| Hloubkoměr, bathometr (podle řec. bathos = hloubka, batymetr, angl. lead, něm. a obecně lot) = každé, i nejjednodušší zařízení (olovnice) ku zjišťování hloubky vody pod kýlem lodi. Olovnice byla původně, ve starověku, kamenice (kámen spuštěný na provaze pod haldinu), a až později tvořil její hlavní část kov. Bývalo to závaží hmotnosti až 25 kg, zdaleka ne vždy olověné, ale i železné, upevněné na laně s vyznačenými délkovými jednotkami (stopy, metry…). Olovnice uzpůsobené i ke zkoumání dna měly vespod otvor, v němž byl namačkán lůj, na který se dole na dně přilepovala hornina. Olovnice měla nevýhody: byla i s lanem velmi těžká, tudíž se namáhavě vyzvedávala, a vykazovala při měření délkové odchylky způsobované pohybem lodi, mořskými proudy aj. Hooke, Desaguilliers, Hales, Brooke aj. tedy navrhovali rozdělit olovnici na těžkou část (závaží) a lehkou (plovák), při čemž těžká (např. dělová koule) by se po změření hloubky oddělila a zůstala na dně.
Proto se hledaly jiné způsoby měření mořských hloubek, až vznikly bathometry, proměřující hloubku základě změny tlaku vody v různých hloubkách (Morse, Johnson, Schneider). Rousset navrhl měřit hloubku podle vodního šroubu připevněného na plášti bathometru, vlastní vahou klesajícího ke dnu a po nárazu zase samočinně stoupajícího – při klesání se otáčky šroubu přenášely přes hřídel na zapisovací zařízení, při čemž každá otáčka rovnala se překonání určité hloubky, po nárazu na dno se zapisovač vypnul a bathometr, zčásti hnán i oním šroubem, zase vystoupal, při čemž se také zaznamenalo, že bathometr vykonal dráhu ve smyslu V (= od lodi šikmo dolů, náraz na dno, šikmo nahoru, při čemž loď za dobu práce bathometru urazila určitou vzdálenost, rovnající se straně doplňující ono V na trojúhelník). Za všech daných délkových hodnot se pak hloubka vypočítala.
Koncem 19. století se nejvíce používal hloubkoměr Hopfgartnerův. Ten využíval tlaku vody na uzavřené kovové krabice, jejichž stlačení tímto tlakem se zaznamenávalo na nonius – měrnou stupnici. Na ní pak, po vytažení přístroje, zůstala zaznamenána největší dosažená hloubka, bez ohledu na rychlost lodi, odchylky spouštěcího lana apod. Podobný přístroj sestrojil Capella v Londýně. Thomson využíval chemických postupů k barevnému vyznačení hloubkových hodnot, ale jeho přístroj (11 kg těžký a 1 m dlouhý) byl značně komplikovaný a neukazoval až tak přesně.
Začátkem 20. století se začala užívat zařízení měřící hloubky moře a vzdálenost k určitému podhladinovému objektu na principu vysílání zvukových impulsů a zaznamenávání jejich odrazu, přičemž se dala vcelku přesně stanovit vzdálenost dna, ale i souřadnicová pozice objektu, třebaže jen na malé vzdálenosti.
Nejnovější, technická zařízení k měření hloubky vody využívají už ultrazvuku. Byla to (a je) v českém žargonu echosonda, anglicky echo sounder, v americké angličtině depth sounder, rusky echolot. Zařízení sestává z vysílače ultrazvukových signálů umístěného na dně lodi (kmitočty 15, 30 až 200 kHz), přijímače, zesilovače, zapisovače a numerického ukazatele hloubky vody pod kýlem. Princip práce spočívá na záměru času mezi vysláním signálu pod vodu a zachycením jeho odrazu od dna nebo jiného předmětu (při konstantní rychlosti zvuku ve vodě 1445,5 m/sec}. Pro měření hloubky je signál směřován dolů, ale u přístrojů pro zjišťování jiných předmětů pod vodou (SONAR), může mít odklon od kolmice až po horizontálu. Na zapisovači lze přepínat na různé rozsahy záměru hloubky. U běžných echosond je maximální dosah kolem 1000 m.
Na základě charakteru zápisu lze zhruba usuzovat o materiálu dna (v pojmech měkký/tvrdý).
Na mapě se místa stejných hloubek spojují čarou zvanou isobath. |
