| Kompas magnetický (angl. mariner compass, podle arab. al-konbas, ale původ slova je možná i v italštině) = v námořnictví historický přístroj k určování světových stran, jehož základem je jehla či střelka stáčející ve vodorovném smyslu magnetickým hrotem k severu respektive k magnetickému pólu Země vlivem jeho přitažlivosti a podržující si směr magnetického poledníku. Princip kompasu objevili zřejmě Číňané už dávno před n. l., ale nejstarší jejich písemná zmínka o něm je z r. 121 n. l., přičemž za hlavní směr byl považován jih. Na lodích začali Číňané používat kompas ve 3. stol., první jejich důkladný popis lodního kompasu pochází z r. 1111 nebo 1117, ale tyto „přístroje“ (tenký kousek magnetovce upevněný na slámce plující na vodě) byly samozřejmě na rozvlněném moři nevyhovující. Později už to byly přístroje s jednoduchou kompasovou růžicí (64 / 32 dílků)… Od Číňanů převzali kompas Arabové (první dochovaná zpráva o jejich kompasu je z r. 1242), od nich ale už určitě dříve získali vědomosti o kompasu Italové, Jihoslované a Řekové. Na evropských lodích se kompasy objevily ve 12. století, není tedy pravda, že kompas vynalezl slavný italský F. Gioija v r. 1303, on jej zřejmě jen zdokonalil – zavěsil střelku (magnetku) na špici. Zavedení kompasové růžice se připisuje Holanďanům 16. stol. – Základem běžného kompasu zůstávala magnetická střelka, pod níž byla kompasová růžice. Hrot, na jehož mimořádně ostré špici spočívala střelka, byl z rubínu, achátu, safíru nebo berylu, a byl upevněn uprostřed mosazné válcovité nebo polokulovité nádoby zv. kotel kompasu, na začátku 20. století býval hrot měděný se špicí z iridia. Ve druhé polovině 19. století se v mnoha kompasech otáčela celá kotoučová kompasová růžice osazená magnetkami, od konce 19. století byl celý tento systém na kapalině, uložen v pevném pouzdře, případně byl kotel v Cardanově závěsu, aby se střelka s růžicí nacházely i při naklánění lodi ve vodorovné poloze. – Kompasová růžice nese jednak vyznačené světové strany, jednak dílkování na 360°, jednak dílkování na čárky, což jsou díly kompasové růžice v rozsahu 11,25° (je vyznačeno i dělení čárek i na půlky a čtvrtky – takže takto je kompasová růžice rozdělena i na 128 stejných dílů). Sever býval na kompasových růžicích vyznačen symbolem lilie. Dále je na kompasu výrazně vyznačena lodní osa, a to tzv. čárou kormidelní. Úhel, který svírá kompasová střelka vůči poledníku, na němž je v dané chvíli loď, se zve deklinace. – Avšak běžné magnetické kompasy, osvědčené na dřevěných plachetních lodích, na železných lodích, zaváděných od začátku 19. století, selhávaly tj. vykazovaly kompasovou deviaci (odchylku). Tímto jevem se zabýval už v r. 1660 G. Denys, později Cook, Ross, Parry, Duperrey, Labure…, kteří však problém nedostatečně řešili odstraněním železných předmětů z blízkosti kompasu. Zjistilo se však, že magnetičnost vertikálně postavených železných předmětů je větší než magnetičnost železných lodních částí umístěných horizontálně, že v polárních krajinách je intenzita zemského magnetismu silnější, tudíž je silnější i magnetičnost železných částí lodí. Ostatně železné lodě samy se postupně stávaly magnetickými natolik, že měly i své póly. Tento magnetismus byl tříděn (Airy) na permanentní, polopermanentní a proměnlivý. - Aby se tedy dosáhlo správného účinku kompasu, změřila se deviace na zemi a deviace na lodi a pak se podle toho kalibroval kompas (odchylka střelky se pak nazývala variace a tato se rovnala deklinaci zvětšené o deviaci), Pozdější způsob spočíval v přidání magnetů eliminujících magnetické vlivy železných lodních částí (princip vynalezen Britem G. B. Airym ve třicátých letech 19. století) – magnety byly dva, 20 – 30 cm dlouhé, přičemž jeden ležel souběžně s lodí osou, asi 40 cm od kompasu, druhý kolmo na lodní osu, asi 60 cm od kompasu. Proměnlivý magnetismus lodi se kompenzoval tzv. železnou Flinderovou 3 – 4 m vysokou tyčí (kapt. Flinder zemřel v r. 1814), která se stavěla před kompas nebo za něj. – Na válečných lodích konce 19. století se kompasy umísťovaly co nejvýše, aby byly z dosahu magnetismus železných lodních částí, ba některé byly zavěšeny vysoko na stožáru a vespod byly opatřeny silným sklem ke odečítání kompasové růžice, přičemž sklo působilo jednak jako lupa, jednak jako stabilizační prvek. Podobné visací kompasy byly i na stropech kajut kapitánů a vyšších lodních důstojníků (fr. compas des chambres) ku orientačnímu zjišťování polohy lodi. Na britských lodích se koncem 19. století zaváděly Wrigleyovy zapisovací kompasy kombinované s hodinami (ships course recorders - patent z r. 1892), který – podobně jako u termografu, barografu, anemografu… - vyznačoval všechny změny lodního kursu na papír, takže se dalo zpětně zjistit např. jak si v dané chvíli počínal kormidelník. - Počátkem 20. století se začaly tyto kapalinové kompasy nahrazovat gyrokompasy na setrvačníkovém principu, na malých dřevěných lodích se však i ty původní, suché kompasy, používají dodnes. - Po 2.SV u zdokonalených gyrokompasů deviace magnetického kompasu už není tak tíživým problémem jako za dob, kdy jiný druh kompasu na lodích prostě nebyl. V současnosti se na lodi, zejména větší, musí zhruba jednou do roka změřit stávající deviace standardního magnetického kompasu, opravit stávající respektive vytvořit novou deviační tabulku a pokud je deviace neúměrně vysoká (>2°), provést její kompenzaci vypočítaným posunutím nebo přemístěním příslušných korekčních magnetů. Tolik jen obecná informace, hlubší vstup do problému by vyžadoval obšírnější pojednání o železe tvrdém, měkkém, deviaci čtvrtkové, půlkruhové, stálé, vzoru Archibalda Smithe pro výpočet celkové deviace atd. Na moderních lodích se gyrokompas napojuje na autopilota, který pak koriguje kurs lodi tak, aby se eliminovaly odchylky. |
