ALFRED JOHNSON

.: Kategorie: Knihy s jachtařskou tématikou :: autor: Libor :: zveřejněno: 30.1.2012 :.

Úryvek z knihy:

Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires

Autor: Jean Merrien

ALFRED JOHNSON

     Rok 1876 byl velmi významným datem pro Spojené státy — stoletým výročím vyhlášení nezávislosti. Velká americká města se předháněla ve vynalézavosti, jak nejdůstojněji oslavit toto kulaté jubileum. Některá uspořádala velké výstavy nejskvělejších děl yankeeského ducha a pracovitosti.
Soutěže se účastnila také Filadelfie. Mnoho jejích obyvatel si lámalo hlavu ve snaze vymyslet něco nového a originálního pro nadcházející oslavy. Ani filadelfští námořníci nechtěli zůstat pozadu. S čím se však pochlubit? Uspořádat závody v lovu kambal?7 To by nebylo příliš původní. Tu někdo navrhl: což kdyby jediný člověk přeplul na malém plavidle Atlantský oceán?
      Ve Filadelfii žil odvážný chlapík, lovec kambal. Tomu ten nápad nešel z hlavy, přemílal ho v mysli jako žvanec tabáku v ústech. Jmenoval se Alfred Johnson a nebylo mu ještě třicet let. Nebyl žádným námořním kapitánem, jen prostým rybářem, který v zimě v létě vysedával u udice a vytahoval na palubu své doris ryby ze studených vod velkých mělčin, jež se táhnou při newfoundlandském pobřeží. Líp než kdokoli jiný věděl, že doris je plavidlo, které stejně jako mořský racek obstojí v každých povětrnostních podmínkách. Vybral si ji i k plavbě přes oceán; měřila pouhých pět metrů.
      Je tomu skutečně tak: plavidlo prvního osamělého mořeplavce, které zdolalo „velkou louži", jak se říká v námořní hantýrce Atlantskému oceánu, měřilo všeho všudv jen pět metrů! Bylo velmi úzké, téměř bez kýlu; běžné doris totiž vůbec nemívají kýl. Těžko věřit, že by se Johnson mohl na takové lodi odvážit přes oceán! Člun pobil jednoduchou prkennou palubou, jakou mívají menší rybářské šalupy. Tak vznikl nevelký krytý prostor, tvořící spíše jakousi vodotěsnou vzduchovou komoru než obyvatelnou kajutu. Spodek lodi zatížil kusy litiny. Po naložení potravin a pitné vody činila výška volného okraje jen 30 centimetrů!' Plavidlo pak osadil všemi plachtami, jaké jen doris může unést — velkou vratiplachtou, kosatkou, stěhovkou a navíc velkou čtyřrohou bouřkovou plachtou pro případ silného zadního větru. Tato „křehká kocábka" dostala také své jméno: byla pokřtěna na Centennial („stoleté jubileum"), aby připomínala významné výročí Unie.
Za výchozí bod plavby si Johnson zvolil Gloucester. Na východním pobřeží USA jsou však dva přístavy toho jména. Zdá se, že v Johnsonově případu šlo o Gloucester v ústí řeky Delaware ve státě New Jersey, a nikoli o Gloucester ve státě Massachusetts severně od Bostonu.
Johnson vyplul 15. června 1876. Zamířil však nejprve do Shake Harboru v Novém Skotsku. Při této plavbě měl možnost vyzkoušet svůj člun i jeho plachty na širém moři. Ve Shake Harboru také dopinil zásoby potravin a vody. Na velkou cestu přes Atlantik vyplul 25. června, bez hluku, bez novinářské reklamy.

     Nevíme, zda měl s sebou sextant či oktant, které bývají obvykle v inventáři doris.' Pokud jde o kompas, měl na palubě patrně docela obyčejný přístroj, tzv. suchý kompas"; je ovšem otázka, zda ukazoval sever spolehlivě a zda Johnson znal přesně odchylky způsobené magnetickou deklinací, mimořádně nepravidelnou v končinách, jimiž plul. Není také nic známo o mapách, jimiž se Johnson při plavbě řídil. Na palubě měl rovněž běžný rychloměr, primitivní přístroj, který umožňoval čas od času, nikoli však průběžně, měřit rychlost: lodi a ujetou vzdálenost; automatického rychloměru vrtulového se tehdy ještě neužívalo." Kompas určoval přibližný směr, rychloměr dával představu o rychlosti. Výsledkem byl jen velmi hrubý výpočet polohy. Johnson ho však doplňoval dlouholetou zkušeností, která do dnešních dnů umožňuje rybáři instinktivně vědět, kde je. Díky tomuto orientačnímu smyslu se zkušený mořeplavec neomylně vrací na místo, z něhož vyplul. Nejde o žádné přehánění, protože lovci langust z bretaňského Camaretu se takto vydávali až k portugalským břehům. Ovšem Atlantský oceán, řeknete si, to je přece něco jiného! Ve skutečnosti je rozdíl pouze ve vzdálenosti, nikoli ve schopnosti odhadu. Johnson věděl, že na východě je pevnina, jejíž blízkost mu ohlásí mořští ptáci. A to stačilo. Udržovat kurs stále na východ a dávat pozor, aby se loď příliš neodchýlila k jihu, a zejména ne k severu! Zkušený mořeplavec všechny odchylky v zeměpisné šířce „vidí": slunce například nevychází a nezapadá na stejném místě na obzoru, soumrak je bud' příliš krátký, nebo naopak trvá moc dlouho ... Stačí dbát, aby sluneční koule zapadala na obzoru na stejném místě (ve stejném úhlu k severu, který určuje kompas) jako na Newfoundlandu, což zaručuje, že se člun nevychyluje od 45. severní rovnoběžky a že pokračuje v plavbě od amerických břehů stále na východ. Nedaleko Evropy, říkal si Johnson, zkřížím některou z námořních tratí, a musela by to být opravdu výjimečná smůla, abych se nesetkal s žádnou lodí!
     Johnson, rybář a námořník, není příliš sdílný. 0 podrobnostech plavby mluví velmi kuse, omezuje se jen na nejvýznamnější události cesty. Neříká nic o stavech své mysli, o malých problémech každodenního života, v jeho očích jsou tohle všechno jen malicherné věci. Muž, který nejednou spal zahalen jen do svého voskovaného kabátu v iiekryté doris mezi rybami, ztracen kdesi v mlze nebo studeném dešti či sněhové vánici, tak časté na moři kolem Newfoundlandu, si život uprostřed Atlantiku otázkou odpočinku nijak nekomplikuje: je-li unaven, usne prostě na palubě člunu, protože do jeho podpalubí se nevejde. Jak se mu spalo? Ohříval si jídlo? A když odpočíval —nechával napjatou čtyřrohou plachtu nebo lod' zpomaloval sejmutím plachet a vhozením plovoucí kotvy? 0 všech těchto důležitých údajích nic nevíme.
Po třinácti dnech pěkného počasí přišla prudká bouře. Doris v ní obstála, jen při jednom zvlášť prudkém poryvu vichru vnikla vina do člunu a voda znehodnotila část potravin. 0 něco později se Centennial potkal na moři s tureckým trojstěžníkem. Jeho kapitán, hotové vtělení Belzebubovo, sehrál roli pokušitele.

„Ahoj, námořníku!`` křikl na Johnsona.
„Vstup na mou palubu! Tvou doris sem vezmem taky. Přiložíš ruku k dílu, a až se přiblížíme k mysu Clear, spustíme tvou hračku zase na vodu a vysadíme tě do ní. Urazíš na vodě jen pár mil a budeš u cíle! A nikdo to neprokoukne, všichni moji hoši mluví jen turecky! Namluvím jim, že jsi trosečník. Pokud jde o mne, umím držet jazyk za zuby, na to můžeš vzít jed. Ostatně pluju daleko.. .”
Johnson musel asi vyprsknout upřímným smíchem nebo jen pokrčil ramenv. Co je to za nápad! Což nepodnikl cestu přes Atlantik zcela sám jen proto, aby dokázal, že Yankeeové jsou tvrdí chlapi? Kdyby chtěl podvádět — copak by se namáhal plout až sem? Napjal znovu plachty a pokračoval v plavbě. Setkání s tureckou lodí využil pouze ke zpřesnění své zeměpisné polohy.
      2. srpna byl podle vlastních výpočtů jen asi 300 mil od mysu Clear. Tu se počasí úpině změnilo. Johnson mluví o smršti, což je označení, které opravdoví námořníci, a tím méně rybáři z newfoundlandských mělčin, nepoužívají pro lecjakou běžnou bouřku! Johnson sklopil stěžeň; ještě před několika lety totiž rybářské šalupy používaly tzv. sklopný stěžeň. Sklopit lze ovšem jen stěžeň lehký. Malé rozmêry. Centennialu to dovolovaly. To svědčí o tom, že malé čluny nemají pouze samé nevýhody. Johnson si doris nevybral k plavbě přes Atlantik jen náhodou.
Do moře vrhl plovoucí kotvu. Význam tohoto vynálezu, jehož velkým obhájcem se o 25 let později stal kapitán J. C. Voss, rybáři z newfoundlandských ostrovů v Johnsonově době již dobře znali a plovoucí kotvu běžně používali. Plovoucí kotva je plátěný nebo dřevěný dutý kužel zatížený tak, aby ploval, ale současně zůstával trochu pod hladinou a působil ve vodě jako brzda. Johnsonovi plovoucí kotva příliš nepomáhala, protože Centennial byl jen lehký člun. Má-li kotva působit, je třeba, aby lod' dostatečně napínala — ~ táhIa" — její lano. Také papírový drak, který je tak trochu plovoucí kotvou ve vzdušném prostředí, létá jen tehdy, vane-li svěží vítr a může-li klást vzdušnému proudu odpor.
Teprve když Johnson sklopil stěžeň a vhodil plovoucí kotvu, mohl se klidně natáhnout na dně lodi a čekat, až se vichřice uklidní ... Kolem třetí hodiny odpolední obrovská vina stočila najednou člun napříč a převrhla ho. Malá váha doris, která snad byla příčinou převrhnutí, byla současně pomocí z nouze: Johnsonovi nedalo příliš práce obrátit člun opět palubou vzhůru. Nikdy nemluvil o tom, jak postupoval. Ale těžko by dokázal na širém moři otočit člun, kdyby se nevzepřel nohama na jednom boku lodi a současně netáhl za provaz, který podvlekl pod člunem a upevnil na druhém boku. Doris s litinovou zátěží není však jen lecjaký člunek a Johnsonovi trvalo piných dvacet minut, než se operace podařila. Pravděpodobně využil nadzvednutí jedné strany plavidla a poklesnutí druhé ve vině. Dovedeme si živě představit těch dvacet minut zmítání a cákání v rozbouřeném moři, střídání zápasu a beznaděje, úplného vyčerpání s novou nadějí. Konečně bylo jeho úsilí korunováno úspěchem. Johnson se vydrápal na palubu a vylil vodu z lodi, aniž se doris znovu překotila.
      Bez základních vlastností každého námořníka — předvídavosti, smyslu pro pořádek a metodu — by byl Johnson ztracen. Kdyby byl opomněl dobře zajistit stěžeň a upevnit řádně plachty, přišel by o ně, odplavaly by od člunu a on by nemohl pokračovat v plavbě. Naštěstí byla i litinová zátěž dobře upevněna, jinak by natropila neplechu a Johnsonovi by se stěží podařilo obrátit překocený člun. Ale i tak se našemu mořeplavci smůla lepila na paty — všechno se promáčelo a většina potravin se zničila. Plavba se však nesměla zastavit, bylo nutno v cestě pokračovat, i když zůstal celou noc ve větru a neměl možnost usušit si oděv, protože se spustil vytrvalý déšf. K cíli chybělo ještě 200 námořních, mil.
      Snadno se tyto řádky čtou, hůře prožívají. I ten, kdo aspoň jedinkrát vstoupil na palubu malé plachetnice a urazil nějakou tu míli na širém moři, si může stěží představit desetinu toho, co Johnson prodělal.
Sedm dní po nehodě, 7. srpna 1876, asi 100 mil od mysu Clear spatřila Johnsonův člun briga` Alfredon a zamířila k němu. Nyní se znovu potvrdila Johnsonova odvaha: dokud byl na širém moři sám, neměl žádnou volbu, nyní však k Centenrtialu přirazilo plavidlo s teplým a suchým mezipalubím a se spoustou potravin. Kdyby snad mys Clear ležel dál, možná, že by byl Johnson neodolal. Ale takto se spokojil s dopiněním zásob pitné vody a chleba, jehož skutečnou chuf už dávno zapomněl.
      Loď Prince Lombardo mu 9. srpna upřesnila polohu: Johnson se dověděl, že je 53 mil od Wexfordu v jihovýchodním Irsku, v ústí Svatojiřského průlivu. Myšlenku zakotvit na velmi blízkém irském pobřeží odmítl. 10. srpna 1876 Centennial vplul do přístavu Abercastle ve Walesu. Johnson měl za sebou 46 dní, strávených na oceánu. Poprvé jediný člověk sám přeplul Atlantský oceán.
Ale Johnson ještě nebyl spokojen. Předsevzal si, že dopluje do Liverpoolu, a tak se znovu vydal na moře. V Abercastlu si dopřál jen dva dny odpočinku. Do Liverpoolu dorazil 17. srpna 1876.
      Johnson odplul do Spojených států a vrátil se ke svému původnímu zaměstnání lovce kambal. Nepovažoval se za hrdinu. Pouze dokázal, že pro amerického námořníka neexistuje nic nemožného. Yankeeští námořníci o tom byli přesvědčeni. Protože ani veřejnost se o jejich výkony více nezajímala a i novináři obrátili pozornost jiným směrem, Johnsonův příběh brzy upadl v zapomenutí.
      Johnson, který měl velké mořeplavecké zkušenosti, se stal později majitelem většího rybářského škuneru. Vyplouval s ním do newfoundlandských mělčin, dokud oba, loď i její pán, nezestárli. Kolem roku 1930 překročil Johnson osmdesátku, avšak nadále zůstal statným chlapíkem. Lidé ho přátelsky oslovovali ,Centennial Johnson" — stoletý Johnson. Zápisy neříkají, zda se skutečně dožil sta let.

 

Zdroj:

Osamělí mořeplavci / Les navigateurs solitaires

Autor: Jean Merrien

Popis: Zkušený mořeplavec a spisovatel načrtl poutavě a se znalostí věci osudy více než dvou set nebojácných mužů (a jedné ženy) nejrůznějšího věku i národnosti, kteří podnikli samostatné zaoceánské cesty na jednoduchých plavidlech z lásky k moři, "z touhy po samotě a nezávislosti". Kniha je přeplněna napětím lidského úsilí, které zdolává živly, a výtečnými silnými podivíny, kteří v době vyspělé civilizace záměrně užívají primitivních prostředků a spoléhají se jen na sebe. Krátkou pasáž o československých jachtách na moři vypracoval překladatel.

Tato kniha Vás seznámí s řadou podivuhodných mužů,kteří se z vlastní vůle vydali na širé oceány, kde se spoléhali jen na svůj důvtip, šikovné paže a fyzickou odolnost.

Vydal Orbis, Praha, 1970

267 stran

Rok vydání: 1970

Statistika
Zobrazeno 1491x Hodnocení
  • Aktuálně 0.00 / 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Aktuálně 0.00 / -


Komentáře
Načítám data ...