním Španělsku, přístavu, z něhož se kdysi odvážní španělští kapitáni "opilí sny", rozlétali jako hejno supů k oběma Amerikám. Jenže tito španělští námořníci nebyli klauny v manéži oceánu. Moře nemá klauny rádo a nestrpí, aby si z něho někdo dělal cirkusový ring: Andrewsovi i Lawlorovi, ač to byli chlapíci houževnatí a tvrdí, chyběla patřičná úcta k moři ...

     V roce 1901 jedenapadesátiletý Andrews vyplul se svou ženou (bývala kdysi jeho ošetřovatelkou v nemocnici) znovu na moře, opět na mrňavém člunku, oplachtěném jako slup. Andrewsovi měli odvahu nazvat tuto kocábku Flying Dutchman (Bludný Holanďan), dát jí jméno strašidelné lodi, která se toulá jižními moři a jejíž zjevení věští námořníkům smrt. Nikdo se nemá Bludnému Holanďanu rouhat: Andrews i jeho žena se již nikdy neobjevili mezi živými...
      Všichni podobní „akrobati" museli neslavně skončit. Například Norton, vynálezce zmíněného Neversinku; nadšen úspěchy tohoto „nepotopitelného a nepřevrhnutelného zázraku" nechal si postavit ,parníček" dlouhý 15 metrů a nazval ho svým jménem F. L. Norton. Na něm vyplul koncem podzimu 1891 se svou ženou, neteří a sedmi plavčíky k evropským břehůrn. Deset členů posádky F. L. Nortona navždy zmizelo v moři.
      Sled tragických konců nevynechal ani Lawlora. Také on našel, o nějaký čas později, svůj hrob v oceánu ...


     Přesto se vyskytli další muži, kteří se pokusili dokázat ještě nemožnější. Rozměry plachetního člunu, určeného k plavbě přes oceán, lze těžko snížit pod 4,50 metru délky. Ale v roce 1968 Američan Hugo Vihlen vyplul na člunu, dlouhém jen 180 centimetrů, přes Atlantik. Tři roky před ním se z amerického Falmouthu (stát Massachusetts) do Falmouthu v Anglii vydal osmačtyřicetiletý americký novinář Robert Manry na čtyřmetrovém slupu Tinkerbele ...
      Ale koncem 19. století podobné pokusy přestaly zajímat veřejnost a námořní „rekordy" ve vražedném bláznovství již „netáhly". Plachetní plavidla prakticky již řekla své. A tak odvážlivci a dobrodruzi přemýšleli o něčem senzačnějším. Přišli na nápad překonat Atlantský oceán na člunu, poháněném pouze vesly.

Zdroj:

Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires

Autor: Jean Merrien

Popis: Zkušený mořeplavec a spisovatel načrtl poutavě a se znalostí věci osudy více než dvou set nebojácných mužů (a jedné ženy) nejrůznějšího věku i národnosti, kteří podnikli samostatné zaoceánské cesty na jednoduchých plavidlech z lásky k moři, "z touhy po samotě a nezávislosti". Kniha je přeplněna napětím lidského úsilí, které zdolává živly, a výtečnými silnými podivíny, kteří v době vyspělé civilizace záměrně užívají primitivních prostředků a spoléhají se jen na sebe. Krátkou pasáž o československých jachtách na moři vypracoval překladatel.

Tato kniha Vás seznámí s řadou podivuhodných mužů,kteří se z vlastní vůle vydali na širé oceány, kde se spoléhali jen na svůj důvtip, šikovné paže a fyzickou odolnost.

Vydal Orbis, Praha, 1970

267 stran

Rok vydání: 1970

Statistika
Zobrazeno 1073x Hodnocení
  • Aktuálně 5.00 / 1
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 5.00 / 1


Komentáře
Načítám data ...